Doběhly jsme na nádraží, kde právě zastavoval vlak.

„Jedete do Canterlotu?" Zeptala jsem se průvodčího.

„Co bys řekla?" Obrátil oči v sloup a ukázal na křivou modrou ceduli s bílým nápisem Manehattan.

„A kdy jede vlak do Canterlotu?" Zajímala se Changeless.

„Za tři hodiny." Odvětil průvodčí.

„A autobus?" Zeptala se Changeless.

„Právě odjíždí." Průvodčí ukázal na autobus s cedulí Canterlot, který právě odjížděl.

Changeless vzala autobus do magie, čímž ho zastavila a rozběhla se k němu.

„Co si vo sobě myslíš?" Otevřela nějaká klisna okénko autobusu, což by nejspíš jít nemělo, ale to jsem teď neřešila. Když klisna zjistila, že jde o královnu changelingů, zase okénko zavřela.

Changeless naskočila do autobusu a já udělala to samé.

„A platit nebudete?" Zeptala se nakvašeně řidička autobusu, kterou její práce očividně příliš nenaplňovala.

„Nebudeme." Ujistila ji Changeless a spolu se mnou si šla sednout.

Když jsem se na to Changeless zeptala, odpověděla, že jeden z největších zákonů changelingů praví, že královna si může dělat co chce a kdy chce a nikdo jí v tom nesmí zabránit.

„Tak tohle kdybychom měli my, to by vypadalo." Rozesmála jsem se při představě, že by si Celestia, Luna Cadence nebo Twilight dělaly co chtějí. Flurry Heart ne, protože ta se princeznou stále nestala, přestože už jí je dvacet a nejspíš za to může to, že ji Cadence a Armor pořád berou jako pětileté dítě s IQ sedmdesát bez pudu sebezáchovy či schopnosti se samostatně rozhodovat.

„Už jsme tady." Vytrhla mě z přemýšlení Changeless.

Vyskočila jsem z autobusu, zatímco řidička stihla Changeless porazit nohy, načež jí královna changelingů prodloužila čenich o asi dvacet centimetrů.

Rozběhly jsme se k zámku Celestie, ke kterému bych sama netrefila, ale Changeless se tu perfektně vyznala a u zámku jsme byly za deset minut.

Changeless zabušila na dveře, načež byla požádána princeznou Lunou čučící z okna, aby nedělala rámus.

„Musíme dovnitř, je to důležité." Oznámila Changeless.

„Tak fajn." Obrátila oči v sloup Luna a za chvilku byla dole a otevřela nám. „Proč to tak spěchá?"

„Jde o tuhle korunu." Vysvětlila Changeless a ukázala ji Luně.

Ta si ji začala se zájmem prohlížet. „Kde jste ji vzaly?" Zeptala se.

„To je dlouhý příběh." Nasadila jsem nevinný výraz, protože jsem nevěděla, jestli bylo úplně fér si tu korunu nechat.

„Ale není, nějaká klisna jí chtěla proměnit v kámen a tak jí Disharmony sebrala náhrdelník a zabila ji." Podala poměrně zjednodušenou verzi Changeless.

„A?" Pozvedla obočí Luna, protože příběh to byl sice poutavý, ale nevysvětloval, jak jsem přišla k té koruně.

„Proměnil se v ní ten náhrdelník, když jsem si ho vzala." Řekla jsem.

„Mění se podle toho, kdo ji má u sebe." Luna zpozorněla. „Úplně Stejně jako koruna changelingů."

Changeless kývla.

„Na tom něco bude." Zamyslela se Luna. „No to je jedno." Pokrčila rameny. Zřejmě se jí nad tím moc uvažovat nechtělo.

Šly jsme dlouhou chodbou, na jejíchž zdech byly rozvěšené obrazy, z nichž na většině byly vyobrazeny princezny a na posledním byl Shining Armor se štítem držící v náruči uřvané mimino, ve kterém jsem posléze poznala Flurry Heart.

„Tia je tamhle." Informovala nás Luna a ukázala na dveře do trůnního sálu. „Ale teď má jednání s paní draků, tudíž s vámi bude moct mluvit až za asi deset minut."

„Dobře, děkujeme." Usmála se Changeless a Luna se odebrala pryč.

Po asi půl hodině vyšla ze dveří modrá dračice a hned za ní si vykračovala Celestia. „No konečně." Procedila mezi zuby Changeless.

„Co tu děláte?" Mile se na nás usmála Celestia.

„Čekáme, až se přestanete vykecávat." Odvětila Changeless. Tak tomu říkám upřímnost.

„Dočkala ses." Prskla Celestia.

„Musíme s vámi mluvit." Rozhodla jsem se vzít to do svých kopyt, protože Changeless nevypadala, že by s ní byla rozumná řeč.

„A proč?" Zajímalo princeznu.

„Kvůli téhle koruně." Vysvětlila jsem.

Celestia si ji vzala do ruky a koruna zešedla.

„Myslím, že vám nepatří." Usoudila Changeless. „Tak je to i s korunou Changelingů. Když si ji vezme někdo, komu nepatří, zešedne."

Celestia mi korunu vrátila a ta získala znovu normální barvy.

„Ale... mě taky nepatří." Namítla jsem.

„Ale ano, proč by ti nepatřila." Pokrčila rameny Changeless. „Vybojovalas ji a teď je tvoje."

„Asi jsi teď taky princezna." Napadlo modrou dračici, která tu z nějakého důvodu pořád byla.

„A princezna čeho, zelenejch šutrů!?" Zavrčela Celestia, které se představa mě jako princezny očividně příliš nezamlouvala.

„Řekla jsem asi." Upozornila dračice a radši odešla, protože u Celestiiného výbuchu být opravdu nechtěla.

„Ty určitě nejsi princezna." Ubezpečila mě Celestia a důležitě si upravila svoji už tak přepečlivě umístěnou korunu.

Celkem jsem si oddechla, protože kdybych byla princezna, Celestia by ze mě udělala Alicorna, měla bych zámek a musela bych někomu vládnout a o to jsem skutečně zájem neměla.

„Nevíš, co je to za korunu?" Vrátila se k původnímu tématu Changeless.

„Nemám tušení." Pokrčila rameny Celestia.

„Něco jsem si uvědomila!" Vykřikla Luna, která právě přiběhla.

„Co?" Zajímalo Celestii.

„Ta koruna - mění se podle svého majitele! Četla jsem o tom v jedné Starswirlově knize."

„Ty jsi něco četla!?" Podivila se Celestia.

„No jo, když je poník nesmrtelný, dost často se nudí." Pokrčila rameny Luna.

„Tak povídej, co tam bylo?" Vyzvala Lunu Changeless.

Luna vytáhla knihu s nějakou korunkou na obálce a začala předčítat. „Předmět dává majiteli obrovskou moc, kterou mnohdy nemůže zvládnout a proto umírá. Jejím majitelem se stává ten, kdo ji vyhraje, nebo kdo zabije jejího původního majitele. Jsou i případy, kdy ho někdo zdědí po svém sourozenci či rodičích."

„Zvláštní." Zamyslela se Changeless.

Na to vedle ní přistál nějaký Changeling a informoval ji, že by bylo vhodné, kdyby se na své vlastní oslavě aspoň objevila. Changeless se omluvila a spolu s ním odešla.

„Nemyslím si, že je vhodné, abys tu korunku nosila." Usoudila Celestia.

„To jsem skutečně neměla v úmyslu." Ujistila jsem princeznu, protože představa mě s tím ohromně těžkým krámem na hlavě byla vcelku děsivá.

„Proč by ji nemohla nosit?" Podivila se Luna, které tato představa až tak děsivá nepřišla.

„Měla by skoro neomezenou moc." Pokrčila rameny Celestia. „A víš, jak to dopadlo, když vzala magii sedmi hříbatům. Tohle by Equestrii zničilo.
Luna pokývala hlavou a zřejmě to byla jedna z mála věcí, ve kterých se svou starší sestrou souhlasila.

Rozhodla jsem se, že musím Luně říct o tom zkamenělém kopýtku a o Shadow Storm. Vždyť je to logicky i její sestra, takže by o ní mohla vědět něco, co by mi pomohlo.

Celestia se podívala na své zlaté hodinky a vyjekla. „Vždyť před deseti minutami jsem měla být na té schůzce! Luno, proč jsi mi nic neřekla!?

„Byla to sranda." Pokrčila rameny Luna.

Celestia nejdřív zrudla, pak zbledla a posléze se vrátila ke své normální barvě a uraženě odkráčela.

Luna se zahihňala a pomalu odešla taky.

Počkala jsem, až bude Celestia z dohledu a rozběhla jsem se dlouhou chodbou za Lunou.

Další kapitola je tu!

Doufám, že se líbila.

Zatím ahoj!

Dissy :3