Pokud se mi to podařilo a poslední kapitoly vydávám dneska, přeji vám krásný nový rok a hodně úspěchů! Zároveň se omlouvám, že mi to tak dlouho trvalo, ale vysoká mi nakopává prdel mnohem víc, než jsem to čekala. Tento příběh jsem ale nechtěla nechat neukončený a jsem ráda, že jsem si našla čas na to ho dopsat.

Teď, když píšu tohle závěrečné slovo, přemýšlím, jestli to je opravdu naposledy. Z nějakého důvodu tenhle příběh totiž nedokážu nechat na pokoji a stále se k němu musím vracet a přepisovat ho tak, abych byla spokojená. Jak jsem řekla na začátku, hrozně mi přirostl k srdci a mám pocit, že ta zpráva za ním (alespoň ta, o kterou jsem se pokusila) je stále relevantní. Ne všechno končí šťastně, a ne vždy může dobro vyhrát – pokud vůbec existuje něco jako dobro. Což ale není důvod k tomu všechno vzdát, jelikož i prohraný boj může sloužit jako poučení a motivace pro ty další. Jen je důležité se zvednout a pokračovat dál.

A ta další – nezáleží na tom, do jakého těla ani prostředí jste se narodili. Činy definují to, jaký člověk jste a nenechte nikoho, aby vás přesvědčil o opaku.

Doufám, že jste si čtení této verze užili. Pokud jste četli tu minulou, snad jste se nenudili a nové postavy i prostředí se vám líbilo. Omlouvám se, že jsem vám zkazila sny o tom, že bude mít Deset lepší konec, ale museli jste vědět, do čeho jdete.

A pro ty, kdo jste Deset četli poprvé nebo jste poprvé četli něco z mých výtvorů: omlouvám se, ale já prostě nedokážu psát šťastné příběhy.

Už v průběhu jsem komentovala jisté změny a proč jsem je udělala. Asi nebudu zdlouhavě vysvětlovat, proč jsem nechala konec takový, jaký je. Je to totiž jeden z důvodů, proč mám Deset tak moc ráda, a proč jsem ho nezahodila jako jiné z mých starých příběhů. U spousty knih se totiž často setkáváme s tím typickým bojem mezi dobrem a zlem (hlavně, co se týče akčních knih) a ve většině dobro vyhrává. Samozřejmě, můžou přijít chvíle, kdy zemře nějaká oblíbená postava, ale ve finále to vede k vítězství. Jenže tak reálný život nefunguje a někdy to prostě nejde podle našich představ.

Vím, že teď musím znít jako velký pesimista, ale přijde mi, že je na tom něco uklidňujícího. Kdykoliv se stalo něco špatného v mém životě, přemýšlela jsem, jak je to možné a cítila jsem se hůř, jelikož ve filmech a v knihách a všude kolem nás je ukázáno, že „dobro" vítězí. Znamená to, že jsem snad špatný člověk, a proto se mi dějí špatné věci? Pravda je taková, že nic jako dobro a zlo prostě neexistuje a všechno je to o perspektivě. Špatné věci nemusí být úplně špatné a můžou vést k něčemu dobrému, stejně jako dobré věcí nemusí být úplně dobré a dovedou nás ke špatnému (podobnou myšlenku rozebíral i Goldfinch a myslím, že díky čtení té knihy jsem si uvědomila, o co jsem se s Deset pokoušela).

A potom se často objevovala i tato otázka: Proč Alex zemřela takhle brzo a byl to Sebastian, kdo musel do poslední chvíle trpět?

Nemám nic proti Sebastianovi a je mi ho hrozně moc líto, ale dávalo mi to smysl. U spousty knih a filmů se držíte jakési představy, že hlavní postava, z jejíž pohledu (z velké části) se příběh odehrává, nemůže zemřít. Když Alex zemřela, bylo to sice u konce, ale ještě stále nás čekalo několik kapitol. Zbylo tak dost místa na to, aby si čtenář postupně uvědomoval, co se stalo. U té kapitoly si totiž říkáte „To nemůže být pravda. Brzy se zase objeví, přece ji nemohla nechat zemřít..." což byly přesně komentáře, které se tam objevily. Potom přišly další kapitoly a Alex byla stále mrtvá a vám pomalu začalo docházet, že to teda nejspíš musí být pravda. A tak si procházíte podobnými pocity, jako v reálném životě.

A Sebastian to schytal, jelikož byl jediná další postava, z jejíž pohledu jsem cokoliv napsala a kterou jsme po Alex emočně znali nejvíc.

Zároveň vím, že jsem říkala, že budou ještě dvě kapitoly, ale nakonec jsem se rozhodla tu jednu nepřidat. Mám ji napsanou a do poslední chvíle jsem se rozhodovala, jestli ji přidat nebo ne. V té kapitole vidíme Natalie, Shaye a Ashe, jak se dozvídají tu hroznou novinku, ale přišlo mi to až příliš zdlouhavé. Sebastianův konec mi totiž stačil. Je to takové správné zakončení, které ale zanechá ještě dost nezodpovězených otázek... přece jenom, spousta věcí z příběhu zůstala nezakončená. Desítky nevyhrály, ale Sigma vlastně také ne, jelikož se jim nepodařilo všechny desítky zabít... i po tak velké tragédii život dál pokračuje a vy si můžete jen představovat, co se asi bude dít.

Moc děkuji všem za podporu. Děkuji novým čtenářům, ale i těm, kteří četli i minulou verzi.

A obzvlášť velké díky patří not_in_chains která snad u každé kapitoly zanechávala skvělé a dlouhé komentáře, které mi vždy udělaly radost a donutily mě se na příběh dívat i z jiné strany. Její komentáře už u Dangerous mi hodně pomohly a já jsem neskutečně vděčná za takovou podporu. Takže fakt moc moc děkuji, jsi skvělá! 

Už nevím, co bych dalšího řekla, takže doufám, že se máte krásně a třeba se uvidíme u nějakého jiného příběhu!