Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

Kapitola čtyřicátá třetí

Sebastian neměl ponětí, kam ho vezli a ani se na to nepokoušel přijít. Nevnímal pohupování dodávky ani tvrdou zem pod sebou, místo toho hleděl na své ruce. Dva stříbrné náramky obemykající mu zápěstí slabě světélkovaly, jako by se mu snad vysmívaly. Už dávno se přestal snažit je sundat, jelikož to nemělo cenu. A tak jen seděl, zíral do prázdna a přemýšlel.

Byl slabý a vyčerpaný. I kdyby z něj náramky nevysávaly veškerou energii, byl by z tak dlouhého boje unavený, nyní se ale ten pocit zdvojnásobil. Rameno, které se nestihlo kompletně zahojit, když ho chytili, měl jako v ohni a každý sval ho bolel. Nic z toho ale nebylo tak strašné jako to neskutečné prázdno, které v něm zůstalo poté, co sledoval, jak si Cordelia přiložila pistoli k hlavě a on byl vhozený do absolutní tmy.

Norman ho nepřipravil jen o rodinu, ale když našel způsob, jak potlačit Sebastianovy schopnosti, jako by mu zabořil ruku do hrudi a vyrval veškeré jeho orgány. To poslední, co ho drželo nad vodou, byla totiž desítka lesknoucí se mu nad hlavou. Přestože mu způsobovala problémy a často si přál, aby se nikdy neobjevila, každý jeho nerv nyní toužil, aby se vrátila. Uvědomil si totiž, že desítka neznamenala jen nadpřirozenou sílu a rychlé hojení. Netýkala se jen jeho fyzické stránky, ale i té psychické, jelikož byla samou podstatou jeho duše; nit spojující ho s ostatními. Ta stejná energie doprovázela Alex, Dominica i Cordelii a stovky dalších lidí, kteří se snažili najít své vlastní místo ve světě. Desítka byla zdroj jeho odhodlání a pokud Sigma přišla na to, jak se jí zbavit... Co z něj vlastně zbylo?

Na druhou stranu si ale nemohl pomoct a cítil se zvláštně lehce. Veškerá tíha mu opadla z ramenou společně s těmi posledními zbytky vzteku, které v něm zůstaly. Vznášel se ve vzduchoprázdnu a svět kolem něj se nezdál reálný.

Opět se zaměřil na náramky a přemýšlel, jestli mu do těla náhodou nevpravovaly nějaké drogy, které ho oslabovaly. Nebo z toho prostě jen začal šílet. Možná si na něm události posledních několika dní konečně vybraly svou daň a on se zhroutil. Třeba ho Sigma právě veze do psychiatrické léčebny, kde se z něj stane jen prázdná schránka zírající do zdi.

Zamrkal a ošil se. Soustřeď se, napomínal se. Dostaneš se z toho. Jenže tma byla uspávající a myšlenky měl zamlžené. Proč by se měl snažit? K čemu to bylo? Lidé, na kterých mu záleželo byli pryč. Sledoval, jak je jednoho po druhým Sigma masakruje. Zůstal sám.

Auto zastavilo. Sebastian nastražil uši a naslouchal bouchnutí předních dveří a následným krokům zvenčí. Krátce nato ho do očí udeřilo ostré světlo a on se zašklebil. Než se stihl probrat, už ho někdo tahal ven. Zraněným ramenem mu projela ostrá bolest, ale neměl čas jí věnovat pozornost, jelikož ho jeho únosci vedli jakousi podzemní garáží a on se musel soustředit na vlastní kroky, jelikož nohy jako by se mu změnily v želé a měl co dělat, aby nezakopl.

Brzy vešli do prostorného výtahu a Sebastian jako ve snu sledoval záři čísel na malé obrazovce. Pomalu stoupali do vyšších pater a on musel mhouřit oči, aby rozpoznal jasnou jedničku s nulou, která se na nich zobrazila. Jak ironické, pomyslel si, jen co se ozvalo cinknutí. Svět se s ním houpal ze strany na stranu a on si představoval, jak vtipné by bylo, kdyby některému z agentů pozvracel boty.

Nyní procházeli dlouhou chodbou, jejíž zdi byly zašedlé a nikde se nenacházela žádná okna – jen na jejím konci se tyčily masivní černé dveře. Sebastianovi se zdálo, jako by chodba byla nekonečná a s každým dalším krokem se prodlužovala. Když na její konec ale nakonec došli a jeden z mužů vyťukal několikamístný kód na malé klávesnici přilepené na zdi, přejel mu mráz po zádech. Co ho bude čekat uvnitř?

Dveře se otevřely dokořán a Sebastianovi se naskytl pohled na prostornou místnost.

Připomínala mu jednu velkou korporátní kancelář, jakou často ukazovali ve filmech. Po každé straně se nacházelo několik řad stolů plných počítačů, za kterými posedávali lidé oblečení v draze vypadajících oblecích a kteří jen sotva zvedli hlavu, když kolem nich Sebastian se svými vězniteli procházeli. Zdi byly tvořené velkými okny táhnoucími se od podlahy ke stropu, takže měli krásný pohled na sluncem zalité věže města pod sebou.

Sebastian fascinovaně sledoval čísla lesknoucí se lidem za počítači nad hlavou. Jejich záře byla sice slabá a musel mhouřit oči, aby je vůbec dokázal rozluštit, ale podařilo se mu to. Většinu zaměstnanců tvořily jen obyčejné trojky nebo čtyřky. Když ale míjeli jednoho z mužů, který k nim jako jediný zvědavě vzhlédl, s hrůzou se zarazil.

Přestože bylo těžké čísla rozluštit, moc dobře rozpoznal jeho desítku.

Sebastian si ho zvědavě prohlédl a najednou zjistil, že muž byl doopravdy jen kluk, kterému nemohlo být víc jak osmnáct let. Jejich oči se krátce setkaly a on v těch jeho spatřil smutek a zvláštní lítost. Stačilo ale jediné mrknutí a veškeré emoce byly pryč a chlapec opět hleděl do obrazovky počítače.

„Žádné zastavování," ozval se mu u ucha drsný hlas a Sebastian byl donucený pokračovat dál. Ještě, než mu ale ten kluk zmizel z dohledu, všiml si těch stejně lesknoucích se náramků na jeho zápěstích.

Fakt, že Sigma desítky zajímala, nebyl pro Sebastiana novinkou, a dokonce i věděl, že některé desítky s nimi spolupracovaly dobrovolně. Ať už ze strachu o své rodiny, nebo jen kvůli tomu, že si chtěli zachránit krk. Celou dobu si ale myslel, že pokud Sigma nějakou desítku unesla, věznila je, aby na nich mohla experimentovat. Takže co tady ten kluk dělal? A co se na počítačích nacházelo?

A přestože mu mysl nefungovala tak dobře, dokázal si ty nitky spojit dohromady.

Pomáhal jim identifikovat jiné desítky.

Přestože Sigma dokázala nasbírat veškeré informace o svých obětech, neexistoval žádný jasný indikátor toho, kdo byl a nebyl desítka. A protože nikdo jiný čísla nedokázal spatřit, potřebovali někoho, kdo by jim pomáhal sledovat záznamy a identifikovat správné cíle. Potřebovali vědět, koho doopravdy loví. Náramky desítky sice oslabovaly a do jisté míry schopnost vidět čísla zhoršovaly, ale Sebastian nyní věděl, že to nebylo nemožné.

Udělalo se mu ještě víc špatně od žaludku. Sice si nemohl být jistý, že ten kluk tu byl držen nedobrovolně, ale něco mu říkalo, že nebylo možné, aby s nimi spolupracoval. A ty roky, kdy se učil poslouchat svou intuici, mu ani nějaké hloupé náramky nevezmou.

Takové zjištění bylo ale možná ještě horší, než kdyby sledoval, jak toho kluka Sigma mučí. Byla jedna věc tolerovat fyzickou bolest. Ačkoliv mohla být nesnesitelná, Sebastian a ostatní desítky se s ní potýkaly často, navíc byla jejich odolnost mnohem vyšší než ta obyčejných lidí. Jenže pomáhat svému úhlavnímu nepříteli a sledovat, jak masakrují jednoho člověka za druhým s vědomím, že to vy jste za jejich smrt z velké části zodpovědní? To byla asi ta nejhorší forma trestu a osud milionkrát horší než smrt.

Vyhrožovali mu? Jakým způsobem si Sigma vyžádala jeho spolupráci? Nebo mu také zabili všechny jeho blízké a stala se z něj jen chodící mrtvola bez sebemenšího poslání?

Sebastian zamrkal a vrátil se zpět do přítomnosti. Všiml si, že u jednoho z velkých oken postával nějaký muž a v ruce svíral velký černý hrnek. Když k němu Sebastian se svými vězniteli došli, otočil se na ně a široce se usmál. Až v tu chvíli si Sebastian uvědomil, že to byl Clint Norman.

„Nerad to říkám, ale vypadáš fakt hrozně, Sebastiane," přivítal je tmavovlasý muž a v hlase se mu odráželo pobavení. „Ale neboj, brzy si na ty vedlejší účinky zvykneš." Kývnul k náramkům. „Jak se ti líbí?"

Sebastian krátce sklouznul pohledem ke svým zápěstím a poté zpět na Normana. „Nejsou špatné," řekl. „Ale máte je i v jiné barvě? Nejsem si jistý, jestli se ke mně stříbrná zrovna hodí. Vždycky jsem byl větší fanoušek zlaté."

Norman se pousmál. „Víš, možná jsem rád, že jsme nakonec chytili tebe. Bradley byl vždycky až moc zamručený, ale ty... ty opravdu musíš vtipkovat do poslední chvíle, co?"

„Co jiného mi zbývá? Zabil jsi celou mou rodinu, nemám co ztratit." Snažil se mluvit dostatečně nahlas. Pokud měl pravdu a ten kluk tu byl držen proti své vůli, možná by ho dokázal přesvědčit, aby mu pomohl. „Jakou pohádku sis vymyslel tentokrát, Clinte?"

Norman si usrkl ze svého hrnku. To gesto Sebastianovi vařilo krev v žilách. Ještě před pár hodinami sledoval, jak jeho poskoci vynášejí mrtvá těla z kostela a teď tu postával, jako by byl zrovna na své odpolední kávové pauze. „Jako bys to neznal. Teroristická hrozba, zmanipulovaní adolescenti, kteří propadli kouzlu nebezpečného kultu..."

„Jsi monstrum."

„Ne, já se zbavuji monster."

„Proč jsi mě sem přivedl?" zeptal se Sebastian.

Norman se opět pousmál. „Chtěl jsem ti ukázat tvůj nový domov," řekl a rukou obsáhl místnost. „Krásný výhled, nemyslíš?"

Sebastian pohlédl z velkého okna ven. Až teď si pořádně prohlédl věže vysokých budov a ulice hluboko pod nimi. Poznal, že se nacházeli v Brisbane a přemýšlel, proč nikdo do budovy ještě neschoval bombu a nevyhodil ji celou do povětří. Poté si ale uvědomil, že takové počínání by z desítek teroristy opravdu udělalo a to nechtěl.

Místo toho přemýšlel, jak silná asi skla okna jsou. Pokusil se jimi už někdo proskočit? Ujistila se Sigma, aby to nebylo možné, nebo by měl šanci?

Otočil se na Normana. „Možná jste vyhráli tohle kolo," řekl. „Ale nevyhráli jste celou bitvu. Desítky jsou stále naživu a sledují vaše činy. Pokud zabijete jednoho z nás, naštvete několik dalších a pokud jde o vztek desítek... no, přece víš, jak to dopadá. Věříš, že jsi dneska něco udělal. Že jsi o krok blíž záchraně lidstva, nebo čemu vy fanatici věříte. Doopravdy jsi ale přiložil víc dřeva do ohně. A jeho plameny se budou jen a jen rozrůstat, dokud tě nespálí zaživa. Desítky se pro tebe brzy vrátí a ty jsi jim právě dal tu největší motivaci."

Norman si na tváři držel nečitelný výraz. „Velká slova na někoho, kdo nemá kam jít," řekl. „Tvoje výhružky jsou zbytečné, teď pracuješ pro mě."

Sebastian se zasmál, přičemž se nenuceně rozhlédl po celé místnosti. Pohledem vyhledal toho kluka. Opět nedával pozor na obrazovku před sebou, ale hleděl přímo na ně a odposlouchával jejich rozhovor. Jejich oči se krátce střetly, ale Sebastian neměl čas k němu vysílat jasné vzkazy. I tak ovšem doufal, že mu dojde, o co se snaží.

Otočil se zpět na Normana a naklonil se k němu. „Radši bych zemřel než spolupracovat s tebou."

Norman otevřel pusu, aby něco chytrého odpověděl, ale v tom k nim dolehl rámus. Ten kluk se totiž prudce zvedl ze židle a než stačil kdokoliv zareagovat, už si to dlouhými kroky mířil ke dvěma mužům stojícím Sebastianovi po boku. Do jednoho z nich prudce strčil, a přestože musel být díky náramkům oslabený, jeho rány byly přesné.

Sebastian ani neváhal. Pěstí vrazil muži po svém druhém boku a hned se otočil na Normana. Ten svůj hrnek s kávou upustil a pokoušel se nahmatat zbraň za opaskem. To už do něj ale Sebastian vší silou kopnul a Norman se tak zhroutil k zemi.

Jen matně vnímal chaos, který se v místnosti strhl. Lidé s křikem utíkali ven a alarm nad dveřmi začal výhružně blikat a houkat. Z dálky k němu doléhal dusot nohou, jak za nimi mířila ochranka, ale doufal, že ve chvíli, kdy se dostanou dovnitř, bude po všem.

Vrhnul se k Normanovi a popadl ho za límec košile. Hruď se mu rychle zvedala, ale na tváři mu nebyla vidět ani stopa strachu. Věděl, že Sebastian neměl šanci.

„Měl bych tě zabít," dostal ze sebe. „Ale smrt by pro tebe nebyla dostatečným trestem." Slzy se mu nyní draly do očí. „Možná, že ti jednou dojde, jaké hrůzy jsi napáchal a doufám, že s tím vědomím budeš muset žít celý život. A pokud ne, věřím, že tě ostatní desítky najdou a nebudou tak milosrdné jako já."

Nenechal Normana, aby mu odpověděl. Místo toho s límcem prudce trhnul. Normanova hlava s tvrdou ránou narazila do země a on upadl do bezvědomí.

Sebastian se narovnal zrovna ve chvíli, kdy na něj ten kluk křiknul: „Hej!"

Otočil se na něj. Zrovna bojoval se skupinkou agentů a mával na něj, aby utekl. Jenže východy byly blokované a během pár vteřin dovnitř vtrhnou další nepřátelé. Neexistovala cesta ven... kromě jediné, samozřejmě. Přesto se Sebastian zarazil a na desítku před sebou hleděl. Nemohl ho přece nechat, aby kvůli němu přišel o život.

Ten kluk, jako by slyšel jeho myšlenky, se na něj ale opět podíval. „Jdi! Udělej, co je potřeba." A poté se usmál.

To gesto Sebastianovi dodalo odhodlání. Na znamení vděku na něj kývnul a poté se k němu otočil zády. A místo toho, aby se vrhnul do boje, poprvé za svůj život od něj dobrovolně utíkal. Plnou rychlostí se rozeběhl proti jednomu z oken a jen doufal, že bude jeho plán fungovat. Ani jednou nezaváhal a když udělal poslední krok a tělo mu narazilo do tvrdého skla, zavřel oči.

Nebál se. Jen co se okno pod jeho váhou začalo tříštit a svět jako by se zpomalil, když mu země zmizela pod nohama, necítil nic jiného než naprostý klid. Nebál se, protože konečně mohl přestat bojovat. Vítal smrt s otevřenou náručí, jelikož věděl, že na druhé straně na něj už všichni čekali.

Možná náš svět není na tak silná pouta připravený. Možná, že jen ve smrti můžeme být doopravdy spolu.

Alex tam na něj čekala. Usmívala se od ucha k uchu a byla šťastná. Spatřil ale i další lidi. Své rodiče otevírající náruč, vítající ho. Dominica a jeho smích. Andyho s Jayem se zdviženými palci. Dokonce spatřil Bradleyho, který si spokojeně popíjel rum. A nakonec Cordelii a její potetované ruce natahující se jeho směrem. Teď mohli být všichni pohromadě.

A on věděl, že to mělo smysl. Že ty roky tvrdých tréninků a strastiplné cesty za něco stály. Možná nepřežili. Možná ten jeden krátký boj se Sigmou prohráli. Jenže to neznamenalo, že za sebou něco nezanechali. Že nedali sílu dalším generacím, aby bojovali pro něco tak důležitého, jako je svoboda.

Protože to, co řekl Clintovi, byla naprostá pravda.

Oni přijdou. Ta zpráva se roznese rychle a až se ostatní desítky dozvědí, co se s nimi stalo, budou chtít bojovat. Uvědomí si, že schovávání se ničemu nepomůže a že mají stejná práva na poklidný život jako ostatní. A až k tomu dojde, Sigma nebude schopná takovému nátlaku odolat.

Protože jejich smrt neznamená konec. Ba naopak, znamená začátek něčeho mnohem většího. 

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro