Hermiona, a stejně tak i Draco, hluboce přemýšleli o svém životě a hlavně o pár posledních dnech. Člověk by nevěřil, že se všechno za tak krátkou dobu může otočit úplně vzhůru nohama.

Aniž by byť jen jeden z nich pojal podezření o již probíhajícím vyučování, loudali se chodbami hradu, a kdybyste je viděli, pravděpodobně byste ani nezaregistrovali nějaký pohyb. Sunuli se tak pomalu, že i šnek by je s přehledem předehnal a ještě by je zvládl několikrát obkroužit. Pomalu, ale jistě se každý z nich přibližoval ke své koleji.

Oba vpadli do svých pokojů, a v absolutní nevědomosti se zhroutili na své postele a je dokonce velice pravděpodobné, že i znovu usnuli.

No, nebudeme se zdržovat popisem jejich nudného dne přeskočíme rovnou k části, kdy oba naši zmiňovaní teenageři prospali celou školu..

Hnědovlasá nebelvírka se s nadskočením probudila, když někde v její bezprostřední blízkosti práskly dveře. Který idiot?!

,,Hermiono! Co tu promerlina děláš? Celé ráno jsme tě hledaly, kde jsi byla?!'' vykřikla osoba, jejíž hlas nepoznávala, ale s jistotou to bude stejný člověk, co tak bezcitně bouchl dveřmi, a z jehož hlasu šlo jasně rozeznat rozčilení.

,,Co.. Kdo? Ko-kolik je hodin?'' vysoukala ze sebe jeste napůl ve spánku Hermiona a na okamžik upadla do mikrospánku. Vzápětí se však probrala, zatřepala hlavou a upřela svůj ospalý pohled na vetřelce, jež si ji dovolil probudit.

U její postele, přímo vedle její hlavy, stála divka s černými vlasy. Hnědovláska však byla stále moc ospalá na to, aby dokázala danou osobu zaostřit. Znaveně svalula jlavu zpátky do přikrývek a dál si vychutnávala rande s postelí. Slastně zavrněla a zahrabala se víc do polštářů. Ten otravný člověk už se asi dal na odchod, pomyslela si spokojeně a pomalu zase upadala do říše snů. To by však ale nebylo ono, kdyby jí něco, nebo spíš někdo, nepřerušil.

,,Hermiono Jean Grangerová, okamžitě zvedni svou zadnici z tý zatracený postele a dej se dokupy!'' zaječela jí přímo do ucha majitelka onoho otravného hlasu a chrstla při tom Hermioně sklenku studené vody přímo do obličeje. Ta se prudce vymrštila do sedu a začala okolo sebe prskat a kašlat vodu. ,,Proč si to umerlina udělala?!'' rozřikla se nazpátek a upřela na vetřelce spalující pohled. ,,Kate?'' promluvila po chvíli zaostřování hnědovláska a nechápavě na svoji kamarádku zírala.

,,Co koukáš jak Ronald na akromantuli?'' ohnala se po ní Kate protivně a zamračila se.

,,Cože?'' nadzvedla nechápavě obočí a stále zaostřovala svůj pohled.

Černovláska protocila oči a rezignovaně si povzdechla. ,,Holka, ty máš dost.''

Hermiona, které se konečně navrátil zrak zpátky do normálu, si teď přeměřovala svojí kamarádku zvláštním pohledem a snažila se přijít na význam jejích slov. Neměla nejmenší tušení, o čem Kate mluví. ,,Vůbec nechápu, co se mi tady snažíš naznačit,'' odvětila a následně se s pokrčením ramen svalila zpátky na polštář.

,,Snažím se ti tu naznačit to, že jsi prospala absolutně celou školu a dokonce i oběd,'' vyjela na ní nepříjemně její spolubydlící, otočila se na patě a během vteřiny byla ta tam.

Hermiona se ani nepohnula a dál se líně rozvalovala na posteli. Vzápětí jí však došel význam černovlásčiných slov a okamžitě bleskovou rychlostí vyletěla z pokoje za Kate.

Nemohla ji nikde najít, ať hledala kdekoli.
Nakonec se na to vykašlala a zastavila náhodného kolemjdoucího. Byl to Dean Thomas, který se na ní nechápavě podíval. ,,Co je teď?'' vyštěkla Hermiona na Deana a propalovala jeho obličej skrz naskrz.

,,J-jak jako?'' vykoktal vyděšeně Hermionin spolužák a nechápal, kam zmiza její obvykle optimistická a bezstarostná stránka.

,,Jaká část dne je!''

Copak to nechápe?

,,Před chvílí byl oběd, máme volno,'' máchl na důraz svých slov rukama, vysmekl se ji a raději uprchl daleko, daleko od té podivné kudrnaté čarodějky.

,,Do háje,'' zanadávala nahlas, až se za ní pár jejích spolukolejníků otočilo. Ona, Hermiona Grangerová, která má dokonalou docházku a tento týden už jednou přišla pozdě teď prospala celou školu. A to jen a jen kvůli toho pitomého Malfoye!

Když si tuhle skutečnost uvědomila, zanechala všeho, co právě dělala a jako zběsilé tornádo se řítila ven z nebelvírské věže. Všechny, kdo jí stáli v cestě, odstrčila z cesty, případně do něj silou vrazila nebo jej dokonce odhodila kouzlem. A tak jí, již po druhé za tento týden, začali všichni dobrovolně odstupovat z cesty. A to nejen nebelvírští, ale i havraspárští a dokonce i ti z Mrzimoru se jí raději klidili z cesty hned, jak málem vyrazila obraz buclaté dámy a nezastavitelně se řítila dál. Přece jen, z nasrané Hermiony Grangerové sálala hrůza. Jediný, kdo se této, děsivěji než Severus Snape vypadající, lvice nelekl a neustoupil, byli samozřejmě hadi. Ti malí, tak do pátého ročníku ještě raději ustoupili, ale ti, s jimiž i s Harrym a Ronem už léta vedou jakousi válku, se jí ani náhodou nenechali zastrašit.

Malá skupinka zmijozelů, v čele s Pansy, teď stála proti do běla rozzuřené Hermioně, která oproti nim, díky vzteku jež jí cloumal, vypadala dvakrát větší a ještě třikrát více děsivější.

Černovlásá zmijozelka se však nenechala zastrašit, přestože chlapci stojící za ní, už měli docela nahnáno a hrdě vystrčila bradu dopředu na důkaz toho, že ji ani nenapadne, aby jí nedej Merline ustoupila z cesty.

Nebelvírka stojící jen metr před ní se jejímu gestu zasmála. Ďábelský smích se odrážel od stěn a jako ozvěna se nesl po celém hradu. Všichni v bezprostřední blízkosti ztichli a věnovali dívkám veškerou svoji pozornost.

Pansy, která byla mírně zaskočena Hermioninou reakcí obnovila svůj hrdý výraz a oplácela Hnědovlásce pevný pohled.

Obě dívky se notnou chvíli pouze dívaly z očí do očí a jejich obecenstvo málem zapomnělo dýchat. V tom se hnědovláska ušklíbla, naklonila se k zmijozelce a děsivým hlasem cosi zašeptala tak, aby to slyšela jen černovláska naproti ní. I když bylo ticho větší, než u Voldemortova stolu při smrtijedském zasedání a všichni přítomní napínali uši, nezaslechli byť jedno jediné slůvko.

Po chvíli se nebelvírka s děsivým výrazem ve tváři odtáhla a ostatním se tak naskytl černovlásčin pobledlý obličej. Její tvář tvořila k jejím vlasům dokonalý příklad kontrastu.

Hermiona se začala vzdalovat a řady se před ní jako na povel rozestupovaly. Se spokojeným úšklebkem a hrdě vystrčenou bradou se nesla jako páv směrem ke zmijozelské koleji, zanechávajíc za sebou vyjevenou Pansy a i ten zbytek, který neměl nejmenší ponětí, co se tu právě odehrálo.

***

Draco si spokojeně chrupkal ve své vyhřáté posteli a vůbec ho netrápilo pomyšlení, že promeškal celou školu, jak mu Blaise před nějakou tou chvíli oznámil. Pouze se otočil na druhý bok a vesele si spal dál.

Když se konečně probudil a cítil se odpočatý jako medvěd po zimním spánku, široce zívl a protáhl si spánkem ztuhlé tělo. Otevřel své oči, plné energických jiskřiček a lekl se tak, že měl pocit, že dostane infarkt.

Jen pár centimetrů od toho jeho se nacházela tvář jisté Hnědovlasé nebelvírky, jejíž oči jej probodávaly pohledem. Jako by se mu dívala přímo do duše. Její očí byly děsivé a tmavé, dokonce se přistihl, že z ní na malou chvíli dostal strach. Hned tu myšlenku zahnal, ale pro jistotu se od ní o kousek odsunul. Opravdu jen o kousek, kdyby mohl, odsunul by se tak daleko, že by neviděl ani ji, ani ty její téměř černé oči, ale za ním se nacházela stěna a nebyl skoro bezhlavý Nick, aby jí jen tak prošel.

Hermiona se nehýbala, byla jako socha. Své očí stále upírala na Draca, který měl pocit, že snad za celou tu dobu, co jej propaluje pohledem, ani nemrkla. Taky mu přišlo divné, že necítil žádný tlak na posteli, nebo něco jiného, co by ho upozornilo na její přítomnost a ještě k tomu - sakra! Jak se dostala do jejich koleje?! Do hadí věže není tak snadné proklouznout, jako do té jejich. Teď teprve doopravdy pocítil náznak strachu. Hermiona se stále ani o milimetr neposunula a stejně tak si nevšiml, že by už mrkla. Tahle situace mu připadala čím dál víc a víc divnější.

Kde jsou vubec ostatni? Divil se.

,,Neboj, o ty už jsem se postarala,'' uslyšel hlas, ale Hermionina ústa se ani nepohnula. Navíc to ani neznělo jako její hlas, byl takový víc...děsivý. V jeho očích se mihl strach. Vůbec nedokázal pobrat, co se právě děje a hrůzu nahánějící hnědovláska před ním mu situaci nikterak neusnadňovala. Naopak to spíš zhoršovala, a to hlavně v okamžiku, kdy roztáhla své rty do širokého úsměvu. Nebyl to takový ten krásný úsměv, který pro ni byl typický, ne, tohle byl děsivý úšklebek, který odhaloval její bílé, špičaté zuby, kterých bylo poněkud víc, než bývá zdrávo.

Najednou mu to do sebe začalo zapadat. Vyděšeně se rozhlédl po pokoji a když spatřil dva ze svých kamarádů, jak leží na posteli, výrazně se mu ulevilo. To ho však hned přešlo, když si vsiml kaluže tmavé tekutiny, která se utvořila pod Blaisovou postelí a bylo jí tak moc, že vytekla z pod postele ven a šířila se dál.

S rozšířenýa očima se díval na líně tekoucí krev svého nejlepšího kamaráda a mohl zřetelně slyšet zrychlený tlukot jeho srdce. Zběsile mu tloukalo do hrudi, až ho to bolelo. Pokusil se polknout knedlík v krku a pomalu otočil svou hlavu zpátky na stvoření před sebou. Nebyla to Hermiona, to věděl jistě. Než však stačil jakkoliv zareagovat, ta věc po něm skočila a on už stačil jen vykřiknout, než mu ostré zuby prokously tepnu...

Draco rychle otevřel oči a prudce oddechoval. Po čele mu stékaly kapky studeného potu a tak zvedl ruku a rukávem je otřel. Zaregistroval, že je ještě světlo, tudíž po odchodu Blaise moc dlouho nespal.

Co to bylo sakra za sen? Pootočil hlavu, aby se podíval na nástěnné hodiny a zděsil se. Vedle jeho postele seděla Hermiona a své temné očí upírala na něj. Vzpomněl si na svůj sen a polkl. ,,C-co po mě chceš?'' vykoktal ze sebe vyděšeně a těkal pojledem mezi jejíma očima.

,,To co po ostatních tvých kamarádech,'' odpověděla mu stejným děsivým hlasem, který mluvil i v jeho snu, akorát teď se její rty pohybovaly. Na těle mu naskočila husí kůže a on zalétl pohledem k posteli, která patřila Blaisovi.

Málem se rozbrečel, když si všiml kaluže tmavé krve,vytékající z pod jeho postele. Jeho sen se stával skutečností. Nechtěl se na ni podívat, nechtěl otáčet hlavu zpátky, ale prostě musel. Pohlédl na ni a věnoval jí pevný pohled, než na něj vystartovala a on hlasitě vykřikl.

Taaak, ahojky lidičky💫 jsem zpátky a to po relativně krátké době. Zdálo se mi to ale jako týdny, i přes to, že jsem nevydala pouze dva dny. Doufám, že se vám kapitolka líbí a že mi napíšete nějaký názor do komentáře a zanecháte tady hvězdičku, abych věděla, jestli se vám tato ff líbí. Jinak děkuju strašně moc za nějakých 350 přečtení a umístění na ve ff. Vím, je to celkem ubohé, ale mě to strašně těší, protože tento příběh píšu krátce a zatím je první, který mě vážně pohltil a jeho psaní mě doopravdy baví. Další kapitolka vyjde brzy, jdu ji napsat hned, co jsem dopsala toto. Nemám ale wifi ani data, takže tady tu kapitolku vydám pravděpodobně někdy zítra brzo ráno, jak budu na veřejné wifi, nebo ve škole, jestli ji tam někde chytnu. Další by tedy měla vyjít buď ještě zítra, nebo až v neděli, kdy budu zase na wifi.. no, nějak jsem se tady rozepsala. Mějte se krásně a užijte si víkend💜

*Neplecha ukončena*

(1880 slov)