Probudilo mě mámino volání, abychom vstali. Když jsem se podívala na hodiny a zjistila jsem, že je teprve půl šesté ráno, napadlo mě něco o řezání některých poníků. Sunset se zatvářila jako kdyby jí někdo vraždil, což nebylo úplně od věci, protože changelingové, když nelovili, nebo nekradli lásku, tak spali ve dne, a v noci byli vzhůru. A Sunset ani nelovila, ani nekradla lásku, tudíž byla v noci vzhůru a ve dne spala. Snažím se jí naučit chodit spát jako poníka, ale i tak většinou vstává až v jedenáct, takže půl šesté ráno pro ni byla jistá smrt.
„Proč musíme vstávat tak hrozně brzo?“ Zavrčela Starlight. I ona zřejmě nesnášela brzké vstávání
„Protože chceme, aby to bylo úžasné dobrodružství.“ Vysvětlila máma.
„Jen někteří z nás chtějí, aby to bylo úžasné dobrodružství.“ Opravila jsem ji.
„Slyšelas to?“ Zeptala se mě potichu Sunset.
„Co myslíš?“ Nechápala jsem.
„Ty zvuky večer.“ Odpověděla Sunset.
„Jo.“ Kývla jsem.
„Takže se mi to nezdálo.“ Zamyslela se Sunset. „Možná, že…“ Sunset si asi až teď uvědomila, že jsem tam já.
„Co se ti nezdálo?“ Zeptala jsem se.
„Ale nic, jen tu asi někde máme lesní včely.“ Odpověděla Sunset a znělo to dost divně.
„Nevykecávejte se tady.“ Požádala nás máma a odtáhla nás k ohni. „Uděláme si snídani.“
„Jsi si jistá, že na chleba s máslem potřebujeme oheň?“ Zeptala jsem se, protože mi to přišlo dost nelogické.
„Ne.“ Obrátila oči v sloup máma. „My nebudeme mít chleba s máslem, ale opečený chleba s máslem.“
„Tak to je teda velerozdíl.“ Zavrčela jsem.
„Ano, je to rozdíl. A velký.“ Ujistila mě máma. „K přípravě opečeného chleba s máslem je zapotřebí oheň, zatímco k normálnímu ne.“
„Jo. Jasně.“ Řekla jsem, ale myslela jsem si svoje.
Sunset si začala opékat chleba a já jsem se k ní přidala. Když jsem ho měla úplně  spálený, usoudila jsem, že už asi bude hotový. Snědla jsem ho celý najednou  a máma mi vynadala, že hltám.
Následně jsme se měli jít do stanů připravit na asi tak desetikilometrovou, podle mámy malinkatou procházečku. Radši bych se propadla k jádru zemskému, než na tu procházku jít a bylo vidět, že Sunset na tom není o moc lépe. Nakonec jsme se dohodli, že půjdeme jen devět kilometrů a máma si myslela, že budu štěstím bez sebe, což jsem nebyla.
Vzala jsem si s sebou jídlo a šla jsem.
Magie sice byla zakázána ale létání ne a tak jsem celou cestu letěla asi metr nad zemí a Sunset, kterou nějakým zázrakem nebolely nohy šla vedle mě. Najednou Sunset vyskočila asi dva metry do vzduchu s nadšeným křikem, že má nápad.
„Jaký máš nápad?“ Zeptala jsem se.
„Budeme samy chodit po lese.“ Řekla Sunset a bylo vidět, že je nadšená z toho, co sama vymyslela.
„To. Je. Super. Nápad!“ Zapištěla jsem a udělala jsem ve vzduchu několik otoček.
„Já vím.“ Ujistila mě Sunset Shimmer.
Zeptaly jsme se ještě Starlight, která souhlasila a táty a Shutterfly, kteří proti tomu taky nic neměli.
Jediný, komu to přišlo jako naprostá kravina byla máma.
„Tak s tím já tedy naprosto nesouhlasím!“ Zakřičela máma.
„Vždyť to může být zábava.“ Snažila se ji přesvědčit Sunset Shimmer.
„Absolutně NE!!!“ Zařvala máma.
„Tak co kdybychom šly sami a bez tebe?“ Navrhla jsem.
„No dobře no.“ Souhlasila nakonec máma. „Ale dohlédneš na Shutterfly, aby se jí nic nestalo.“ Zavrčela tátovi do obličeje.
„Jo. Jasně.“ Obrátil oči v sloup táta.
„Máš štěstí.“ Ujistila ho máma.
„A kdy to bude?“ Zeptala se Starlight.
„Nejpozději zítra.“ Ujistila ji Sunset Shimmer. „Brzo ráno uděláme dvojice a budeme chodit po lese a budeme si samy hledat potravu a….“
„Nebude lepší, když si jídlo vezmeme s sebou?“ Přerušila ji Starlight.
„Každý si vezme jednu jakoukoli věc. Vaše dvojice si klidně může vzít jídlo, ale já a Disharmony si ho seženeme a vezmeme si něco užitečného.“ Řekla Sunset Shimmer.
„Přesně tak.“ Souhlasila jsem se Sunset Shimmer. „Já si například vezmu nůž.“
„Ty máš nůž!?“ Zaječela máma.
„Ehm, že by?“
„K čemu?“ Zeptala se mě máma.
„Třeba proti dřevlkům, kdyby na nás zaútočili.“ Odpověděla jsem.
Máma nás teď kvůli těm dřevlkům ani nechtěla pustit, ale táta ji ujistil, že už je těm holkám, tedy nám čtrnáct, a že to zvládneme.
„Mě je šestnáct.“ Řekla Sunset.
Máma zřejmě usoudila, že to přežijeme a tak nám to dovolila.
Já a Sunset jsme skákaly dva metry vysoko.
Zbytek procházky jsme plánovali, co zítra uděláme. Utekla nám hodně rychle a tak jsme si mysleli, že uplynulo jen deset minut, když jsme byli zpátky.
Rozhodly jsme se, že já si vezmu nůž na dřevlky a Sunset se rozhodla, že si vezme provázek. Neřekla mi, na co ho potřebuje a mě to připadalo nelogické, ale řekla jsem si, že Sunset asi ví co dělá.
Večer jsme si rozdělali oheň,  což nám trvalo asi půl hodiny, protože to máma svěřila nejméně schopnému rozdělávači ohně naší výpravy a to Shutterfly. Když se Shutterfly rozbrečela, došlo mi, že jsem to Sunset pošeptala trochu hlasitěji, než jsem původně chtěla a dodala jsem, že Shutterfly zase umí oproti zemním poníkům a jednorožcům létat. Myslela jsem tím, že Shutterfly by uměla dobře létat jen kdyby byla považována za zemního poníka nebo jednorožce. A ti nelétají. Sunset a táta vyprskli smíchy. Shutterfly a mámu to ale zřejmě uklidnilo.
Starlight to ale zřejmě došlo a zamračeně se na mě podívala.
„Tak co si vezmete s sebou?“ Zeptala se Sunset aby to zamluvila.
„Sendviče.“ Odpověděla Starlight.
„Sendviče.“ Zopakovala po ní Shutterfly.
„Vražedná zbraň.“ Ujistila je Sunset Shimmer.
„K čemu vám to bude?“ Zeptal se táta. ,,No přece abychom neumřely hlady, k čemu jinému.“ Odpověděla.
„Třeba na otravu máminým domácím sýrem.“ Řekla jsem.
Máma na mě vrhla nepřátelský pohled.
„Mě z něj bylo špatně.“ Oznámila jsem světu. „A ne jenom jednou.“
„Mě naštěstí jenom jednou.“ Prohlásila Sunset a máma se naštvala. Já jsem následně zjistila, že se mi nějakým zázrakem povedlo úplně spálit housku kterou jsem si opékala. Máma mi jinou nedala a tak jsem ochutnala něco, co vzhledem připomínalo uhlí. Chutnalo to upřímně hrozně a tak jsem raději zůstala bez večeře.

A máme tu další kapitolu! Vím, že dlouho žádná nebyla, mě prostě nenapadlo co sem napsat. No, tak očividně už mě to napadlo xD

Zatím ahoj!

Disharmony :3