"Zklamala jsi mě, Rue," řekl mi do očí můj otec, když vyhrabal z pod gauče ukradený předmět. Abych se přiznala, zabolelo to. Dokázala jsem ho jen tupě sledovat, pomalu jsem neposlouchala, co mi říkal.

"O-omlouvám se," zakoktala jsem. Nevěděla jsem, jak na tohle to vše přišel. Možná, že to raději ani vědět nechci.

"Omluva tě z věžení nedostane!" vykřikl a já polekaně nadskočila, slzy se mi draly na povrch, kousala jsem se do spodního rtu.

"Jak jsi na to přišel?" Odfrkl si a odvrátil ode mě svůj pohled.

"Věděl jsem po celou tu dobu, že to je on, tak blbý nejsem, dceruško. Jen jsem potřeboval důkazy." Přikývla jsem, pitomá jsem, tak moc pitomá.

"Nic jsem s ním neměla," řekla jsem pevně a podívala se mu do očí, ten mi ale plivnul k nohám.

"Stydím se za tebe," zavrčel a napřáhl se, k obraně jsem zavřela oči, přikrčila jsem se a dala ruce před hlavu. Jenže něco mě za chvilku donutilo, aby mi můj žaludek udělal kotrmelec. První, druhý, třetí a čtvrtý výstřel. Otevřela jsem překvapeně oči a spatřila otce na zemi v kaluži krve. Z očí mi vytekly slzy, podívala jsem se na Lea, který tam stál s pistolí v ruce.

"Nenávidím tě."