"Nevěděl jsem, že ti ty šaty tak sluší," řekl mi Leo hned, jak jsme vyšli z paneláku, ve kterém jsem žila. Nic jsem na to neřekla, nevěděla jsem co. Nejvíc mě zarazilo asi to, že se volně pohybuje.

"Tobě nevadí, že tě může kdokoliv spatřit?" Nechápavě se na mě podíval, skoro až posměšně.

"Nikdo mě nikdy neviděl, pamatuješ?" pokrčil rameny a podíval se na své auto, taky jsem se na něho podívala, akorát s menším nadšením, auta mě nikdy nebrala.

"Takže jsi jenom zloděj? Nic víc?" zeptala jsem se ho, když jsme společně seděli v jeho autě. Na sekundu se na mě podíval, potom se vrátil hned k řízení.

"Nepotřebuju pracovat, peněz mám dost," odpověděl bez jakéhokoliv zájmu nadále se mnou komunikovat.

"Ale nejsou tvoje," vyšlo ze mě polohlasem. Leo se zasmál, měl dokonalý smích.

"To je sice pravda, ale to už nikdo neřeší, Rue, jsi jim ukradená. Vždycky to fungovalo tak, že pokud máš peníze, máš i život," řekl s mírným úsměv. Leo zastavil na červenou a podíval se na mě, nelíbilo se mi to. Ani když se rozsvítila zelená, stále mě zaujatě pozoroval.

"Měl by ses přestat na mě takhle dívat, uniklo ti, že je už dávno zelená." Nepřítomně se usmál.