Changeless a Tia se okamžitě snesly na zem.
„Disharmony!“ Vykřikla Changeless.
Odněkud přiběhla Cadence a za ní Luna. Ani jedné z nich se nic nestalo, zřejmě se jim povedlo utéct dřív, než se palác zřítil.
„Co to mělo znamenat!?“ Zařvala Luna na Celestii, z čehož jsem usoudila, že Celestiin rozhovor s Shadow Storm slyšela. „Měla bys mi přenechat vládu, teď hned!“
„Tak to neudělám.“ Ujistila ji Celestia.
Bylo to poprvé, co Changeless neposlouchala hádky dvou královských sester, aby mohla, jak říkala vyhodnotit politickou situaci, ale jen seděla a se slzami v očích před mou sochou a něco mumlala.
„Mě vláda právem náleží!“ Zařvala Luna. „Ty nejsi královská dcera, nemáš vládnout!“
„Vládu přebírá nejstarší z rodu!“ Trvala na svém Celestia.
„Ale ty nejsi z královského rodu!“
„Starswirl mě vybral abych přebrala Discordovu korunu!“
„Jenže on si myslel, že jsi součástí starobylého rodu, který má podle legendy začít vládnout, jinak Equestrie padne!“
„Ale nepadla!“ Ušklíbla se Celestia.
„Myslím, že padla v den tvé korunovace.“ Procedila mezi zuby princezna noci.
Poníci okolo ztichli. A bylo jich hodně, protože koho z přeživších by nezajímala hádka, že?
„To odvoláš.“ Prskla Celestia.
„Neodvolám!“
„Ale ano, nařizuji ti to!!!“ Zavřeštěla Celestia. „Je tvou povinností splnit rozkaz vládkyně Equestrie.“
Luna vykouzlila na tváři falešný úsměv, přešla k Celestii, vzala jí korunu a nasadila si ji na hlavu. „Teď jsem vládkyně já.“
Celestia zrudla vzteky, chňapla po koruně, ale Luna byla rychlejší a s posměšným výrazem vzlétla.
„Nemůžeš mi jen tak přebrat vládu!“ Zděsila se Celestia.
„Ale mužů.“ Mávla kopýtkem Luna. „Ty jsi udělala to samé! Nebo tě mám ještě proměnit v kámen?“
Příznivci princezny Luny, kterých tu byla převaha, začali nadšeně dupat kopýtky, jako by jim nestačilo to zemětřesení, které tu bylo před chvílí. Ti, kteří upřednostňovali Celestii jen zmateně těkali pohledem ze Celestie na Lunu a zase zpátky. Podobně na tom byla i princezna sama, ale ta soustředila svůj nechápavý pohled jen na jedno jediné místo a to na svou právě korunovanou mladší sestru.
Lunin roh se rozzářil bledě modrým světlem a způsobil, že Canterlot a nejspíš i zbytek Equestrie, který byl zničen, vypadal tak jako dřív, čímž si vysloužila jásot nejen svých příznivců, ale i příznivců své sestry, kteří ještě před chvilkou byli otevřeně proti jakékoli jiné královně.
Jak to dokázala? Podivila jsem se v duchu. Pak jsem si uvědomila, že má na hlavě posazenou equestrijskou korunu, která jí činí mocnější.
Poníci uctivě poděkovali, nicméně pak jim došlo, že Luna sice opravila domy, ale její magie nedokáže vrátit život poníkům, kteří našli smrt pod troskami domů, takže začalo svorné oplakávání. Já tu naštěstí nikoho neznala a i když jsem ze smrti zhruba sedmi milionů poníků nadšená nebyla, příliš se mě to nedotklo. Jen jsem doufala, že mezi mrtvými není nikdo z mé rodiny, ale usoudila jsem, že je to hodně  málo pravděpodobné, protože ze zeměpisu jsem si pamatovala, že Ponyville leží sto čtyřicet pět kilometrů od Canterlotu, takže tam doufám domy nepadaly.
Tedy, ne že bych dávala pozor. Pamatuji si to proto, že hřebec, vedle kterého jsem tehdy seděla, poznamenal, že to zhruba odpovídá věku naší zeměpisářky.

Po několika dnech se Canterlot stihl trochu zklidnit a já zjistila, že parčík, ve kterém mě z nějakého důvodu stále nechali je oblíbeným místem místních drben, takže jsem měla příležitost si dopodrobna vyslechnout, jaké má ta zelená jednorožka problémy s dcerou, či s kým to ta modrá pegaska včera strávila noc.
Tak uplynulo několik měsíců. Tedy, ne že bych počítala dny, ale poznala jsem to podle toho, že napadl sníh a poníci začali chodit v kožešinových bundách.
Za tu dobu za mnou několikrát přišli táta, máma a Shutterfly a pokusili se mě vrátit zpátky, ale vždycky neúspěšně.
Můžu potvrdit, že život jako socha je nepopsatelně nudný, zvlášť teď v zimě, kdy je ještě navíc příšerná zima a nikoho nikdy nenapadne dávat kožichy i zmrzlým sochám, ze kterých trčí dva nebo tři rampouchy.
Od fialové zemní klisny, která to říkala své pegasí kamarádce, jsem se dozvěděla, že v Equestrii pořád vládne Luna, a že Celestia to těžce nese a prý se ji už dvakrát pokusila otrávit. Nicméně naposledy si toho Luna všimla, vyměnila sklenky a Tia pak pět dnů proležela v posteli v křečích. Nojo, co se poník nedozví, když je z něj šutr.
A co se týče ostatních princezen, růžová jednorožka tvrdí, že Cadence dál vládne Crystal Empire, které žádné velké škody neutrpělo a Twilight od Luny dostala malé území, konkrétně Manehattan a Appleloosu, aby jí nekecala do vládnutí.
Tak to chudáci obyvatelé těchto dvou měst, pomyslela jsem si.

Uplynulo dalších několik měsíců, to jsem poznala podle toho, že poníci postupně přestali chodit v kožiších a začali se koupat v místním jezírku, kde sice byla velká cedule zákaz plavání, ale nikdo to tu nehlídal, takže to většině obyvatel Canterlotu bylo úplně fuk.
Zrovna, když hodiny na věži odbily půl třetí se přihnala Changeless. V magii držela nějakou knihu vázanou v kůži, z čehož jsem usoudila, že musí být hodně stará, protože teď už se kožené knihy nevyrábějí.
Stoupla si přede mě a začala něco číst v knize. Neměla jsem ponětí, o čem to mluví, bylo to v to jazyce, kterým mluvila na korunovaci. Pak se její roh rozzářil a já začala mít divný pocit.
Jako bych zase cítila kopyta. Postupně se to přesunulo i na břicho a krk. Podívala jsem se a skoro jsem vykřikla nadšením Já mužů hýbat hlavou!!! Podívala jsem se na kopyta a viděla, jak šedá, kamenná barva pomalu ustupuje.
Zkusila jsem pohnout nohou a ono se to povedlo. Vypískla jsem radostí a vrhla se Changeless okolo krku.
„Disharmony!“ Changeless se rozesmála a přivinula si mě k sobě. Pustila mě, až když jsem se po dvou minutách nespokojeně ošila, protože jsem neměla potřebu takhle strávit i zbytek odpoledne.
„Jak jsi to udělala?“ Zeptala jsem se užasle.
„Asi před měsícem jsem něco zaslechla o kouzlu na uvedení zkamenělých do původního stavu. Tak jsem zapátrala v knihovně a našla jsem tohle.“ Ukázala mi knihu. „Je tam i kouzlo na odstranění oxidu uhličitého!“
„Užitečné.“ Obrátila jsem oči v sloup, protože jsem netušila, k čemu jí to bude.
„Už jsem to zkoušela!“ Informovala mě Changeless.
Tak to chudáci changelingové, pomyslela jsem si.
„A… no… co se stalo, když… jsem byla pryč?“ Zajímalo mě.
„Tomu neuvěříš!“ Zapištěla Changeless.
„Odstranila jsi hélium?“ Zkusila jsem hádat, protože byla pravda, že tomuhle bych neuvěřila.
„Ne. Vdala jsem se!“ Changeless začala skákat kolem mě, pištět a třepat kopýtky. Zřejmě si myslela, že začnu dělat to samé, což jsem ale  neučinila, a tak přestala.
„A za koho?“ Zeptala jsem se místo pištění a třepání kopýtky.
„Za Golden Hoofa!“ Vykřikla Changeless radostně a já si zacpala uši, abych neslyšela další nával jekotu. Nicméně Changeless celkem uhádla, že tomu neuvěřím.
„To myslíš vážně!?“ Vyvalila jsem na ni oči.
„Jo!“ Changeless zářila štěstím a zřejmě si neuvědomila, že nazval mého tátu debilem a posunul se tak u mě do kategorie debil.
„Ty si bereš toho pitomce!?“ Pořád jsem nebyla s to tomu uvěřit.
„Už jsme se vzali, před půl rokem!“
Chtěla jsem něco namítnout, ale pak jsem si uvědomila, že já si ho naštěstí brát nemusím, takže mi to může být jedno.
„A co ostatní?“ Zeptala jsem se místo toho.
„Nevím, tvou rodinu jsem hodně dlouho neviděla.“ Pokrčila rameny Changeless. „Ale můžeme je navštívit.“
Vzlétla jsem a Changeless vzala do magie sama sebe a vydaly jsme se k Ponyvillu.

Zabušila jsem na dveře.
Po asi půl minutě otevřela Shutterfly. Nejdřív na mě hleděla, jako bych spadla z měsíce, ale pak začala radostně vřískat. „Disharmony! Disharmony je tady! Mami, tati, pojďte sem rychle, Dissy se vrátila!!!“
Changeless se opatrně vytratila.
„Disharmony!“ Máma měla v očích slzy. „Jsi zpátky…“
Přišel i táta. „Disharmony!“ Vykřikl a já se mu vrhla kolem krku a prohlásila, že už nikdy nechci být socha.
Máma přišla z vedlejšího pokoje a v náruči držela dvě malá hříbata. „To je Disaster a tohle je Calamity.“
„Kdo… to je?“ Zeptala jsem se, ale podle toho, jak to říkala, jsem usoudila, že ta hříbata nejspíš budou její.
„Tvoje mladší sestřičky.“ Oznámila mi máma a dala mi Disaster do náruče, aby za mnou mohla zavřít dveře.
Podívala jsem se Disaster do malých roztomilých oček. „Ahoj, já jsem Disharmony.“ Informovala jsem jí, i když jsem nevěděla, jestli mi rozumí. „Jsem tvoje sestra.“
Nade mnou se objevil mrak z cukrové vaty, že kterého pršela horká čokoláda. Jelikož jsem o spršku zájem neměla, ustoupila jsem o krok doleva a mámin extrémně drahý koberec byl v mžiku nabarven na hnědo. Já, táta Disaster a Calamity jsme se začali smát. Po chvilce si toho všimla i máma, podala Calamity Shutterfly a odnesla koberec do pračky.
„A to ještě není všechno!“ Shutterfly mluvila slavnostně, z čehož jsem usoudila, že to nic depresivního nebude.
„Co se stalo?“
„Máma čeká další dítě.“ Oznámila mi Shutterfly a já málem pustila Disaster.
„To jako fakt?“ Vyvalila jsem na ni oči.
„Jo!“ Ujistila mě Shutterfly a začala pohupovat s Calamity, která brzy začala pravidelně oddechovat.
Disaster za chvilku udělala to samé.
Podívala jsem se na svoje sestřičky. Obě byly hrozně roztomilé a teď budeme mít ještě jednu! Ale co, mimin není nikdy dost.

Tak tohle byla, jak vás asi mohlo napadnout, poslední kapitola.

Jelikož je tohle poslední kapitola nejen téhle knihy ale i celé téhle série, napadlo mě udělat něco jako character ask, kde by jste se mohli postav na něco zeptat.
Tak snad jste pochopili xD
Můžete se ptát i mrtvých postav, otázka jim bude poslána do záhrobí xD
A můžete se zeptat taky mě, pokud vás něco zajímá, o čemž pochybuju, ale kdyby náhodou, můžete xD

A to je asi všechno, co bych vám k tomu chtěla říct :)

Tak pište do komentářů! :D

Zatím ahoj!

Disharmony :3 

PS.: Knížky s Disharmony budou pořád, jen to už nebude tahle série:)