"Počkat, jak jsi přišel vůbec na to, že o tobě sním?" optala jsem se s nadzvednutým obočím.

"Už nějakou dobu tě sleduji," odpověděl v klidu, jako kdyby to byla naprosto normální odpověď. Na chvilku jsem se zarazila, potom jsem si vzpomněla na ty neobvyklé záblesky osoby, ta osoba pokaždé hned zmizela. Musel to být on.

"Proč jsi mě sledoval?" vypískla jsem možná až moc na mé poměry. Vtip je v tom, že jsem se bála. Tohle to nebylo snění, od snění to mělo hodně daleko, jelikož tady jsme v realitě, teď hned si ho nevezmu za manžela a nepojedeme na líbanky, kde splodíme dítě. Pokrčil rameny.

"Asi jsem moc egoistický, jednou jsem tě zahlédl, jak se koušeš do rtu, když..." Jenže tu větu nedořekl, já ho totiž v tom zmatku kopla, překvapilo mě, jak rychle upustil pistol. Když upustil pistol, moje cesta byla volná, rozeběhla jsem se pryč, ignorovala jsem jeho nadávky: "Ty mrcho, zabiju tě!" křičel přidušeně. Chtělo se mi brečet z toho, jak jsem snila o dokonalém zloději, který by mě miloval, bylo to pitomé a dětinské, protože to byla blbost, ale každý musí za svou blbost pykat, což já teď rozhodně budu.