Alex byla po noci hlubokého spánku v měkké posteli plná energie a obloha bez jediného mraku jí náladu zlepšila ještě víc. Ani si tedy nestěžovala, když se Sebastianem opět nasedli do auta a čekala je další několikahodinová cesta. Měli udělat poslední zastávku předtím, než se konečně dostanou na základnu desítek.

Když se před nimi věže Rockhamptonu, malého města jen nedaleko pobřeží, konečně zjevily, Alex zaujatě hleděla z okna ven. Nikdy takto moc necestovala a její největší dobrodružství do této doby bylo, když se na střední účastnila několikadenního výletu do Melbourne.

Sebastian rukou poťukával do volantu v rytmu hudby ozývající se z rádia a tiše si pobrukoval. I on měl očividně dobrou náladu.

„Kam přesně jedeme?" zeptala se.

„Mám tu ještě jednu schůzku."

„S Dominicem?"

Střelil po ní pohledem. „Jak to víš?"

Pokrčila rameny. „Včera jsem něco zaslechla."

Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Připomeň mi, abych řekl Bradleymu, že by měl zvážit z tebe udělat špeha. Myslím, že by ti to opravdu šlo." Rukou si narovnal brýle. „Ale jo, doufám, že se mi podaří s Dominicem sejít."

„On je taky desítka?"

Přikývl. „Je to jeden z mých nejlepších přátel," řekl, což v Alex okamžitě vzbudilo zvědavost. „Teda, aspoň byl..." Zamračil se.

„Co se stalo?"

„Před rokem odletěl do Ameriky, aby našel jednu z desítek, stejně jako jsem já měl za úkol najít tebe. Z posledních zpráv, co se k nám dostalo, bylo ale příliš pozdě. Sigma ji dávno chytila a odvezla pryč. Dominic se nějakou dobu snažil přijít na to, jak ji vysvobodit, ale už nemohl nic dělat. Když jsem s ním naposledy mluvil, vyčítal si, že nebyl rychlejší. Myslel si, že má spoustu času a proto nespěchal. Potom s námi přestal komunikovat a úplně zmizel z radaru. Nejdřív jsme se báli, že ho Sigma dostala, ale nenašli jsme žádné záznamy, které by to potvrzovaly. Bradley nakonec usoudil, že zůstal v Americe a nechce se vrátit. Já ale nedávno našel stopy, které vedou sem." Pozorně sledoval ulice. „Měl by tu žít."

„A ty ho chceš přesvědčit, aby se vrátil."

Povzdechl si. „Chci hlavně přijít na to, proč mi nic neřekl," odmlčel se. „Bradley Dominica našel jen krátce po tom co mě. Byl o rok mladší a s nikým se nechtěl bavit. Já za ním ale neustále chodil, dokud si na mě nakonec nezvykl a novému životu se nepřizpůsobil. Od té doby se z nás stali skvělí přátelé."

Pousmála se. Konečně se o Sebastianovi dozvídala něco nového a nyní, když mohla spatřit více z jeho povahy a života, si uvědomovala, že to nebyl jen ten nebezpečný tajemný kluk, ze kterého měla předtím takový strach, ale obyčejný člověk, který měl přátele a rodinu a chtěl žít normální život stejně jako ona.

„Nechápu, proč se neozval," zopakoval tiše.

Alex mu chtěla odpovědět, ale on ji přerušil: „Tady," řekl, když se objevili před menším bytovým komplexem a zastavili na nedalekém parkovišti. Sebastian hned vyskočil z auta a zamířil ke kufru.

Alex ho následovala a s nepříjemným pocitem usazujícím se jí v žaludku sledovala, jak zvedl jednu z černých pistolí a zastrčil si ji za kalhoty.

Všiml si jejího pohledu. „Jen pro případ," vysvětlil. „Může to být past."

Výborně. „Takže to je tvůj plán? Prostě zaťukáš na dveře a budeš doufat, že ti otevře Dominic a ne Sigma?"

Přikývl. „Přesně tak. Ty zůstaň tady."

„Cože? Ani nápad."

Povzdechl si. „Nevím, co mě tam čeká a nechci tě ohrozit." Natáhl se do kufru a vytáhl další pistoli. „Umíš s tím zacházet?"

Zavrtěla hlavou. Jen pohled na tu zbraň jí svíral všechny orgány.

„Dobře." Pistoli vrátil zpátky a na místo toho se natáhl po jednom z ostrých nožů. Podal jí ho. „Pokud se něco stane, nejdřív bodej a až potom se ptej."

Neochotně si od něj nůž převzala. Byl překvapivě lehký a krásně jí padl do ruky. Nebylo na něm nic neobvyklého, ale i tak Alex okouzlil. Prsty obmotala pevně kolem rukojeti – najednou jako by už nebyla tak bezbranná.

Sebastian se spokojeně usmál. „Cítíš se líp, co?"

Přikývla, přičemž oči od nože neodtrhávala.

„Desítky a zbraně k sobě patří," řekl a kufr auta zabouchl. „Ta síla, kterou s sebou přináší nás láká. Rozdíl mezi dobrou a špatnou desítkou je ale ten, jak tu sílu využiješ." Zhluboka se nadechl a naposledy zkontroloval své zbraně. „Drž mi palce."

Sledovala, jak vybíhá schody k hlavním dveřím. „Sebastiane," vyhrkla a on se na ni otočil. „Buď opatrný."

Zazubil se a prstem si narovnal brýle. „Já jsem vždycky opatrný." Hned nato byl pryč.

Alex s povzdechem ruku s nožem sklonila a zády se opřela o dveře auta. Přestože ji tíha zbraně zvláštně uklidňovala, cítila se směšně. Rozhlédla se po ulici, ale ta byla naštěstí prázdná. Rozhodně nevěděla, co by dělala, kdyby ji snad náhodný kolemjdoucí spatřil. Shlédla a prohlédla si své kraťasy, ovšem žádná z kapes nepůsobila jako dobrá skrýš pro nebezpečně ostrý nůž.

Po chvilce ji postávání přestalo bavit, a tak vylezla na sedačku spolujezdce a zapnula první stanici rádia, na kterou narazila. Nohy vyhodila na palubní desku a hlavu zapřela o opěradlo. Dveře nechala otevřené, aby dovnitř mohl proudit teplý letní vánek a zavřela oči, užívající si slunečních paprsků hřejících ji do tváře.

Zítra se už touhle dobou bude nacházet mezi dalšími desítkami. Potká toho záhadného Bradleyho a další ze Sebastianových přátel. A co potom?

Zvenčí k ní dolehly tiché zvuky, jako by někdo klepal na pravou stranu auta a ona zpozorněla. Otočila se k místu řidiče a jen očekávala, že se tam brzy objeví Sebastian. Jenže dveře se neotevíraly a jediným zvukem byl hlasitý tlukot jejího srdce a tichá hudba linoucí se z reproduktorů.

Alex nůž sevřela pevněji a těžce polkla. Roztřesenou rukou se natáhla k rádiu a hudbu vypnula.

Hned na to ji někdo zezadu popadl za tričko a než se stačila nadechnout, už tvrdě dopadla na rozpálený štěrk parkoviště. Ostrá bolest jí projela bokem a malé kamínky se jí zařízly do dlaní. Nůž někam se zařinčením odletěl a ona tak byla opět bezbranná.

Zmateně zvedla hlavu, aby mohla spatřit svého útočníka, ale to už ji opět držel za tričko a s trhnutím ji vytáhl na nohy. „Pamatuješ si na mě?" ozval se ženský hlas.

Alex konečně zaostřila na ženu před sebou. Její rudé vlasy byly na jasném denním světle ještě výraznější než předtím. Plné rty měla zkroucené do znechuceného úšklebku a v tmavých očích se neodráželo nic jiného než nenávist. Žena na sobě měla podobně tmavou uniformu, jako na ní Alex viděla tehdy v té zapadlé uličce. Znak – řecké písmeno sigma ozdobené něčím, co vypadalo jako větve olivovníku – tak přímo zářil na její hrudi.

Našli je.

Přesně v tu chvíli se Alex konečně probrala a udělala tu první věc, která ji v panice napadla: z plných sil zaječela doufající, že ji Sebastian uslyší.

Žena zanadávala a poté Alexina hlava narazila do něčeho tvrdého a svět kolem zčernal.