Druhý den ráno přišly Pinkie a Twilight, aby pomohly s přípravou oslavy.

Když se Pinkie věnovala schovávání party děl, nenápadně jsem zašla za Twilight, která si právě odškrtávala položky z nějakého seznamu.

„Jé, ahoj, Harmony." Usmála se na mě Twi.

Ona mi tak říkat prostě nepřestane, pomyslela jsem si. Ale jelikož jsem chtěla, aby mi odpověděla, tak jsem jí radši neopravovala.

„Ahoj, Twilight. Nevíš čistě náhodou něco málo o changelinzích?" Zeptala jsem se a snažila jsem se, aby to nebylo příliš nápadné.

„O changelinzích?" Podivila se Twilight. Nejspíš proto, že se na něco takového ptám zrovna jí.

„Jo."

„Proč se nezeptáš Sunset? Ta jim přece vládne."

„Nevíš něco o královně Revenge?"

„Byla to první královna changelingů." Odvětila Twilight.

„A něco dalšího?"

„Vím jen tohle. Je to to jediné, co o ní poníci vědí. Ale můžeš se zeptat changelingů. Vládla sice před tisíci lety, ale nějaké informace se třeba dochovaly."

„Znáš ty nějakého Changelinga?"

„Ne, je mi líto, Harmony. Kdyby ses ptala na draky, griffony, nebo i netopýří poníky, odpověděla bych ti téměř na cokoli. Ale o changelinzích vím jen to, že se umí měnit a to ti asi moc nepomůže."

„To ne, ale stejně ti děkuju."

„Nemáš zač." Usmála se Twilight a šla pomáhat Pinkie s přitažením stolu se sedmnácti místy k sezení, aby si měli kam sednout máma, Applejack, Rainbow Dash, Pinkie, Rarity, Spike, Sparkle Flash, Glitter Grace, Rainbow Storm, Apple Cake, Cupcake, Shutterfly, Sunset, Starlight, já a táta.

Když všichni hosté dorazili, máma umístila na stůl tolik jídla, že by ho snad nesnědlo ani dvě stě poníků.

Celou oslavu hrála nějaká divná hudba. Co to bylo za písničky jsem nezjistila, poněvadž tu byly tři přehrávače, a každý vydával jiné zvuky.

Rainbow Storm si všimla přibližující se černé skvrny na obloze před námi. „Co to je?" Zamračila se Pinkie.

„To nevím." Přimhouřila oči Applejack.

Před námi přistáli dva po zuby ozbrojení changelingové. „Vaše výsosti, musíte jít s námi." Podíval se jeden z nich na mou kamarádku.

„Co se děje?" Zeptala se znepokojeně Sunset.

„Neznámí poníci napadli naši říši. Naše vojsko čeká na Vaše rozkazy." Oznámil Sunset ten druhý changeling. „Co nařizujete?"

„Jedu tam." Rozhodla Sunset a odněkud vyhrabala svoji korunku. „Pojď, Disharmony."

Vzlétla jsem a Sunset vzala do magie sama sebe. Co nejrychleji jsme takhle doletěly ke království changelingů.

U hradeb se bojovalo. Poníci ve zbroji z nějakého bílého kovů se snažili dostat přes hradbu changelingů bránící svou říši.

„Zůstaň tady a ani se nehni." Poručila mi Sunset.

„Proč?" Nechápala jsem. „Můžu na mě použít magii."

„Ať tě to ani nenapadne!" Vyjela na mě Sunset. „Mysleli by si, že máme jednorožčí posily. Vyrazili by pro ty svoje a roznesli by nás na kopytech."

To se mi zdálo vcelku chytré a tak jsem zůstala tady a sledovala, jak Sunset pokřikuje rozkazy na všechny strany. Padlých changelingů pořád přibývalo, ale z brány přicházeli další. Vypadalo to, jako by jich vůbec neubývalo. Ale pak přestali přicházet a mě došlo, že už tam žádní nejsou.

Přiběhla ke mně Sunset. Na břiše jí krvácela rána, ale ona vypadala, že o tom ani neví. „Potřebujeme posily!" Vyhrkla. „Leť za princeznou Celestií, ztratili jsme víc než deset tisíc hřebců z šestnácti. Jich skoro neubývá, nebude dlouho trvat a pobijí nás všechny!"

„Ale..." Chtěla jsem něco namítnout.

„Běž!" Poručila mi Sunset.

„Krvácíš, nemůžu tě tady nechat, zabíjí tě!"

„Tak ať! Královna má bránit svou říši do posledního dechu!" Řekla mi Sunset rozhodně.

Běžně bych asi řekla, že by si z ní měla vzít příklad princezna Celestia, protože když Equestrii napadla Chrysalis, ona seděla doma na gauči a koukala se na televizi, ale teď mi to nepřišlo příliš vhodné.
„Sbohem, Disharmony." Sunset vzlétla a tvářila se tak vážně, že jsem měla dojem, že přede mnou stála dospělá a zodpovědná klisna a ne jen trochu retardovaná šestnáctiletá puberťačka.

Do očí mi vhrkly slzy, ale pak mi došlo, že čím déle tu budu sedět a brečet, tím menší je šance, že Sunset přelije. Vzlétla jsem a jak nejrychleji jsem dokázala se rozletěla k princezně.

Bylo to odsud dál, než jsem si myslela. Byla jsem už skoro u Canterlotu, když jsem narazila do mladé pegasky. Obě jsme se zřítily na zem.

„Nemůžeš dávat pozor!?" Utrhla se na mě a odletěla pryč.

Chtěla jsem udělat totéž, ale nešlo to. Podívala jsem se na svá křídla. Jedno vypadalo normálně, ale to druhé bylo nepřirozeně zkroucené a hrozně mě bolelo.

No bezva, zlomené křídlo, přesně to teď potřebuju!"

Rozběhla jsem se k zámku. Nezastavila jsem se asi půl hodiny. Když jsem byla před branou, z posledních sil jsem do ní začala bušit a kopat.

Dveře se otevřely skoro hned. „Co chceš!?" Štěkl na mě strážný.

„Musím mluvit s princeznou Celestií, je to životně důležité! Jde o život šesti tisíc poníků." To, že jde o changelingy jsem raději nezmínila.

Strážný mě odvedl k princezně, která do sebe právě cpala kus dortu. „Disharmony, co tu děláš?" Vyjekla.

„Posílá mě královna changelingů!"

„A co chce?" Zajímalo princeznu.

„Chce posily! Zabili už víc než polovinu její armády!" Vychrlila jsem ze sebe.

„Kdo?" Zděsila se Celestia.

„To nevím, nikdo to neví." Přiznala jsem. „Ale potřebují vaši pomoc!"

„Je mi líto Dissy, ale changelingové nám nikdy nepomohli. Nevidím důvod, proč bychom to měli dělat my."

„Ale..."

Luna Celestiu odstrčila a něco pošeptala jednomu ze svých strážců. „Poslala jsem za nimi čtyři tisíce nejlepších letců, pět tisíc dobrých bojovníků a čtyři tisíce vznikajících lučištníků. Pokud to nebude stačit, pak už nevím."

„Díky, princezno." Objala jsem ji a ona mě požádala, abych ji nerozdrtila.

„Proč jsi to udělala!?" Sykla na Lunu její starší sestra.

„Changelingové jsou naši spojenci." Pokrčila rameny Luna.

„Teď možná." Zavrčela Celestia. „Ale co až bude vládnout někdo jiný? Bude to jako tehdy, když jsi pomohla královně Revenge. Byli jsme spojenci, ale ta její dcera už tak přívětivá nebyla!"

Tak moc jsem se bála o Sunset, že jsem nedokázala myslet na nic jiného. Když se otevřely dveře, myslela jsem, že je to Sunset, nesoucí zprávu o vítězství, ale místo ní to byla její starší sestra Changeless, která se královnou Changelingů nestala jen proto, že nechtěla. Po tváři jí stékaly slzy. Bylo mi jasné, proč přichází. „Královna padla. Jeden z nepřátelských bojovníků jí podřízl hrdlo. Když jí další dva shodili z útesu, ještě žila. Je mi to moc líto, nemohla jsem tomu zabránit."

Podlomila se mi kolena. Po prvních dvou slovech jsem přestala poslouchat. „Ne!" Zaúpěla jsem. „Já ji pomstím!" Zařvala jsem, jako bych si myslela, mě její vrah uslyší.
Na ta slova mi tělo vypovědělo službu a já se zhroutila na tvrdou podlahu.

Nová část je tady!

Vím, byla trošku delší, ale tohle by se do kratší kapitoly nevešlo.

Snad mě za tu Sunset nezabijete xD

Zatím ahoj!

Disharmony :3