"Můžeš mi říct, proč ti pomáhám?" zeptala jsem se šeptem v kavárně Lea, který nebyl moc nadšený z toho, že jsme zrovna tady. Nervózně se otáčel za sebou a jemně se kousal do rtu, dokonce vystrašeně nadskočil, když se ho servírka flirtovně dotkla ramene. Konečně se na mě aspoň na chvilku podíval.

"Protože chceš ten zasraný mobil," odpověděl a můj mobil hodil na stůl. Podívala jsem se na Lea, a když přikývl, vzala jsem si ho, schovala jsem si mobil hluboko do tašky.

"Je zajímavé, co dokáže všechno elektronika," zamumlala jsem a upila si ze své kávy. Blonďák se pouze ušklíbl, ale hned na to zvážněl.

"Neměla bys mu volat, snaží se tě podle těch zpráv dostat jen do postele, a oba dva nechceme, aby si kvůli něho probrečela noci."

"Ty jsi si četl mé zprávy?" zavrčela jsem naštvaně, Leo pokrčil pouze rameny.

"To je snad samozřejmost, ne? Ty nevíš, co je zač, Rue," řekl mi upřímně, zavrtěla jsem hlavou, nevěřila jsem mu ani slovo.

"A ty to snad víš?" Jeho čelist se napnula, v jeho zorničkách se rozžhavil oheň a přikývl.

"Bohužel ano."