"Máš vůbec ty rodinu?" zeptala jsem se, když jsme seděli společně na střeše paneláku. Bylo tady ticho a nikdo nás nerušil, líbilo se mi to. Leo se uchechtl, já nadzvedla překvapeně obočí.

"Teď si budeme říkat o své rodině? Co bude potom? Kolikrát jsme se s někým vyspali?" optal se posměšně a já od něho odvrátila hlavu.

"Tak promiň," zamumlala jsem, načež on vydal ze svých úst hluboký povzdech.

"Nevím, jestli se tomu dá říct rodina, ale ano, měli by být ještě na živu, neviděl jsem je totiž několik let."

"Jak to?" podívala jsem se na něho, Leo se na mě smutně usmál.

"Utekl jsem od nich, od všeho, hlavně od své minulosti. Myslím si, že jim to ani nevadí, moc dobré vztahy jsem s nimi neměl, do teď jsem si na ně ani nevzpomněl," ušklíbl si.

"To je mi líto, kdybych tě tehdy znala, všechno by bylo jinak," usmála jsem se, bylo to docela...naivní, ale Leo mě chvilku jen mlčky sledoval, pak se podíval na zem.

"Byla jsi mi blíž, než si doopravdy myslíš," zamumlal do větru, jenže já to už ignorovala.