Mercury toho v noci moc nenaspal. O to hůř se mu vstávalo. Byl unavený, bez energie. Moc toho v posledních dnech ani nesnědl. Zakručelo mu v břiše a on se rozmrzele přetočil na bok a schoulil se do klubíčka. Když ani to nepomohlo, s rezignovaným vzdechnutím vstal. Potřeboval do sebe dostat alespoň nějaké kalorie, které by mohl během chvíle spálit.

Neměl chuť se patlat s něčím složitým. Připravil si horké kakao a do misky si nasypal čokoládové lupínky. Byl vděčný aspoň za to, a jakmile to zhltl, uslyšel hlasité zívnutí. Mrkl ke dveřím. Stál v nich rozespalý Apollo, ještě v pyžamových kalhotách.

„Vyspal ses dobře?" Mercury mu pokývl na dobré ráno.

„Šlo to," pokrčil rameny bůh slunce, „málo času."

„Máš chodit včas na pokoj," posel se pobaveně ušklíbl, „kdes zase byl?"

„To bys měl vědět," Apollo mu úšklebek opětoval, „byl jsem u Lorelaine."

Poslův úšklebek se vytratil. Nahradil ho nedůvěřivý pohled.

„Měli jsme lekci hraní na kytaru," vysvětlil Řek, „jde jí to čím dál tím víc."

„Drž se od ní dál," zahučel Mercury a vstal od stolu, „víš přeci..."

„E, e," Apollo k němu natáhl ukazovák a potřásl hlavou, „nevím, však znáš tu dohodu."

„K čertu s tebou," sykl posel.

Na věšáku popadl mikinu a oblékl si jí. Do nosu ho přitom uhodila dívčina vůně. Sklonil hlavu a přitiskl nos k mikině. Zhluboka se nadechl.

„Nehodláš zdrhnout beze mě viď?" zvolal od vedle Apollo.

„Můj ty bože," protočil oči Mercury, „tak ale pohni!"

Mercury vyčkával na chodbě. Čekal, až si Hope vezme knížky ze skříňky a on jí bude moct doprovodit ke třídě. Nemohl přehlédnout, že se k němu měla o trochu víc po včerejším odpoledni.

„Ahoj," uslyšel zachichotání a odtrhl svůj pohled od skříněk.

Stála před ním Ara. Vlasy měla volně rozpuštěné a kolem očí namalované silné černé linky. Přestože Mercury běžně odsuzoval až moc namalované dívky, Aře to slušelo.

„Ahoj," věnoval jí úsměv.

„Máš se?" o krok se k němu přiblížila.

„Jako ve škole," uculil se na ní, „sháníš mě kvůli něčemu důležitému?"

„Jo," pokývala hlavou, skousla si spodní ret a podívala se na něj skrz řasy, „nechtěl bys jít do kina?"

Mercury překvapeně pozdvihl obočí. Ještě nikdy ho dívka nepozvala do kina. Na bitevní pole možná, ale do kina ne.

„A kdy?" dostal ze sebe konečně.

„Dnes večer?" Ara na něj několikrát rychle zamrkala.

„Nemůžu, Aro, promiň," zatvářil se nevinně, „už něco mám."

Koutkem oka postřehl, že si Hope už vyzvedla své knížky. Zřejmě ho nechtěla rušit z konverzace a vydala se ke třídě sama. Mercury to však nehodlal propásnout.

„Promiň, musím jít," vyhrkl a svižným krokem vyšel za Hope, „Hope!"

„Ne!" zajíkla se Ara. „Teď s tebou mluvím já, ona počká!"

Pootočil se na dívku včas, aby stihl postřehnout, jak jí z ruky vystřelil chuchvalec pavučin. Sítě se rozprskly těsně před ním a zatarasily mu cestu. Teď už nebylo pochyb, kdo byla Ary matka – Arachne, přadlena.

„Aro, poslyš," Mercury přešlápl, nevěděl, jak s tou dívkou jednat – zřejmě byla zvyklá dostat vše, co chtěla.

Dívka k němu pomalým krokem došla, vítězoslavně se přitom usmívala. Posel střelil pohledem do chodby. Hope stála pár metrů od něj, nechápavě a zoufale se na něj dívala.

Nemám z tohohle dobrý pocit. Hope běž, kéž bych tě nezastavil.

„Moc mluvíš, Mercury," uchechtla se Ara, „co s tím?"

„Nech mě být," zavrčel, když se k němu dostala moc blízko.

Couvl, ale zády se přitom natiskl na sítě. Zazmítal sebou, aby se vymanil z jejich sevření.

„Nemůžu tě jen tak nechat být," zavrtěla hlavou a přitiskla mu prst k hrudníku, „ne, když tě tak moc chci. A máma mě vždycky učila, abych si brala, co chci, když můžu. A já můžu."

Nestihl se kolem ní protáhnout a utéct. Z jedné strany měl sítě, z druhé před ním stála Ara. Byl naprosto bezbranný. Pokusil se jí od sebe odstrčit, ale ona se náhle proti němu pohnula až moc rychle. Z úst se jí vydralo zasyčení a uculila se. Hbitě se k němu přivinula a přitiskla rty k jeho.

Jakmile mohl, posel jí od sebe odstrčil. Lapl po dechu a otočil se směrem, kde ještě před chvílí stála Hope. Stála tam, se slzami v očích. Tiskla si dlaň ke rtům a nechápavě vrtěla hlavou.

„Hope," Mercury protrhal sítě a protáhl se k dívce.

Než se k ní však stačil dostat, rozeběhla se. Utekla před ním a těsně než jí dohnal, se zavřela na dívčích záchodech. Čekal před nimi do zazvonění, pak se skloněnou hlavou odešel.

Tohle se nemělo stát...

Hope si sotva stihla otřít nové slzy, když k ní přiběhl Nick.

„Páni, Laine, kdybys tam včera taky byla," zasmál se, „ten film byl super, fakt. Musíš někdy s námi, kluci tě určitě vezmou mezi sebe."

„Hmhm," dívka pokývala hlavou a pokusila se o úsměv.

„Budou muset, jinak je k tomu donutím," uchechtl se Nick.

Dívčin úsměv se rozšířil, ale jen nakrátko. Rychle ho vystřídaly semknuté rty.

„Hope," Nick se natáhl pro její ruku, „copak je, stalo se něco?"

„Ne," zavrtěla hlavou, „to je dobré."

Pustil její ruku a vzal jí za bradu. Donutil jí pozvednout hlavu a ona pohledem těkala po jeho obličeji. Mlčky se na sebe hodnou chvíli jen dívali.

„Kdo ti ublížil?" zeptal se nakonec.

Nadechla se, že se ho zeptá, jak to poznal, ale on jí předběhl.

„Vidím to, brečela jsi, to poznám. Takže, který z těch dvou?" pátral.

„Včera, včera mě vzal do Ria. Byli jsme tam celé odpoledne. Bylo to úžasné, zrovna tam byl karneval," popotáhla, „a pak mě vzal zase domů. Bylo to to nejhezčí odpoledne mého života. Jenže jsem zřejmě byla naivní. Protože jinak si nedokážu, vysvětlil to, že se před pár minutami na chodbě líbal s tou pavoučí holkou. A já mu tak věřila."

„Mercury," povzdechl si Nick, „a jsi si jistá, že se líbali?"

Hope pokývala hlavou a znovu popotáhla: „Stála jsem od něj sotva pár metrů."

„Ale to musí mít určitě nějaké vysvětlení," naléhal Nick.

Hope chtěla namítnout, že nemá, že je to naprosto jasné. Neměla na to ale sílu, ani odvahu. Sama uvažovala o tom, co to mělo znamenat. Měla chuť se za Mercurym rozeběhnout a na všechno se ho zeptat. Určitě by jí popadl do náruče, omluvil by se jí, div by nepadl na kolena, a pak by jí líbal. Dlouho a dlouho. Držel by ji v náručí jako včera.

Dívka vzlykla a znovu se rozplakala. Objala Nicka a opřela si hlavu o jeho rameno.

„Tiše, tiše, ššš, ššš," konejšil jí Nick, „však od nich obou budeš mít dneska pokoj. Odpočineš si, srovnáš si myšlenky, bude dobře. Uvidíš. Dáme si spolu víno, co ty na to?"

„Nemůžu pít," namítla a pak se na Nicka podívala, „jak jsi to myslel, že od nich budu mít dnes pokoj?"

„Co se šušká, tak mají být oba dnes na bitevním poli," pokrčil rameny Nick, „jsou to přeci bohové, Lorelaine. Mají povinnosti."

Na bitevním poli?.... Musím se ho zeptat!

Hope se schovávala za stromem. Připadala si jako malá holka a už několikrát protočila oči.

Co tady sakra dělám?!

Lehce se naklonila a podívala se směrem do parku, na jehož kraji se strom nacházel. V parku stál Apollo, Mercury a ta holka. Hope neznala její jméno, ale to neměnilo nic na tom, že jí to děvče pilo krev. Vlasy napůl černé, napůl červené. Na rukou dlouhé ostré drápy.

Vždyť mu akorát ublíží.

Dívka svírala Mercuryho ruku a Apollo stál opodál. Hope ho probodla pohledem.

Proč sakra nic neudělá?! Dělej něco, do háje!

Kdyby tam tak mohla vběhnout a odtrhnout ji od něj. Kdyby jí tak mohla teleportovat někam hodně daleko, prostě pryč. Hned by to udělala. Jen mít tu schopnost. Když se však podívala na Mercuryho, všechny ty plány se rozpustily. Vypadalo to, že to bohovi vůbec nevadí, to jak se k němu tiskne. Držel její ruku stejně vroucně, nechal se od ní otlapkávat. Neucukával, když mu drápy vjížděla do vlasů a cuchala mu jindy moc hezký účes. Nenamítal nic, když mu úzké černé rty tiskla ke krku a tváři.

Hope se stáhla zpátky za strom a opřela se o něj zády. V očích jí začaly pálit slzy. Zhluboka se nadechla a promnula si obličej dlaněmi.

Dýchej, hlavně dýchej.

Kdyby jí tak viděl Nick. Popadl by jí do náruče a odnesl by jí pryč. Měla jít s ním na tu party. Měla přijmout pozvání a strávit večer s ním a jeho kamarády, místo toho aby se vymluvila na návštěvu pantheonu. Lhala mu. Lhala Nickovi. Bude se na ní zlobit, až se dozví, kde vlastně byla.

Hope uslyšela povědomí zvuk a opatrně se naklonila směrem do parku. Před trojící stojící v parku se rozechvěl vzduch a dívka moc dobře věděla, co to znamená. Ve vzduchu se vytvořil ovál a z něj pak i portál.

Janus? Sakra, jestli mě tu uvidí, tak mě vážně přetrhne. Odtáhne mě do pantheonu a už mě zpátky nepustí.

Hope si skousla spodní ret a začala si ho nervózně žmoulat. Portál se dotvořil a udělalo se z něj prostorové těleso. Dívka zaslechla chichotání a pohledem střelila k Mercurymu. Ta černovlasá pavoučnice se mu pověsila kolem krku a horlivě ho políbila. Hope zatajila dech, když se k ní Mercury sklonil a objal jí. Srdce jí vynechalo jeden úder. Podlomila se jí kolena. Ztratila všechnu chuť jít za ním do portálu a ještě se ho na něco ptát.

Proč vůbec? Není to dost jasné?

Když však Mercury s Apollem prošli portálem a černovlasá dívka se vzdálila, Hope se rozeběhla. Zrychlila do sprintu a zhluboka dýchala. Soustředila se na každý svůj krok, jen aby nezaškobrtla. Doběhla k portálu přesně ve chvíli, kdy se začal zmenšovat. Vydával přitom povědomé hučení – zavíral se. Hope nezpomalila. Vběhla do portálu velkou rychlostí a proletěla jím na druhou stranu. Tvrdě dopadla na zem, obličejem k zemi.

Hope se sotva dokázala zvednout. Hrudník jí bolel, stejně tak levá ruka. Stoupla si na nohy, ale kolena se jí hned podlomila. Klopýtla. Škobrtla několik kroků, aniž by ovládala, jakým směrem šla. Do někoho vrazila. Lapla po dechu a pohotově se otočila. Než se však dotyčnému stačila podívat do tváře, ucítila tupou ránu do ramene. Bolest jí poslala na kolena. Zasténala, chytla se za rameno a přivřela oči. Prudce nabrala dech do plic, pokoušela se snést bolest, která jí vstřelovala od ramene do celé paže.

„Co tady děláš?!" uslyšela hluboký hrubý hlas plný varování.

„Ani nevím, kde jsem," dostala ze sebe dívka.

„Na základně, před bojištěm. Ale znovu, co tady děláš?!" štěkl.

Hlas byl vyloženě mužský. Zněla z něj autorita, surovost. Hope vzhlédla. Podívala se do tmavých očí, které se na ni dívaly zpod přilbice. Přilba na sobě měla přidělaný červený kokrhel, typický pro přilby římských válečníků. Nejednalo se však o římského boha, nýbrž o řeckého. Byl mohutné postavy, oděný do brnění. V jedné ruce třímal meč, v druhé pak štít.

Meč a štít. Nick mluvil o meči a štítu. Takže, se právě dívám na jeho tátu.

„Omlouvám se, že jsem do vás vrazila. Je mi ctí potkat boha války," sklonila hlavu.

„Bohyně tedy evidentně nejsi," spatřila, jak k ní natáhl ruku.

Chytila se jí a on jí pomohl na nohy. Sykla bolestí, když si protáhla bolavou ruku.

„Nechtěl jsem tě zranit," zahuhlal na omluvu, „jen chápej, při bitvě nemůžeš věřit nikomu neznámému."

Hope mu mlčky kývla. Oba dva zapomněli na vyslovenou otázku. Už to nebylo podstatné.

„Odkud mě znáš, dítě?" Ares si ji pátravě prohlížel.

„Znám vašeho syna, Nicka," vysvětlila, „je můj spolubydlící na koleji univerzity."

„Nick," Ares jí uhnul pohledem, když se odněkud ozval hlasitý výkřik.

Bůh války sebou trhl. Střelil pohledem směrem, odkud přišel výkřik a zachmuřil se.

„Musím jít," pohledem zkontroloval Hope a pevněji sevřel jak meč, tak štít, „ani se odsud nehni, jeli ti život milý. Polobozi tady nemají co dělat. Rád bych tě odsud dostal, ale nemám na tebe teď čas. Takže se drž rozkazu. Ani se odsud nehni!"

Ares se rozeběhl a po pár krocích se stočil doleva. Zřejmě bylo bojiště rozděleno do tří linií. Hope se rozhlédla kolem sebe. Vysoké zdi jí však bránily ve výhledu na cokoli zajímavého. Pár kroky vyšla ze základny a stanula tváří v tvář obrovskému stvoření.

Daly by se popsat jako dvojčata. Byly to dívky, držící se za ruce, každá měla jednu ruku volnou. Kůži měly světle modrou, takřka průhlednou. Vlasy měla každá černé. V druhé ruce obě svíraly velká kopí. Hope lapla po dechu a couvla. Bytost si jí ale zřejmě nevšímala. Dívka si dodala odvahy a proklouzla kolem titána. Plížila se kupředu, když se vedle ní ozvalo ptačí zakvílení. Hope sebou trhla a odskočila stranou. Podívala se směrem, odkud zvuk přišel. Prohlížely si jí dvě oranžově žhnoucí oči. Zvíře vypadalo jako přerostlý fénix z bájných pověstí a Hope věděla, že tomu tak je. Byl stejné barvy, jako dvojčata, a když otevřel zobák, vyšel mu z něj obláček dýmu. Dívka věděla, že dokáže plivat oheň, když se k němu dostanou nepřátelé blíž, než by se mu líbilo.

Mercury se potuloval džunglí. Snažil se dostat z dohledu všech, kdo by ho mohli nějak ohrozit, nebo se o to alespoň nějak pokusit. Schovával se za troskami antických budov, mimo dějství bitvy. Utápěl se ve svých myšlenkách. Byl zmatený sám sebou.

Opřel se zády o rozbořenou zeď a vzhlédl k nebi. Bylo zatažené mraky, mezi kterými prosvítaly paprsky slunce. Vypadalo to úchvatně.

Proč se jí nedokážu bránit? Proč jí od sebe neodstrčím, když mě líbá, když se mě dotýká?! Proč jí nedokážu říct ne?! Já ji chci říct ne!

Odněkud se ozval řev. Poznal válečný pokřik Area. Mít po boku boha války bylo ctí, ale Mercurymu to dnes bylo nějak jedno. Slyšel rychlé kroky, někdo kolem něj zřejmě proběhl. Posel se odstrčil od zdi a po cestičce zamířil k prostřední linii. Měl by se alespoň trochu zapojit do boje. Jen netušil, jak moc k užitku bude, když měl hlavu plnou Ary. Připadalo mu, že čím víc času s dívkou trávil, tím víc jí nemohl dostat z hlavy.

Byl v půli cesty, když uslyšel vysoký dívčí křik. Strnul na místě. Pátral v myšlenkách, ale dnes neměli v týmu ani jednu dívku. Rozeběhl se. Netušil, jestli to třeba náhodnou nebyl někdo z nepřátelského týmu. Mrazení na zátylku ale nemohl ignorovat. Zrychlil, jak jen nejvíc mohl. Proběhl skrz prostřední linii a zmizel v druhé části džungle mezi prostřední a levou linií. Zpomalil a lapl po dechu, když na zemi spatřil ležet Hope. V očích měla hrůzu a v obraně natahovala ruce před sebe. Nad ní se tyčil Fenrir. Byl to severský bůh v podobě obrovského přerostlého vlka s ostrými drápy, rudýma očima a tlamou plnou špičatých ostrých zubů.

Mercury se nemohl pohnout. Pak se zmohl alespoň na nádech.

Když se trochu vzpamatoval, hlasitě zahvízdal: „Hej štěně! Pojď sem pejsku!"

Fenrir sebou trhl. Varovně zavrčel, přičemž na posla vycenil zuby. Obkročil dívku a vztyčil se na zadní.

„Tak pojď," Mercury si odfoukl a přešlápl z místa na místo.

Mercury se stíhal vyhýbat vlčím drápům i kousnutím. Rozeběhl se nadzvukovou rychlostí a vší silou do severského boha vrazil. Fenrir vyjekl a svalil se na bok. Posel vycítil situaci, kdy se mohl dostat za dívkou. S pohledem upřeným na vlka, ho pomalu obešel. Nevšiml si přitom obrovského ledového obra, který se mezitím dostal k Hope. Dívka se vyškrábala na nohy a před obrem couvla. Zády však narazila do zdi.

„Hope!" vykřikl Mercury.

Dívka sebou trhla. Podívala se na něj. Posel jí četl v očích – strach, zoufalost, smutek, zklamání.

Je tu kvůli mně. Kvůli mně může zemřít.

„Dost, dost," posel rezignovaně pozvedl ruce, „ona není bůh, není!"

Aby byl jeho křik vyslyšen, nemohl by před ním stát Ymir. Ledový obr, také ze severského pantheonu, jen těžko rozuměl zbrklým výkřikům. Mercuryho ignoroval. Pootevřel ústa a foukl směrem k dívce bílý obláček. Hope vyjekla, ale její hlas rázem utichl. Ztuhla. Obr jí zmrazil a ona nebyl schopná pohybu. Ymir stiskl v levé ruce obrovský ledový kyj. Rozpřáhl se a Mercury věděl, co bude následovat, pokud nezasáhne.

Rozeběhl se k obrovi, který ho však stihl postřehnout. Svěsil ruku podél těla a k dívce natáhl druhou. Ze země v ten moment vystřelily ledové ostny. Mercury vrazil do obra a narazil ho ramenem do zdi. Bezmocně sledoval, jak jeden z ledových ostnů projel bokem dívčina těla.

Mercury se postavil čelem k obrovi a vlkovi. Věděl, že proti nim nemá žádnou šanci. To by se však nemohl dostavit Ares. Přiběhl jako na zavolanou. Posel věděl, že bůh války dokáže vycítit, kde je ho potřeba. Ares zahnal Fenrira i Ymira na útěk. Oba dva s Mercurym však věděli, že je to jen otázkou času, než se vrátí.

„Co tady sakra dělá?!" štěkl a pootočil se na Hope.

„Je tu kvůli mně," zadrmolil Mercury.

Doběhl k dívce a opatrně jí nadzvedl. Vymanil její tělo z ledového ostnu. Zmrazení pomalu ustupovalo, ale Mercury věděl, že je potřeba dodat hodně tepla, aby bylo dívku možné ošetřit.

Opatrně popotahoval dívku stranou. Vnímal přitom odpor. Bránila se mu. Nebo alespoň chtěla.

„Apollo!" vykřikl Mercury zoufale.

Bůh slunce se dostavil takřka okamžitě. Přijel na svém slunečním kočáře a dopadl na zem kousek od nich.

„Pomoz jí," požádal ho posel.

Apollo si u Hope klekl a vzal jí do náruče. Dívka se k němu přitiskla, a když mohla, pažemi ho objala kolem krku. Bolestně přitom sykla. Po tvářích jí stékaly slzy, z rány na boku jí začala vytékat krev.

Hope se na Mercuryho podívala. Ptala se ho pohledem a jemu se úzkostí stáhl hrudník.

Jak jsi mohl?! Ptala se. Proč?

Otázky vystřídal pláč a jasné vzkazy beze slov.

Jdi pryč. Nech mě být. Chci domů. Chci pryč. Vůbec jsem sem neměla chodit.