"Ano, tati, budu opravdu v pořádku, v té bance se nic nikomu nestalo, navíc jsem už dospělá," ujišťovala jsem už několikrát za tento den svého otce, který si mě na svém místě řidiče podezíravě měřil. Po chvilce povolil a přikývl.

"Fajn, budu ti věřit, ale stále mě na té věci něco zaráží," řekl už docela klidně.

"Co?" optala jsem se opatrně, ani se na mě nepodíval.

"U výpovědi svědků ses s tím parchantem bavila. Beruško, slib mi, že to není pravda." Zarazila jsem se a chvilku jen tak mlčela, ztratila jsem slova, potom jsem zavrtěla hlavou.

"Není, tati. Slibuji," odpověděla jsem lživě, kousala jsem se opět do rtu.

S otcem jsem se rozloučila a šla domů. Zarazilo mě, že dveře do mého bytu byly pootevřené, byla jsem překvapená a potichu vstoupila dovnitř. Rozhlédla jsem se na všechny strany.

"Haló?" křikla jsem do ticha, ale žádná zpáteční odpověď se nedostavila, nadzvedla jsem jedno obočí.

"Máš docela hezkou postel," řekl někdo a já nadskočila. Hledala jsem tu osobu, tu jednu osobu, od které její hlas tak moc nenávidím, děsí mě. Když jsem ho spatřila, zrovna zvedal hlavu... A já poprvé mohla spatřit jeho dokonalou tvář.