Byl nebezpečný, sakra moc nebezpečný, aspoň tak to v novinách o něm lidé říkali. Prý byl jako stín, ani lidské oko ho nedokáže zachytit, jak moc je rychlý, jeho krvelačný úsměv vždy, když něco konečně uloví, jeho oči nikdo ještě nedokázal spatřit, ale podle dívek, které okradl, jsou dokonalé, byl to vždy jen pouhý záblesk svobody a touhy.

Trošku jsem si povzdechla, když jsem zavítala opět do reality, v kavárně se rozruch místních návštěvníků nesnížil ani o jedno procento, a to je dopoledne v pracovním týdnu, zdejší lidé asi nepotřebují pracovat. Zamíchala jsem si čaj před sebou a lžičku hned odložila na malý talířek pod hrnkem, vzala bílou keramiku do svých studených rukou, trošku foukla na obláček vznášející se nad hrnkem a upila si, zavřela jsem oči.

Jemně jsem se pousmála, tohle to nemohla být pravda. Co říkali v novinách, by měl být námět na pěknou romantiku.