No nazdar už jsem zpátky i s novou kapitolkou, doufám, že se bude líbit.

Z pohledu Elišky:

Už je to deset dní co tu s holkama trčíme.

Ale rozhodně se nenudíme, pořád si povídáme o všemožném, dostáváme záchvaty smíchu a nebo se společně koukáme na film.

Předevčírem nás byli navštívit rodičové a když odešli, tak přišel doktor a řekl nám, že pozítří můžeme všechny tři domů.

No takže domů jdeme dnes odpoledne.

Ráno se toho nic moc nedělo, jenom jsme si posbírali své věci a dali je do tašky.

No dopoledne se toho moc nedělo, zkoukli jsme nějakej film a nebo jsme si povídali.

Po obědě jsem do dvou hodin odpočívali.

Když nastal čas, tak jsme se rozloučili s nemocnící a co nejdřív vypadli.

Došli jsme na rozcestí, kde musíme jít každá jinudy.

Ušla jsem jen pár kroků a uslyšela před sebou mňoukání.

Zaostřila jsem zrak a uviděla černou kočičku.

Vždyť to je ta kočička, co jsem zchránila.

Když mě uviděla, tak se rozeběhla ke mě.

Přetala mňoukat a místo toho začala příst.

Když jsem si kočičku prohlédla, tak jsem zjistila, že je to kocourek.

Neodolala jsem a musela si ho pohladit.

,,Jakpak se asi jmenuješ." Zeptala jsem se, ale odpověď nikde.

Co jsem asi mohla čekat, kočky neumí mluvit.

,,Ty nemáš domov?" Zeptala jsem se koucourka a on, jako by mi rozumněl, tak pokýval hlavou záporně.

,,Tak já si tě vezmu domů, souhlasíš?" Zeptala jsem se kocourka a ten souhlasně pokýval hlavou a začal víc příst.

Ten kocour mi rozumí.... jako co???

Pořád jsem to nechápala... bylo to divné bavit se s koucourkem, ale zese bylo mi pak lépe.

Vydala jsem se s kocourkem směrem k mému domu, teď už k našemu domu.

,,Jsem ráda, že se ti nic nestalo." Řekla jsem kocourkovi.

On jen souhlasně zamňoukal a dál jsme pokračovali.

Po chvilce jsme došli k našemu domu.

Teď jsem si vzpomněla na to, že mamka s taťkou nebudou pár dní doma.

A prý budu mít nějakou chůvu na týden, než se z toho šoku prj dostanu, ale já nechci chůvu.

A má přijít až zítra, ale neřekli mi kdo to je nebo jak se jmenuje, prostě nic.

Vešla jsem i s koucourkem do domu a přivítala jsem ho.

,,Nemáš hlad?" Zeptala jsem se ho a on pokýval hlavu na soouhlas.

,,Tak to tu jdem prošmejdit ať něco pro tebe najdu." Řekla jsem mu... nám.

Já nevim ono je to, tak trochu divné si mluvit s kočkou.

Našla jsem mléko a nedojedený zbytek masa.

Maso mu dám teď a k tomu vodu a mléko až večer.

Dala jsem mu jídlo d malé mističky a dala na zem, aby se mohl najíst.

On k jídlu přišel, čichl so k němu a po chvilce byl talířek prázdný.

Vzala jsem špinavej talířek a umyla ho.

Já jsem si nějakým způsobem uvařila těstoviny a pak jsem je i snědla.

Když jsem se koukla na hodiny, tak bylo půl sedmé.

To ten čas utekl, tak rychle?

Vzala jsem misku a nalila mléko kocourkovi.

Pak ho položila a šla jsem se umýt.

Kocourek se šel napapkat a já se myla.

Když jsem pak vylezla v pyžamu z koupelny,  tak jsem málem zašlápla tu moji černou chlupatou bytůstku.

,,Ani nevíš jak jsem se tě lekla." Vyčetla jsem mu a on omluvně zamňoukal.

,,No dobře odpuštěno, na tebe se zlobit." Řekla jsem mu a poladila ho.

Šla jsem do pokoje a byla jsem hrozně unavená.

,,A jo, kde budeš spát?" Řekla jsem a při tom si sedla na postel.

Kocourek vyskočil na postel a zalehl druhou půlku postele.

,,No dobře, tak pro jednou." Řekla jsem mu a on děkovně zamňoukal.

Šla jsem zhasnout a pak jsem si lehla vedle kocourka.

,,Asi bych ti měla dát jméno, co ty na to?" Zeptala jsem se ho a on přikývl na souhlas.

,,Tak co třeba Thomas?" Zeptala jsem se ho a on šťastně zamňoukal.

,,Těší mě Thomasi, já jsem Eliška." Řekla jsem a při tom ho hladila.

,,Dobrou noc." Řekla jsem a on ce ke mě přitulil.

Než jsem se propadla do říše snů ucítila jsem něčí ruku kolem mého pasu, ale nemohla jsem zjistit čí byla jelikož jsem usla.

Tak jo kapitolka je zde.

Promiňte, že ji vydávám kolem, noo je přesně 22:05 co ji dokončuju a vydávám.

Přeji krásné počteníčko, krásne tajemné sny a mějte se dobře a zas u další kapitoly.