Už hodinu jsem drhla tu krev, nedokázala jsem usnout bez toho, aniž bych cítila tu krev. Drhla jsem teda, dokud Leo nepřišel a doslova mě nevytrhl od drhnutí ještě stále špinavého koberce. Posadil mě na postel, chvilku mlčel.

"Překvapuje mě, že si mě stále nepamatuješ," promluvil a já se na něho nechápavě podívala.

"O čem to tady mluvíš?" zeptala jsem se, Leo se uchechtl a zavrtěl hlavou.

"Nemůžeš si mě pamatovat, ty jsi byla přeci dokonalá, ale jestli to fakt chceš vědět, měli jsme spolu chemii a matematiku," odpověděl a já na něho zůstala doslova hledět. Snažila jsem se donutit paměť, aby mi pomohla s pátráním.

"Kdo jsi?" Nechápala jsem to, nemohl chodit se mnou na stejnou školu, takový obličej bych si pamatovala. Suše se usmál.

"Ten, co vždycky seděl vzadu, aby si ho ostatní nevšimli. Ten, který byl každý den šikanovaný. Blbý, že? Jenže tys vždy přihlížela, Rue."