"To nemůžu," zašeptala jsem zaraženě, chtělo se mi zvracet z představy, že bych s ním musela být dva týdny. Lhala bych každému, nejvíc sama sobě. Co bych s ním jako dělala? Ale on nedal na sobě nic znát, stále mi hluboce hleděl do očí.

"Věř mi, že můžeš," zavrčel. Chtělo se mi křičet, nerada jsem dělala něco, co nechci.

"Co z toho budeš mít?" optala jsem se podrážděně. To mi nemůže dát prostě ten mobil a odejít z mého života? Ne! Tenhle ten arogantní idiot si nedokáže hledět svýho.

"Asi potěšení z toho, jak pěkně dojebu policistu. Chápeš? Jeho milovaná dcera se stýká s jeho nepřítelem, dokonalé," odpověděl na mou otázku s velkým úsměvem.

"Ale já to dělám nerada."

"To noviny nebude zajímat, a už se o tom bavit nechci. Prostě budeš muset," odtáhnul se ode mě, jazykem si přejel přes své rty, na konci se do rtu jemně kousl. Sakra.

"Ale..."

"Žádné ale, Rue! Skončil jsem s touhle tou debatou, rozumíš? A zítra jdeme na večeři, radil bych ti si vzít krátké šaty, kočičko." Po celou dobu na jeho tváři pohrával vítězný úsměv.