Nastalo ráno a celý Bradavický hrad byl nucen vytrhnout se z příjemné náruči snů. Až na jednoho člověka.

Draco téměř nespal, probděl polovinu noci, neb jeho noční můry se opět vrátily. Pokaždé to bylo něco jiného. Jednou jej chtěl zabít  Voldemort, jindy zas jeho otec nebo byl nucen si znovu prožít jeho selhání na Astronomické věži. Byl vlastně rád, že toho starého paprdu nezabil a nebýt jeho tetičky Belly a zbytku té povedené bandy, nemusel zemřít vůbec.

Tu noc měl dost času na přemýšlení. Přebral si v hlavě celý svůj život a tolikrát se v duchu proklínal, že to autorka ani nestihla spočítat. Proč jenom byl takový slaboch? Vždyť se mohl otci postavit a smrtijedem se nikdy stát nemusel! Nezemřel by tak Brumbál a ve válce by bylo mnohem méně obětí. Jenže to nemohl, že? Kdyby se vzepřel, otec by jej nechal tak dlouho pod kletbou cruciatus, že už by se nevzmohl ani na ten sebemenší odpor. A kdyby ani to nestačilo, seslal by nám něj třeba Imperius nebo dokonce Avadu. Anebo by taky zabil jeho matku- Narcissu, pro ty, kdo by nevěděli. Ve skutečnosti tedy vlastně neměl žádnou jinou možnost. Přesto to všechno dával za vinu sobě.

Nebýt jeho a toho dvojčete rozplývavé skříně, smrtijedi by se nikdy do hradu nedostali a válka by se minimálně o dost posunula. Proč tu proklatou skříň vůbec hledal?! Mohl třeba dělat, že jí nikde nemohl najít, nebo schválně něco pokazit, aby ti hnusní smrtijedi při přemisťování z jedné skříně do druhé zdechli, nebo se přinejmenším vážně zranili nebo zmrzačili, jak pravil jeden moudrý skřítek.

Blonďák se s povzdechem vynořil z hlubinných temnot svých myšlenek- když se i zbytek jeho spolubydlících začal probírat k životu- a unaveně se posadil. Pomalu se vyhrabal z postele a přešel do koupelny, přičemž okázale ignoroval ledové jehličky, jež se mu drze zabodávaly do jeho bosých chodidel.

Při pohledu do svého odráží v zrcadle se znechuceně zašklebil. Pod očima měl tmavé pytle tak velké, že by se do nich i vešel i sám Hagrid. Jeho vlasy byly taktéž v dezolátním stavu a beze sporu by mohly konkurovat i Potterovu vrabčímu hnízdu. Ztrhaný výraz v obličeji a pleť ještě bledší než obvykle jeho vzezření taktéž nijak nenapomáhalo a když se navlékl jen do prostého bílého trička a černých kalhot, jež mudlové nazývají rafle- či tak nějak- vypadal.... zvláštně. Jakože ano, vypadal dobře, ostatně jako vždycky, ale připadal si tak nějak... Obyčejně. Alespoň jednu výhodu to mělo; narozdíl od hábitu tričko dokonale obepínalo jeho vypracované tělo. I když v kombinaci s jeho zdrceným obličejem to stejně bylo fuk. Takže výhodu necháme výhodou a posuneme se trochu dál v čase a to na snídani.

***

Pansy se na blonďáka zamračila. Celou dobu se v jídle jen nimral a očima skenoval snad každičký flek, žmolek, či jakoukoliv nedokonalost ubrusů, jímž byl pokryt celý dlouhý zmijozelský stůl.

,,Budeš to jídlo dál přendávat z jedné strany talíře na druhou, nebo už konečně něco sníš?" drcnul do něj loktem Blaise, sedící vedle něj a celkem starostlivě si svého kamaráda prohlédl.

,,Nech mě bejt Blaisi." Zazněla odpověď v podobně jakéhosi zavrčení. Blaise se zaškaredil, ale nic neříkal. Věnoval se totiž opět jen jeho talíři. Goyle sedící naproti němu nadšeně následoval jeho příkladu, a tak během vteřiny zmizelo téměř padesát procent jídla ze stolu.

Pansy se na něj zhnuseně zašklebila, načež se odvrátila a s vlezlým úsměvem se natiskla  na Draca. Ten se od ní okamžitě odtáhnul a aby nebylo málo, udělal to tak prudce, až se dívčino tělo, opírající se o to jeho, zkácelo na lavici vedle něj. Nepěkně se při tom práskla do tvrdé desky stolu, načež se rozplácla vedle Draca a značnou chvíli v této poloze setrvala.

Po minutě ticha, jež u Zmijozelského stolu nastala (alespoň tedy v jejich úseku) se hrdě, jak jen se na Zmijozelskou královnu sluší a patří, sebrala, zvedla se do stoje a následně její ruka hlasitě mlaskla, když se střetla s aristokratovou pohlédnou tváři. Dracova hlava se otočila na stranu, jak velká rána to byla, načež ji pomalu otočil zpátky a aniž by projevil sebemenší náznak emoce, propálil ji svýma ledovýma očima. Pansy se zhluboka nadechla, načež mu pohled oplatila v mnohém větším měřítku.

,,Tak já se tu jako kráva několik let snažím, dávám ti najevo, že o tebe stojím a trpím ti, že mi dáváš jasně najevo, jak na mě sereš a ty si raději vybereš tu couru Grangerovou?! Je to mudlovská šmejdka promerlina, vzpamatuj se!" Její nepříjemný ječák prořízl příjemnou atmosféru ve Velké Síni jako šíp a jako následek se rozhostilo hrobové ticho, jež bylo v tuhle denní dobu extrémně vzácné.

Hermiona u nebelvírského stolu, jež zmijozely nenápadně sledovala už delší dobu se napnula a ruce nevědomky zatnula v pěsti. Mlátí si Draca a ještě ji bude nazývat courou? Za to zaplatí, holčička. A to se jí chtěla omluvit. Roura jedna. Nadávala na ni v duchu a propaloval ji do zátylku díru.

Všichni mlčeli a sledovali vyhrocenou situaci mezi dvěma zmijozelskými studenty. Dokonce i profesoři mlčky přihlíželi.

Draco se mučivě pomalu postavil a ve mžiku se v celé své výšce tyčil nad černovláskou. Ta se před ním trochu přikrčila, ale před jeho chladnýma očima stále neuhýbala.

,,Takhle. O ní. Už. Nikdy. Nemluv. Je ti to jasné?" procedil skrz zuby a sklonil se k jejímu obličeji, až mu jeho platinové vlasy spadly do očí. Téměř se spolu dotýkali nosy, přičemž blonďák naštvaně funěl a Pansy se snažila sklidnit svůj zrychlený dech z jeho náhle blízkosti.

Nikdo nestačil ani mrknout, když se  přitiskla svými rty na ty jeho a pevně mu omotala ruce okolo krku. Draco jí prvně polibek oplatil, než mu došlo, co se děje a šokovaně rozevřel své modrošedé oči. Zapřel se rukama o její boky a chtěl ji odstrčit, ale dříve než to stihl, to za něj udělal někdo jiný. To Hermiona funící vzteky chytla zmijozelku za její dlouhé lesklé kadeře a prudce s nimi trhla dozadu, až ji donutila odlepit se od Dracových rtů a prudce klopýtnout zpátky.

Nebelvírka vztekle trhla rukou, ve které stále pevně svírala vlasy své sokyně, směrem nahoru a vytáhla tak Pansy do úrovně své tváře. ,,Drž se od něj dál, protože jestli ještě jednou uvidím, že se po něm plazíš, nedopadne to s tebou dobře," sykla jí do obličeje, načež ji s trhnutím pustila a nechala ji spadnout na všechny čtyři. ,,Víš, Pansy, možná jsem mudlovská šmejdka, ale jsem na to náležitě hrdá. A možná to nevíš, ale nezáleží na tom, zda je někdo čistokrevného původu, dvojí krve, nebo původu mudlovského, záleží na jeho činech. A i kdyby, řízni se do prstu a uvidíš, že krev máme naprosto stejnou, jsem ochotná ti to ukázat."

Dracův spokojený úsměv se po jejích posledních slovech změnil na neurčitý zamyšlený výraz. Naopak Pansy, ta vypadala jak vyoraná myš. Její obličej střídal výrazy jak chameleon svoje barvy a než se kdokoli nadál, vyběhla z Velké Síně ven. Studenti se vrátili k rannímu brebentění a nadále té partě u hadího stolu nevěnovali pozornost. Až na jeden pár černých očí, jež zaraženě propaloval kudrnatou lvici od učitelského stolu.

Severus Snape byl jejími slovy velmi překvapen. Nejenom, že více méně vyřkla to, co jemu samotnému do tváře vmetla Lily Evansová za jejich školních let- to když mu v afektu uniklo ono hrozné slovo- ale i tím, že dokonale uzemnila jednu z jeho studentek, na kterou si do té chvíle žádná dívka nic nedovolila. A už vůbec ne Nebelvírka mudlovského původu. Díky té události stoupla v jeho očích prudce nahoru. Už to nebyla jen nesnesitelná šprtka, válka ji donutila rychle dospět a stala se z ní velmi moudrá mladá žena. Nad tím se musel Bradavický učitel Obrany proti černé magii pousmát, přestože jej nikdo nemohl vidět, načež odtrhnul svůj pohled z Hnědovlásčiných zad a odebral se k odchodu. Po dlouhé době s dobrou naladou

Ahojky♡
Tak jsme zase zpátky s nivou kapitolou, která je opět, jako ta předchozí poněkud slabá a nejsem s ní úplně spokojená 🙄
Taky je opět po ekud kratší, než je u mě poslední dobou zvykem, ale nebojte, hodláme to u další kapitoly napravit. Mám pouze nějaký spisovatelský blok a jsem ráda, že napíšu alespon něco 🐍
Taky bych vám chtěla straaaaaasne moc poděkovat, za téměř 6k přečteniiiiiii♡♡♡ jste úžasní, ani ne týden zpátky jsem překročili půl kulatiny a už jsem u další tisícovky, miluju vás 😍 taky vám chci oznámit, že se pravděpodobně nacházíme v polovině příběhu 😁

Mějte se krásně a užijte si poslední týden prázdnin 🐍

*Neplecha ukončena*

( 1427 slov)

PS. Za popřípadně chyby se omlouvam, ale psala jsem kapitolku po kouskách, a neměla jsem náladu, číst to vždy od začátku, takže se mohou vyskytovat nějaká nesmyslná slova či nenavaznost ve větě, děkuji za pochopení♡