Po dlouhém dohadování se s Blaisem, který prostě chtěl, abyste viděli, jak dala Hermiona Dracovi sežrat jeho opoždění, bylo rozhodnuto, že tato část, vám čtenářům, zůstane prozatím skryta. Anebo to taky bylo tak, že byla paní autorka, já, mic líná vymýšlet nějaké slušné nadávky, aby nemusela tento příběh zařadit do tvorby pro dospělé. Takže s těžkým srdcem vám oznamuji, že v této kapitole se žádného výprasku nedočkáte, nebo tedy aspoň ne tohohle.

Prasinky byly jako každý rok okouzlující. Přestože byl začátek listopadu, vzduch byl celkem příjemný a nebyla v něm ani stopa po typické zimní vlhkosti.

Studenty Bradavic jste mohli zahlédnout na každém rohu. Tam famrfpáloví hráči obdivovali Kulový blesk, tu se procházel nějaký pár. Takových tu bylo mnoho. Byla tu ale i jedna dvojice, která se od všech odlišovala. Jak už tím, že oba byli z jiné koleje, nebo tím, že pocházeli právě z Nebelvíru a Zmijozelu. Dokonce každý vypadal úplně jinak, jediná společná věc byla alabastrová pleť, ta byla totožná. Ale jejich největším rozdílem, byl hlavně jejich původ. Přeci jen, kdo kdy viděl chlapce, z rodiny, pro kterou je čistá krev zásadou, jak stráví celý den po boku obyčejné, jak by sami řekli, špinavé mudlovské šmejdky? Nikdy. Byl to hotový zázrak. Dvakrát větší, když tito dva byli právě Hermiona s Dracem. Protože jejich vzájemná nenávist bylo pro celé Bradavice doslova legendární.

I přes všechny tyto body seděli právě tito dva mladí lidé U Tří košťat nad dvěma korbely máslových ležáků a vesele se bavili. Témat měli spoustu. I když to tak nevypadalo, tak i Draco si rád přečetl nějakou tu knihu a Hermiona taky nebyla pořád zavřená jenom v knihovně. Navíc se oba bavili s Blaisem a s tím bylo spojeno tolik příhod a vtipných okamžiků, že se měli stále o čem bavit.

Ale nic netrvá věčně a přestože se oba moc dobře bavili, po několika hodinách se museli zvednout a vrátit se zpátky do Bradavic. Jakmile však prošli dveřmi, oba byli v šoku; všude bylo bílo. Opravdu, za těch pár hodin, co si povídali u máslových ležáků, napadalo několik centimetrů sněhu a ty malé bílé potvůrky, které to zapříčinili, se stále vesele snášely k zemi. Pěkně jedna po druhé.

,,Napadá tě to, co mě?'' ozval se Draco, když se vzpamatoval.

,,Cože? Co máš na my-'' chtěla se zeptat Hermiona, ale byla přerušena vysmátým blonďákem. Ten ji jednoduše jemně strčil a tak se teď válela ve sněhu a prskala okolo sebe jak kočka. Se smíchem se dal na útěk, protože lvice se hbitě sbírala ze země a chrlila u toho, né moc pěkné, nadávky.

Divte se, nebo ne, ale Hermiona jej po pár vteřinách dohnala. Přestože oproti Dracovi nebyla nijak sportovně založená, stačilo jí pár vteřin, aby ho doběhla a to měl dokonce náskok. S bojovým pokřikem mu skočila na záda a zmijozel se pod její vahou zabořil hluboko do oné bílé, zamrzlé kaše. Tentokrát to byla Hermiona, kdo se smál a Draco by se k ní možná i přidal, jenže nejenom, že byl celkem dosti nahněvaný, velmi slušně řečeno, ale taky nemohl dýchat že ano. Hermioně chvíli trvalo, než jí to došlo, takže hned v tu chvíli vyskočila a Draco se vymrštil do vzruchu tak rychle, až to téměř nebylo okem zaznamenatelné.

Lačně lapal po vzduchu a pak hnědovlásku probodl pohledem tak ledovým, že i pod tím sněhem by se oproti tomu cítila jak v sauně. Hermiona ale očividně neměla chuť kazit si náladu, neb vzduch prořízl další výbuch smíchu. Smála se a smála. Sice zněla jak zmutovaný lachtan, ale bylo jí to jedno, momentálně se chtěla prostě smát a na nic nemyslet.

Bohužel, opravdu přestala myslet, takže zapomněla na Draca, který toho hned využil a skočil po ní jak vlk po čerstvém mase. Hned vzápětí čekal oba dopad do mokrého sněhu, ale oba se až moc smáli, aby to mohli postřehnout.

Začali po sobě házet sníh stejně, jako když ve vodní bitvě stříkáte vodu a smáli se u toho jak blázni. Ani se nenadáli a už byli zase na zemi. Jak se totiž prali tak se jim jaksi zamotaly nohy a tak se na sebe svalili jak dva párky a samozřejmě se u toho nezapomněli smát.

Hermiona, která byla uvězněna pod Dracem se podívala do jeho očí a smích z jejích úst najednou ustal. Ponořila se do té bouřlivé studánky a ano, topila se. Draco na tom byl úplně stejně. Ty její oříšky ho naprosto zhypnotizovaly. Pomalu se k ní začal přibližovat, byl blíž a blíž, až cítil,jak se její dech otírá o jeho tváře.

V tu chvíli Hermiona zabrala a rychlostí blesku vyměnila jejich pozice. Draco, který byl teď uvězněný pod jejím tělem, nespokojeně zavrčel. Naklonila se k němu a přiblížila svůj obličej k tomu jeho. Byli od sebe ve stejné vzdálenosti, jako pár chvil předtím, když se Hermiona rychle odtáhla, jen aby mohla blonďákovi po jeho pohledném obličeji rozmazat sníh, který si ve chvíli jeho nepozornosti nabrala do hrsti.

Se smíchem sledovala, jak jej prská na všechny strany a jak následně třepe hlavou, jen aby se toho studeného bílého svinstva zbavil. Hned na to ji prošpikoval pohledem skrz naskrz. ,,Tohodle budeš litovat,'' pronesl ledovým hlasem načež vystartoval tak rychle, že nedal Hermioně téměř žádnou šanci k útěku. Naštěstí měla, a stále má, tato nebelvírka velmi dobré reflexy, a tak stihla uskočit a Dracův obličej se tak opět setkal se sněhem. Začala se znova smát, přestože její břišní svalstvo už silně protestovalo a dala se na útěk.

Udýchaně se svalila za jeden široký sloup a vydechla. Po chvíli, kdy se její dech zklidnil, vykoukla pravou stranou, ale nikde žádného blonďáka neviděla. Jen pár lidí, kteří ještě potřebovali něco nakoupit. Vrátila tedy hlavu zpátky za sloup a zasekla se, když se setkala s podmanivým pohledem barvy rozbouřeného moře.

Nestihla se ani nadechnout, aby mu něco řekla, protože ji přirazil ke sloupu a nebezpečně se přiblížil k jejímu obličeji.

,,Teď si to odskáčeš,'' zavrčel jí šeptem do obličeje a dal jí tak možnost nadechnout se jeho omamné vůně. Jako jablka a peprmintová pasta. To stihla zaregistrovat než uvěznil její ústa v hladovém polibku a připravil jí tak o všechny myšlenky. Jediné, na co se zvládla soustředit byly jeho horké rty, přitisklé k těm jejím.

Ruce, které do teď byly vedle její hlavy, aby jí zabránily v útěku, se přesunuly na její boky a silně je zmáčkly. Omotala mu své ruce okolo krku a neubránila se slastnému vzdechu, když se její prsty po tak dlouhé době setakly s jeho hebkými vlasy. Jemně za ně zatahala načež jí blonďák zmučeně zavrčel do rtů. Přimáčkl ji k sobě ještě blíž. Cítil na sobě horko, jež z jejího těla sálalo a to ho nenechávalo chladným, doslova. Všude, kde se jeho kůže setkala s tou její, cítil příjemné pálení a nedokázal to pochopit. Kdy se tohle stalo, kdy k ní přestal cítit nenávist? To nevěděl, momentálně ho to ani nezajímalo, na to věnoval až moc pozornosti jejím rtům.

Nevědeli, jak dlouho tam spolu strávili, užívali si však každé vteřiny, každé chvíle, kterou se mohli dotýkat jeden druhého. V tom momentu šly všechny hádky, problémy i nadávky mimo. Všechny předsudky, kterých se za těch let nasbíralo spoustu, čistá, nečistá krev, to všechno šlo stranou. Byli jen oni dva a nic jiného je v tu chvíli nezajímalo, ba ono to pro ně ani neexistovalo.

Ale jak už je známé, všechno dobré jednou končí a stejně tak muselo skončit i toto. I když, mohlo to být i ohleduplnější. Není totiž moc příjemné, když se zrovna oddáváte tomu nejlepšímu, co jste za celý život zažili, a zkazí vám to ten, koho byste v tu chvíli viděli, ze všech lidí na světě, nejméně rádi.

,,Tak vy hrdličky, už toho bylo dost! Hoďte pěkně zpátečku. Obličeje si můžete navzájem baštit i v Bradavicích, jdeme,'' zvolal Blaise zpěvavě, zčásti radostně, zčásti rozmrzele, jelikož ty dva už přes půl hodinu hledal a odtrhl je od sebe.

Mít tak dlouho zavřené oči a pak je otevřít do prostředí, které je celé bílé není moc příjemné, takže se museli oba rozmrkat, aby neoslepli.

Hned jak si Draco zvykl na denní, v tu chvíli už skoro večerní, světlo, podíval se na svoji nebelvírku. Rty měla z jejich předešlé činnosti ještě trochu oteklé, oči zastřené a tváře lehce zčervenané. Je jen otázkou, zda z chladu, nebo z toho, kdo a při čem je vyrušil.

,,Blaisi, přísahám, že tě zabiju,'' zavrčel na něj jakmile se odtrhl od jejího podmanivého pohledu, protože jinak by se neudržel a znovu by se na ni vrhl.

Čokoládový zmijozel se jeho slovům však jen zasmál a Draco se tak musel zamyslet nad tím, kde se stala chyba, že už si z jeho výhrůžek a vražedných pohledů skoro nikdo nic nedělá. Nad tou krutou realitou si jen povzdechl, vzal Hermioninu malou dlaň do té své a pomalu vykročil za tím kazi- ehh- světem.

Ano, to jsem chtela napsat.

Hermiona, ač se tomu sama divila, se nechala vést a dokonce si blonďákův dotyk na své ruce i užívala. Sama se nechápala, nechápala ty city, které v ní tento had vzbuzoval. A ne, nenávist to tentokrát nebyla. Po bleskurychlém zvážení se rozhodla to neřešit a užívat si toho, dokud má tu možnost. Přece jen, kdo ví, kdy se jí taková příležitost znovu naskytne. Beztak je to těmi máslovými ležáky, co vypil. Proč by se jinak dotýkal někoho, jako je ona?

Kdyby jen věděla, že s tímto chováním její momentální společník nemá v plánu jen tak skončit, možná by i poslechla svůj mozek a urazila by se. Ale ona to samozřejmě nemohla tušit a tak jen stiskla jeho dlaň pevněji a užívala si to teplo, jež z ní proudilo do jejích promrzlých prstů. Přestala se soustředit na cestu a nenechala se vést pohledným blonďákem, který totálně pomotal její myšlenky.

Ahojky lidičky, dneska celkem po krátké době další kapča, se kterou jsem i celkem spokojená. Doufám, že se líbila a tím bych dneska asi skončila. Užijte si víkend❤

*Neplecha ukončena*

(1648 slov)