Alex přišlo, že se nacházela ve své nejhorší noční můře. Sigma se jen rozmnožovala a kamkoliv se otočila, tam na ni nějaký nepřítel číhal. A ještě horší byl fakt, že kolem sebe slyšela jen malé množství výstřelů – její přátelé bojovali ze všech sil, ale naděje na výhru pomalu ale jistě ubývala.

Nebyla si jistá, jestli někdo další kromě Dominica zemřel a odmítala nad tím přemýšlet. Uklidňovala se myšlenkou, že pokud se něco stalo, šlo jen o malá zranění. Nemohla si totiž dovolit další zhroucení, jelikož z toho by tentokrát živá nevyvázla.

Očima těkala po kostele. Uvnitř vládl naprostý chaos a Alex zjistila, že nedokázala rozeznat, kdo byl kdo. Nevěděla kam střílet nebo co dělat, navíc neměla skoro žádné náboje.

Do mysli se jí zrovna přikradla myšlenka na malá dvířka nedaleko oltáře, ale než se nad ní stihla pozastavit, v dálce zahlédla známou kštici tmavých vlasů. Sebastian se krčil za jedním z kamenných sloupů na druhé straně kostela a snažil se zamířit na skupinu nepřátel nedaleko.

Obrovský kámen Alex spadl ze srdce a oči se jí zalily slzami. Doufala, že se mu nic nestalo, ale i tak se nemohla zbavit toho nepříjemného strachu, který jí napovídal, že už je dávno mrtvý. Když na něj hleděla, veškeré obavy se vypařily a ona by se za ním nejradši vrhla. Možná se nacházeli uprostřed boje, ale jediné, po čem toužila, bylo ho pevně obejmout a už nikdy nepustit

Vystoupila ze své skrýše a rozešla se za ním. Věděla, že to byla chyba ve chvíli, co udělala první krok do uličky, ale mysl se jí zamlžila – byla tak šťastná, že si ani neuvědomila, jak moc z ní takové jednání udělá terč. Přilákala na sebe veškerou pozornost.

Výstřel.

Alex začalo pískat v uších a ten hluk následovalo několik zmatených vteřin. Byla na nohou a mířila za skupinou Sigmy, nedaleko které se Sebastian krčil. Všiml si jí a zběsile na ni něco pokřikoval a mával kolem sebe, ale ona ho neslyšela. Natahovala vlastní ruku, aby na nepřátele zaútočila a probila si skrz ně cestu, ale než stihla zmáčknout spoušť, jakási neviditelná síla jí otřásla tělem a zbraň s ránou dopadla na zem.

Zavrávorala a na poslední chvíli se zachytila kraje jedné z lavic, aby neupadla. Břichem se jí rozlilo nepříjemné pálení a ona se se zamračením místa dotkla. Prsty jí okamžitě zmáčela horká a lepkavá krev, se kterou zároveň přišlo hrozivé zjištění. Střelili ji.

S vypětím všech sil se snažila udržet na nohou. Vysílala signály svému rychlému hojení, aby si pospíšilo. Byla přesvědčená, že musí jen chvilku počkat a brzy bude opět pobíhat sem tam a rvát se zuby nehty. Možná by si měla sednout a odpočinout si–

Jen co ale udělala první krok, nohy se jí změnily v želé, a aniž by si to uvědomila, zhroutila se k zemi. Dopad ani nezaznamenala. Vlastně k němu došlo během jediného mrknutí. Z ničeho nic ležela mezi kostelními lavicemi s hlavou zasahující do uličky a hleděla na její konec, kde postával tmavý stín čísi postavy.

Přimhouřila oči a šmouha nabrala ostřejší rysy.

Sebastian.

Měla chuť se začít smát. A možná se dokonce smála, ale ten zvuk se změnil v děsivé bublání. Krev jí naplnila ústa, až najednou nemohla dýchat a musela zakašlat, aby se toho nepříjemného pocitu zbavila.

Taková ironie. Pokud by k tomu někdy došlo a Sebastian by na ni na konci jedné takové uličky čekal, byla by oblečená v bílé s rodiči a přáteli sedícími v první řadě. Ash a Natalie by se na ni povzbudivě usmívali a někdo by nejspíš samou radostí plakal. Místo toho ležela uprostřed ztrouchnivělého kostela a z posledních sil lapala po dechu.

Oči se jí klížily a svět se vzdaloval. Necítila ruce ani nohy, ale byla jí neskutečná zima.

Velkou část života prožila pod jasnými paprsky slunce, a i když bylo zrovna zataženo nebo pršelo, nestěžovala si, jelikož věděla, že se mraky brzy rozestoupí a ona bude zase pobíhat po pláži nebo skákat ve vlnách. Nyní jako by se okolní teplota propadla na bod mrazu a Alex se nedokázala přestat třást.

Nechtěla se ale soustředit na chlad. Radši se chytila vzpomínky na sluncem zalité moře a představila si, že stojí na malé pláži nedaleko domu, kde vyrůstala, a prsty u nohou si pohrává v horkém písku. Vlny narážejí do břehů a někdo se vesele směje. Ash sedí na surfovacím prkně a nohama kope ve vodě, přičemž pobaveně pozoruje Natalie, jež se pokouší vyhrabat do stejné pozice, ale prkno se s ní pokaždé překlopí a ona zahučí pod vodu.

Sebastian polehává na dece zdobené květinami vedle ní – čte si nějakou knihu a sotva vnímá dění kolem sebe. Dominic se schovává pod slunečníkem, aby se nespálil, ale už dávno má obličej celý červený. Shaye zase staví hrad z písku a propaluje pohledem Cordelii, která čeká na ten správný moment, aby ho mohla zničit. Jay s Andym si hází s míčem a Bradley pochrupuje v plážovém lehátku. Alex zrovna přišla smska od mamky. Ptá se, co budou chtít k večeři. Svět je v pořádku.

Byl to krásný sen a první měsíce strávené na základně se jím Alex každý večer uklidňovala. Doufala, že se jednou změní ve skutečnost. Jenže nyní, když cítila, jak se jí duše pomalu ale jistě odlepuje od těla, uvědomovala si, jak moc naivní byla. Šťastné konce totiž existují jen v pohádkách.

V zorném poli se Alex zablesklo jasné světlo. Nejdřív si pomyslela, že se jednalo o to slavné světlo na konci tunelu. Nebyla to ale smrt čekající na ni uprostřed nekonečné tmy, nýbrž člověk, jehož světlé vlasy připomínaly svatozář.

„Cor?" zeptala se, i když si nebyla jistá, jestli jí vůbec bylo rozumět.

Cordelia ji vzala za ruku. Alex ale její dotek vůbec necítila a s hrůzou zjistila, že necítila vůbec nic. Dokonce i ta otravná zima zmizela a ona se ji vší silou snažila přivolat zpátky, protože pokud přišla i o tu poslední připomínku, že je ještě naživu–

Ne. Ne. Bylo až moc brzo. Ještě toho přece musela tolik udělat! Chtěla dostudovat a pořídit si s Natalie vlastní byt, o kterém už nějakou dobu snily. Adoptovaly by si psa a každý týden by pořádaly filmový maraton, kde by se zahrabaly pod měkké deky a nacpaly si břicha popcornem a pizzou a zmrzlinou–

Nerozloučila se se svými rodiči. S tátou se několik měsíců neviděla, jelikož od té doby, co se její rodiče rozvedli, cestoval po celém světě a jen občas jim zavolal a možná se ukázal během důležitých svátků. Mamka si myslela, že s Ashem odjeli na nějaký výměnný pobyt, kterým Bradley zamaskoval jejich odchod.

A Ash– podruhé ho opustila. Naposledy ho objala a vrhla se do nebezpečí, ze kterého nyní věděla, že už se nevrátí. Nechtěla si ani představit, co bude dělat, až zjistí, co se stalo. Jen doufala, že jí to odpustí. Že pochopí, jak moc se snažila dodržet svůj slib, ale osud byl krutý a zvrácený a ona už tehdy měla své dny spočítané, i když si to neuvědomovala.

Cordelia plakala. Alex musela mhouřit oči, aby na její tvář zaostřila. Rty se jí pohybovaly a Alex se jí pokusila sevření ruky oplatit. Chtěla říct něco chytrého a krásného jako to viděla ve filmech. Poslední slova, která se zapíšou do dějin. Jenže hlas ji neposlouchal a ona by vlastně stejně nevěděla co říct.

S vypětím posledních sil otočila hlavu do uličky. Sebastian se prodíral k nim, ale stále byl až moc daleko. Věděla, že jí nezbývalo moc času. Nejradši by k němu natáhla ruku, jako by tak tu vzdálenost mezi nimi mohla překonat, ale tělo ji neposlouchalo. Nemohla dělat nic jiného než jako ve zpomaleném filmu sledovat, jak se ohání pěstmi a střílí do jednoho nepřítele za druhým.

Pokusila jsem se, řekla v duchu a představila si, jak se ta myšlenka přenáší až k Sebastianovi. Ale možná, že takhle je to nejlepší. Měl jsi pravdu. Dokud Sigma existuje, nikdy bychom nemohli přestat utíkat. Kamkoliv mě smrt odnese, budu tam na tebe čekat, ať už to bude trvat hodiny nebo snad roky. Znovu se uvidíme a do té doby nezapomeň, jak moc tě miluji.

Temnota jí zamlžila zrak a ona se s ní už nesnažila bojovat. Tep se jí zpomalil, dokud se nezastavil úplně a Alex naposledy vydechla.