„Jakkoliv se snažím, prostě nedokážeš zůstat mrtvá, co?" promluvila žena a strčila do Alex takovou silou, že měla co dělat, aby se udržela na nohou.

Nenechala se ale vykolejit. K jejímu překvapení rudovláska nebyla ozbrojená – alespoň ne tak, aby si toho Alex všimla. Ruce měla holé a neprůstřelná vesta na jejím těle také chyběla.

Takže staré dobré pěsti, pomyslela si a z nějakého důvodu to v ní vzbudilo nadšení.

„To samé bych mohla říct o tobě," odpověděla.

Žena se zasmála. „Neporazila jsi mě předtím, neporazíš mě ani teď."

Alex přimhouřila oči. „Chceš se o tom přesvědčit?"

První ránu očekávala a snadno se jí vyhnula. Ta druhá si našla cestu k její tváři. A než se stihla nadechnout a vzpamatovat z náhlé bolesti, soupeřka jí podkopla nohy a Alex najednou ležela rozpláclá na zádech.

Možná, že své schopnosti přecenila.

Zůstaň na zemi a seš mrtvá, jako by se Dominicův hlas ozval hned u jejího ucha a ona se na vteřinu přenesla do toho dne. Byl to jeden z mála tréninků, kdy nevtipkovali a snažili se pracovat.

Vyhrabala se do stoje a zaútočila. Žena její ránu zablokovala, ale Alex silou vykopla a zasáhla rudovlásčinu hruď. Ta klopýtla a Alex okamžitě využila jejího zaváhání a podkopla jí nohy. Nenechala jí ale čas na to, aby se zvedla. Celou svou váhou jí zasedla nohy a znehybnila ji na místě. Poté zatnula pěsti a udeřila ji do tváře. A znovu. A znovu. A znovu.

Na každém úderu bylo něco zvráceně uklidňujícího. Nevnímala bolest zarážející se jí do kloubů, kdykoliv se kost sešla s kostí. Fascinovaně sledovala krev linoucí se z ženina nosu, jejíž barva nyní ladila s barvou jejích vlasů. Ale to nestačilo. Alex toužila po tom zlomit každou kost v jejím těle. Chtěla slyšet, jak křičí bolestí. Chtěla sledovat, jak jí život mizí z očí.

Za normálních okolností by se jí z takových myšlenek zvedl žaludek. Vyděsila by se a s hrůzou si uvědomila, že možná Sigma měla pravdu. Nebyla člověk, ale nestvůra ovládaná zvířecími pudy. Jenže i se zamlženou myslí si byla vědomá toho malého zbytku lidskosti, který v ní zůstal. Prázdno, jež jí zbylo v srdci poté, co sledovala Dominica přepadnout přes zábradlí, toho bylo jen důkazem. Nemohla si ale dovolit oddat se vlastním emocím. Byl to luxus, který v boji neměl své místo. Alex plná citů a radosti a chuti do života musela být pohřbená pod nánosy vzteku a bolesti. Protože pokud by jen trochu polevila, pokud by začala přemýšlet nad tím, co doopravdy dělá, byla by paralyzovaná. A nakonec mrtvá.

Napřáhla pěst, aby ženu znovu udeřila, ale ta ji chytila za ruku a stáhla k zemi. Hlava Alex tvrdě narazila o kamennou podlahu, jak ji soupeřka popadla za límec bundy a praštila s ní. Před očima se jí zjevily tmavé šmouhy a najednou měla co dělat, aby se udržela při vědomí. Ostrá bolest se jí zaryla do čelisti a poté do nosu, jak do ní žena začala mlátit.

Alex se snažila ze sevření vymanit, ale už byla na pokraji sil. Zoufale kolem sebe těkala očima snažící se najít cokoliv, co by mohla použít jako zbraň.

Vždy měj u sebe víc zbraní a schovej si je tam, kde je nepřítel nespatří. Nikdy nevíš, kdy se budou hodit. To jí Sebastian jednou poradil a ona si vzpomněla na svůj nůž. Ve víru boje úplně zapomněla, že si jeden pro všechny případy schovávala a nikam se bez něj nehnula.

Prsty se pokusila nahmatat kapsu na straně své bundy, aniž by si toho rudovláska všimla. Bylo těžké pracovat, když jí tvář hořela bolestí a ústa se jí plnila krví, ale jen co se její prsty dotkly studeného kovu, jako by z ní opadla obrovská tíha. Pevně rukojeť nože sevřela a donutila se na ženu usmát předtím, než ho vytáhla a zabodla jí ho přímo do hrudi.

Rudovláska překvapeně shlédla. V očích se jí objevila poslední jiskra nenávisti, která ale okamžitě vyhasla. Bezvládně se zhroutila k zemi a zůstala ležet.

Alex se zadýchaně vyhrabala do sedu a vyplivla krev. „Říkala jsi?" zamumlala jejím směrem.

Rukou si přejela po tváři a zamračila se. Celé tělo ji bolelo a adrenalin, který ji do této doby držel při životě, úplně vyprchal.

Povzdechla si a rozhlédla se. Zpod lavice vykukovala její pistole a ona se po ní vděčně natáhla. S nadáváním se pomalu vyhrabala na nohy a hned nato málem znovu upadla, když se jí hlava zamotala a zrak zatemnil.

Nemohla si ale dopřát odpočinek. Musela pokračovat dál.

....

Sebastian si připadal nepřemožitelný. Což nebylo vůbec dobré.

Díky rozvířenému prachu se dokázal proplížit podél stěny kostela skoro až k hlavním dveřím, nedaleko kterých se skryl, aby měl výhled na každého nepřítele, který dovnitř vběhl. Mohl je tak zneškodnit ještě dřív, než si ho všimli. Koutkem oka kontroloval Alex bojující na druhé straně. Nejradši by stál po jejím boku a ujišťoval se, že je v pořádku, ale uvědomoval si, že by to pro oba bylo nebezpečné. Přítomnost toho druhého by je až moc rozptylovala.

Místo toho se soustředil na svůj vlastní boj a snažil se jí pomoct jakkoliv jinak.

Poté ale viděl Dominica zemřít.

A někdo ho postřelil.

Byla to otázka několika vteřin. Sledoval bezvládné tělo svého nejlepšího přítele a v hlavě se snažil srovnat, co se zrovna stalo. Přes adrenalin a zapálení do boje, jako by ale nedokázal tu skutečnost pobrat. V posledních hodinách si prošel celou horskou dráhou emocí a jeho tělo nebylo schopné vstřebat jakékoliv další. Ten pohled ho paralyzoval a on zůstal stát na místě.

Nedaleko někdo vystřelil a hlasitou ránu následovala ostrá bolest zařezávající se mu do ramene. Překvapeně klopýtl, ale dokázal nepřítele včas zneškodnit.

Pistoli odhodil stranou a se šklebením se dotkl zraněného místa. Tiše syknul, když mu ruku zmáčela krev. Andyho upravená kožená bunda ale zafungovala. Kulka se nezaryla moc hluboko, a tak ji mohl bez problémů vyndat. A pokud bude mít štěstí, brzy by se mu rána měla zahojit.

Dovolil si pár minut na odpočinek. Zapadl za blízký sloup a pokoušel se popadnout ztracený dech. Rameno ho pálilo, ale on bolest vítal s otevřenou náručí. Zuby nehty se toho pocitu držel, jelikož kdyby jen pomyslel na Dominica a jeho bezvládné tělo nedaleko, zhroutil by se. A tak tu vzpomínku radši vytěsnil. Vyrovnávat se s další ztrátou bude moct, až se podlaha kostela zbarví krví jeho nepřátel.

Naposledy se zhluboka nadechl a pistoli sebral ze země. Bez zaváhání se vrhl do boje.

Vystoupil ze své skrýše, ale hned se zarazil. Před ním stál známý muž. Několik pramenů světlých vlasů mu spadalo do čela a na sobě měl černou uniformu se znakem písmene M obklopeným listy olivovníku.

„Henry," Sebastian se narovnal. Ruku s pistolí držel před sebou a mířil na Henryho hruď. Neprůstřelnou vestu na sobě překvapivě neměl.

Henry se ani nehnul. I on měl ruku se zbraní nataženou a vyčkával. Propíjeli se pohledy čekající na to, kdo jako první udělá chybu. Kdo jako první vystřelí.

Sebastian věděl, že by měl být šokovaný. Měl by se cítit zrazeně a naštvaně. Jenže pohled na Henryho, který se spolčil s nepřítelem ho nepřekvapil. S Alex nedávno zaslechli jeho rozhovor s Bradleym, a když si ho následující dny přehrával v hlavě stále dokola, dokázal v Henryho minulém chování najít varovné signály. Se vztekem ze zrady jednoho z lidí, kterému si myslel, že může věřit, se tedy už dávno vyrovnal.

„Sebastiane," odpověděl Henry podobným tónem. „Je mi líto, že se setkáváme v tak hroznou chvíli. Nikdy jsem nechtěl, aby to došlo až sem."

„Takže se teď spolčuješ s nepřítelem?"

„Musíš pochopit, proč to dělám."

„Jo? Tak se mi to pokus vysvětlit, prosím, jelikož jediné, co chápu je, že jsi prolhaný zrádce. Víš, co dělají. Viděl jsi to na vlastní oči."

Henry si povzdechl, ale nepolevoval. „Byl jsi tam, když jsem mluvil s Bradleym – nesnaž se mi to vymluvit, všiml jsem si vás," řekl. „Celé ty roky jsem se vám opravdu snažil pomáhat a věřil jsem, že dělám správnou věc. Jenže jak se mi to vyplatilo? Viděl jsem své přátele zbytečně umírat, jenom, abychom mohli ochránit vás." Odfrkl si. „Bradleyho milovaní bojovníci, kterým nesmí být zkřivený ani vlásek. Sledoval jsem, jak trénujete a jak odolní jste. Ale místo toho, abyste svých schopností využívali, nechávali jste nás, ať za vás bojujeme."

Sebastian cítil, jak se v něm začíná něco třást. Pistoli sevřel pevněji až přemýšlel, jestli se mu kov v dlani brzy neohne. „Nemáš právo mluvit o tom, jak těžké je o někoho přijít. Právě jsem sledoval, jak jeden z tvých spojenců zabíjí mého nejlepšího kamaráda," procedil skrz zatnuté zuby. Zavrtěl hlavou a poté si na něco vzpomněl. Pokusil se tu otázku vyslovit co nejklidněji, ale i tak slyšel, jak mu hlas v polovině přeskočil. „Pomohl jsi jim zabít mé rodiče?"

„Sebastiane, nikdy jsem nechtěl, aby se to stalo–"

„Ty hajzle. Pokud jsi opravdu nechtěl, aby se to stalo, jak teda vysvětlíš tohle?" Volnou rukou zamával kolem sebe. „Jsi jedním z důvodů, proč se to děje. To kvůli tobě šmejdi jako Clint Norman vyhrávají." Suše se zasmál. „Gratuluji, právě jsi nás všechny zabil."

„Možná je to jen dobře! Mají pravdu, nezasloužíte si žít. Opravdu věříš těm kecům o vašem starověkém původu? Myslíš si, že jsi polobůh určený k záchraně světa? Jsi jedna velká hříčka přírody. Laboratorní experiment. Zhouba lidstva." Odhodlaně zvedl bradu. „A možná... možná to já jsem ten, kdo nás všechny zachrání."

A Sebastianovi došlo, že bylo příliš pozdě na to s Henrym vyjednávat. Za ty roky, kdy se Sigmou bojoval a poslouchal jejich dlouhé a hrdinské proslovy, si uvědomil, že se všechny nesly ve stejném tónu; desítky byly hříčky přírody a Sigma zase stateční zachránci, kteří se snažili zabránit apokalypse. Zdálo se, že i Henry tomuto vymývání mozků propadl a nejspíš nebylo cesty zpět.

„A ty jim věříš? Henry, znám tě a ty znáš nás. Trénovali jsme spolu, pomáhali si v těch nejtěžších chvílích... neříkej mi, že sis celou dobu myslel, že jsme krvelačné stvůry."

Henry sklonil oči k zemi a Sebastian si všiml jeho krátkého zaváhání. Přesvědčovací schopnosti Sigmy možná byly silné, ale ani ty za tak krátkou dobu nedokázaly vymazat roky vzpomínek. Možná, že byl Henry naštvaný a ztracený, což mu Sebastian nezazlíval, ale někde v hloubi duše o svých rozhodnutích stále pochyboval.

Henry byl natolik zaměstnaný přemýšlením, že přestal dávat pozor a nataženou ruku s pistolí částečně sklonil, což stačilo Sebastianovi k tomu, aby jednal. Zadržel dech a poté vystřelil. Henry překvapeně shlédl ke své hrudi, kam se kulka zaryla, načež se mu nohy podlomily a on se bezvládně zhroutil k zemi. Rudá krev zbarvila podlahu kolem jeho těla.

Až poté se Sebastian donutil zhluboka nadechnout. V očích ho pálily slzy a on se od toho výjevu radši rychle odvrátil. I kdyby Henry uznal, že Sigmě nevěří, nebylo cesty zpět. Přestože ho Sebastian vnímal jako dobrého přítele, nemohl ignorovat fakt, že Henry byl jedním z hlavních důvodů, proč jeho rodiče zemřeli. To on zničil základnu a poslal je sem. To kvůli němu z posledních sil bojovali. To kvůli němu byl Dominic mrtvý a Sebastian začínal ztrácet naději.