,,Miláčku..." Viděla jsem v jejích očích slzy. Tolik bolesti a zároveň radosti. Vrhla se mi kolem krku.

Zase jsem mohla cítit její vůní.Vnímala jsem jí.Voněla jako čerstvě natrhaná levandule. Tak jako když jsem byla malá... Když jsem dotkla její vlasů,naskočila mi vzpomínka z dětství kdy jsem mamince pletla copánky.
Její tvář zdobyly krásné vrásky od smíchu. Ona sama byla krásná,ale když se smála...Člověk měl pocit,že na Světě není žádné zlo.

,,Tolik si mi chyběla!" Mumlá mi do ramene. ,,Promiň mi to,mami..Promiň,že jsem neodepisovala.Že jsem nikdy nepřijela."
Podívala se mi z přímá do očí.Setřela mi slzy jako by se nic nedělo. ,,To nevadí.Teď si tady."

,,To je tvůj přítel?" Obě jsme se otočili na Zera,který nás je s úsměvem sledoval. ,,Ano. Jsem Zero.Velmi rád vás poznávám." Natáhl k mamince ruku.Ta ho však vtáhla do své náruče.Něco mu říkala a on jen zařazeně koukal na mě. V jedné chvíli měl v očích jakou si bolest. Objetí jí opětoval.
,,Tak dědi...Já se dojdu obléct a půjdeme ven jo? Počkejte tu!" Měla najednou tolik energie.

,,Proč si řekl,že jsi můj přítel?"
,,Protože jsem chtěl."

☀Co na to zatím říkáte? Já jsem sama po opravdu dlouhé době spokojená,což je vážně zázrak.🌙