Někdo už pěkně dlouho zvonil a klepal, jenže já trucovala. Nehodlala jsem nezvanému hostu otevírat, protože mě vzbudil v sedm hodin ráno, a za to já většinou vraždím. Navíc, chtěla jsem nadále snít o včerejšku, hlavně snít o tom, co se ve skutečnosti nestalo. Byl to normální večer, což mě až moc překvapovalo. Leo byl ten večer milý, smál se, a hlavně nebyl agresivní. Takže žádné polibky, ani osahávání, prostě nic takového nebylo.

Zavrčela jsem, když stále někdo nepřestával zvonit a klepat, proto jsem se donutila zvednout, slibuju, že toho člověka zabiju. Šla jsem pomalu a pod vousy prskala sprostá slova. Když jsem otevřela dveře, doslova jsem se zarazila. Vytřeštěně jsem hleděla na Lea, který sotva mohl popadnout dech.

"No konečně," zavrčel a sám se pozval dovnitř. Výborně. Zavřela jsem dveře a rozmrzele sledovala Lea, který si už odložil svou bundu a sedl se na mou postel, pak jeho oči spočinuly na mně.

"Můžeš mi vysvětlit, co tady chceš v sedm hodin ráno? Normální lidé spí," zeptala jsem se naštvaně, nenáviděla jsem, když mě někdo budí v sobotu ráno.

"Chtěl jsem ti dát mobil," odpověděl stále zadýchaně.

"Proto si klepal tak patnáct minut na dveře jako splašený kůň? Nelži mi." Podíval se na mě a povzdechnul si.

"Fajn, v noci jsem nemohl spát, šel jsem si něco ukradnout, ale trochu se to zvrtlo," pokrčil rameny, jako kdyby to byla naprosto normální věc.

"Pokračuj," pobídla jsem ho netrpělivě, chtěla jsem jít zase spát.

"To znamená, že tady s tebou nějakou tu dobu zůstanu," řekl potichu.

"Co?!" vyprskla jsem na něho, nechtěla jsem ho tady, ne, to teda ne.

"Nikdy nebudou hledat u tebe, jsi přeci policajtova dcera, Rue." Věci se občas komplikují.