Probrala jsem se na tom samém místě. Nade mnou se skláněla máma, Shutterfly, táta, Changeless, princezna Luna a princezna Celestia.

Sunset nikde a to mi připomnělo jediné - je pryč. Navždycky a nenávratně pryč.

Znovu jsem začala brečet.

„To bude dobré, Dissy." Pokusila se o úsměv máma.

„Ne, to nebude!" Odsekla jsem. „Tady nejsme v tom tvém podzimním štěstí, kde oživí snad úplně každého!"

„Promiň." Máma sklopila oči. „Vím, že pro tebe hodně znamenala!"

„Jo, to znamenala." Zavrčela jsem.

Vlastně ani nevím, proč jsem na ni byla tak hnusná, když se mi jen snažila pomoct, vždyť to oni zabili Sunset, ne máma.

„Myslím, že chce být sama." Zamumlala Celestia a zřejmě si myslela, že ji neslyším.

Máma pokývala hlavou. „Necháme tě na chvilku o samotě." Nasadila nevinný výraz a spolu s ostatními odešla.

Bezcílně jsem se slzami v očích bloudila po zámku. V duchu jsem si opakovala Sunsetino jméno, jako bych čekala, že se tu zničehonic objeví a sdělí, mi, že její smrt není pravda. Věděla jsem ale, že se to nestane.

Opřela jsem se o modře natřenou zeď a sesunula se na mramorem dlážděnou podlahu. „Sunset!" Zakřičela jsem z plných plic, jako bych čekala, že mě uslyší.

Dlouho jsem tam jen seděla a po tvářích mi stékaly slzy.

Slyšela jsem někoho přicházet. Otevřela jsem oči. Byla to Changeless. „Můžu si sem sednout?" Zeptala se.

Pokrčila jsem rameny a posunula se, abych jí udělala místo.

„Chybí ti Sunset, viď."

Překvapeně jsem přikývla. „Tobě snad ne?"

„Ale, ano, chybí." Hořce se na mě usmála. „Možná víc než si myslíš."

„Kéž by ta bitva nikdy nebyla." Popotáhla jsem. „Sunset by žila, a těch deset tisíc changelingů taky."

„Myslím, že je to moje vina." Promluvila po chvíli ticha Changeless.

„Proč?" Nechápala jsem. „To ty jsi ji snad shodila z útesu?"

„Ne, ale když se Sunset stala královnou, já byla její ochránkyně, mou povinností bylo ji chránit, ale selhala jsem. Teď budu královnou já, ale já jsem nikdy moc nechtěla, protože je to hrozně těžké, i když to tak nevypadá. Jedna z nejhorších věcí je, že když říše padne, královna musí padnout taky. Když královna v ochraně své říše selže, musí se vlastnoručně zabít, vykuchat. To prostě vezmeš nůž a..."

„Jo, jo, chápu." Ujistila jsem ji, protože o podrobnosti toho vykuchání jsem opravdu zájem neměla.

Napadlo mě, že Sunset měla celkem štěstí, protože se aspoň nemusela vlastnoručně vykuchat.

„Moje korunovace bude už zítra." Změnila téma Changeless. „Chceš se přijít podívat?"

„Proč ne." Pokrčila jsem rameny.

„Tady jste!" Vykřikla princezna Luna. Ani jsem si nevšimla, že přišla. „Všude vás hledám."

„Aha, a proč?" Zajímalo Changeless.

„To netuším." Zarazila se. „Celestia prostě řekla, že vás mám najít a přivést."

„Jo takhle." Pokývala hlavou Changeless. „Tak takhle přesný rozkaz se musí neprodleně splnit."

Luna obrátila oči v sloup a šechny tři jsme se odebraly k princezně Celestii.

„Changeless, prvorozená dcero královny Chrysalis, dědičko trůnu changelingů a Disharmony, prosím přijměte mé pozvání." Pronesla Celestia.

Changeless se nenápadně a udiveně rozhlédla kolem. „Ehm, Tio? My jsme jen dvě." Upozornila princeznu. Zřejmě s královskými osloveními moc zkušeností neměla.

To Celestii zřejmě došlo, a tak se jen zdvořile zasmála a nechala to být. „Je mi líto, ale už vám nejede žádný vlak, a tudíž musíte zůstat tady. Dovoluji si vám nabídnout jeden z našich pokojů za skvělých osm tisíc korun!"

Changeless na ni vytřeštila oči.

„Poloviční cena?" Zkusila snížit nabídku Celestia. „Tak fajn, zdarma." Zavrčela, když do ní Luna strčila. Trochu to s tím strkáním přehnala, takže princezna dne málem žuchla na zem.

Za normálních okolností bych se začala smát, ale teď jsem pořád musela myslet na Sunset.

Luna nás zavedla do středně velkého pokoje s dvěma postelemi, dvěma skříněmi a jedním psacím stolem.

Na zdi viseli hodiny ukazující jednu hodinu ráno.

„To už je tolik hodin!?" Zhrozila se Changeless.

„Ne, jdou o hodinu později, takže jsou dvě, jelikož Tia hodinám nerozumí a mě k tomu nepustí, protože když jsem opravovala Twilight její Fidget Spiner, omylem jsem vyhodila do povětří támhletu věž." Ukázala z okna na polorozpadlou věžičku.

„Dobrou noc." Zívla Changeless a natáhla se na jednu z postelí.

„Dobrou." Zhasla jsem a lehla si na tu druhou.

Co asi dělá Sunset? Napadlo mě. Nic, je mrtvá. Odpověděla jsem si a musela jsem zabořit obličej do polštáře, abych vzlykáním neprobudila Changeless.

Dobrou noc, pomyslela jsem si.

Dobrou noc, Sunset Shimmer.

Dobrou noc navěky.

Probudilo mě, jak se mnou někdo zacloumal. Byla to Changeless. „Vstávej, musíme jet, jestli chceme stihnout tu korunovaci."

Changeless mi dala chleba se sýrem a odtáhla mě na nádraží. Vlak za chvilku přijel a my do něj nastoupily.

Krajina za okny ubíhala rychle, až jsme dojely k changelingům.

Hradby byly skoro zničené a všude vlály černé smuteční prapory. To mi znovu připomnělo Sunset.

Zahnala jsem pláč, protože aspoň na korunovaci jsem brečet nechtěla.

Abych přišla aspoň trochu na jiné myšlenky, jsem začala komentovat výzdobu, které tu sice moc nebylo, ale zato si na ní její tvůrce dal záležet.

Korunovace začala tak, že na pódium, tedy pokud se tomu tak dalo říkat, přišel nějaký changeling, který v následujících deseti minutách zdlouhavě mluvil o něčem v nějakém nesrozumitelném jazyce, který byl ale nesrozumitelný jen pro mě, protože ostatní vypadali, že jim nedělá problém mu rozumět.

Pak na pódium přišla Changeless. Všichni začali tleskat a tak jsem to udělala po nich. Vzpomněla jsem si na Sunsetinu korunovaci, která začínala prakticky stejně, jen tu byl jiný changeling a mlel o něčem jiném a méně zdlouhavě. Taky mu na rozdíl od tohohle bylo rozumět.

Changeling na pódiu dal Changeless na hlavu Sunsetinu korunu, která se změnila v tiáru vysázenou rudými drahokamy. Představila jsem si na jejím místě Sunset a do očí mi vhrkly slzy.

Všichni se na mě podívali jako na naprostého debila a já jsem začala předstírat, že brečím štěstím.

Všichni se zase věnovali Changeless, která pronesla pár slov v tom cizím jazyce.

Všichni znovu začali tleskat a já to zase zkopírovala po nich.

Z okna jsem spatřila poníka, který mění černé prapory za bílé. No to je ten smutek rychle přešel, pomyslela jsem si.

Pořád jsem se nemohla vyrovnat s tím, že tu Sunset není. Jako bych už nikdy neměla být šťastná. Jako bych už nikdy neměla žít.

Nová kapitola je tady!

Snad se líbila!

P.S.: Šťastný nový rok!

Zatím ahoj!

Disharmony :3