"Uhm, my se známe?" zeptala jsem se na tu nejdebilnejší otázku století, přesto jsem ve skrytu duše doufala, že to aspoň trošku pomůže. Možná si mě opravdu s někým spletl, říká se, že každý má na světě přeci dvojče, ale když na mě opět namířil pistolí, vyšlo ze mě pouhé povzdechnutí.

"Přestaň si hrát na hloupou, moc dobře víš, o čem je řeč. Tak mě kurva neser, protože mám takovou chuť teď stisknout spoušť za naše minulé setkání, zasloužila by sis to, holka," řekl mi docela naštvaně, podařilo se mi kousnout jen do rtu a sklopit poraženě hlavu.

"Za to pos-" Mou pozornost upoutalo to, co pomalu začal vytahovat ze své kapsy, zarazila jsem se, už dávno jsem zapomněla, co jsem mu chtěla říct a s naštvaným výrazem pozorovala předmět v jeho ruce. Pouze se arogantně uchechtl.

"Co? Ten mobil je tvůj, že ano? Jaká to smůla, že ho mám zrovna já. Poslyš, kdo je ten chlap, který ti stále volá?" Cítila jsem, jak se ve mně vaří krev hněvu, měla jsem sto chutí ho začít škrtit. Možná bych mu i něco řekla, kdyby venku nezačaly houkat policejní sirény, na mé tváři se vytvořil úšklebek.

"Kurva," zanadával, "budu muset jít, kočičko, ale ten mobil si nechám. Určitě ti to nevadí. Rád jsem tě zase viděl." Určitě musel mrknout. A jak slavný zloděj přišel, tak hned i odešel.