Byla jsem u svého nového věznitele Kina. Měla jsem marný pocit, že už nikdy neuvidím sídlo Sakamaki a že už nikdy neuvidím Shua.
Smutně jsem vzpomínala na mojí dřívější nenávist k němu a následného opětování mých citů. Kino mě stále střežil. O každém mém kroku věděl.
Kolikrát, když jsem spala, přišel ke mně a políbil mě na čelo. Ale já mu jeho city neopětuji.

Jednoho dne, když jsem se probudila, Kino zmizel. Bezestopy, prostě nikde nebyl. Bylo to divné, protože vždy dával o sobě vědět. Čekala jsem a čekala. Hodiny utíkaly a Kino stále nebyl zpět.
Doufala jsem, že se vrátí, protože bez něho už nemám vůbec šanci na útěk.

Z hodin se staly dny. Typuji, že už to byl šestý den, co Kino zmizel.
Šla jsem spát se slzami v očích, protože už jsem byla fakt vyděšená.
Najednou se ozvala rána. Lekla jsem se.

Elis: Kino?

Nic. Pouze ticho.  Zavolala jsem podruhé.

Elis: Kino? Jsi zpět?

Jeho stín se blížil ke mně. Podle siluety jsem poznala, že to je Kino.
Celý zmordovaný stihl dojít k mé posteli a upadl.
Já ho vzala za hlavu a snažila se ho vzkřísit.

Elis: Kino! Nesmíš umřít!

Vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje. Proč najednou tak procitám svému vězniteli.
Moje slzy mi tekly po tváři a dopadaly na Kinovu tvář.
Najednou se objevila jakási záře, která projasnila celou místnost.
Jeho oči se otevřely a hleděly do těch mých.

Elis: Kino! Ty žiješ?!

Kino: Zachránila jsi mě! Děkuji ti.

Jako by mi po dlouhé době někdo skutečně děkoval od srdce. Ale stalo se něco nečekaného.
Jeho rty se dotkly mých a utvořily pouto. Převelice silné pouto.

Kino: Jsi moje královna!

Pokračování příště!