Zástup aut nemířil k Brisbane, ale napojil se na hlavní silnici vedoucí do vnitrozemí. Alex a ostatní je následovali. Drželi se v dostatečné vzdálenosti tak, aby náhodou nepojali podezření, že je někdo sleduje a snažili se přijít na to, co asi měla Sigma za lubem. Už totiž nebylo pochyb, že to byli oni.

„Zavolej Bradleymu." Dominic podal Sebastianovi telefon, přičemž neodpoutával pozornost od cesty.

Alex tiše seděla na zadním sedadle společně s Cordelií a neustále po Sebastianovi házela ustarané pohledy. Chtěla si s ním o samotě promluvit a zjistit, jak se cítí. Ještě před chvilkou se zdálo, že neměl daleko do zhroucení se, ale teď seděl na místě spolujezdce předkloněný v očekávání a zběsile ťukal do zářivé obrazovky, jak se snažil najít Bradleyho kontakt.

Ozvalo se pípnutí následované Bradleyho hlasem. Sebastian zvýšil hlasitost tak, aby ho mohli všichni slyšet. „Dominicu? Jste v pořádku?"

„To jsem já, Bradley."

„Sebastiane, díky Bože. Co sis zatraceně myslel?"

„Já vím, Bradley, jsem idiot. Ale teď máme větší problém. Sigma právě s asi deseti auty míří směrem k základně."

Na druhé straně bylo chvilku ticho. „Jste si jistí?"

„Právě je sledujeme. Musíte odtamtud vypadnout, dokud je čas." Měli značný náskok a pokud by Bradley ihned zahájil evakuační plán, dokázali by se bez problémů dostat na bezpečnější místo.

„Rozumím," řekl nakonec Bradley.

„Dáme ti vědět, kdyby se něco změnilo." Hned nato hovor ukončil a auto se odneslo do ticha.

Alex se na sedačce ošila a pohlédla na Cordelii po levé straně. Blonďaté vlasy měla stažené v culíku a zpod límce stejné kožené bundy, jako měli všichni ostatní, jí vykukovaly černé linky tetování. S přivřenýma očima hleděla z okna a o něčem přemýšlela. „Jak nás dokázali najít?"

Dominic pokrčil rameny. „Věděli jsme, že to jednou přijde."

Alex těžce polkla, když si vzpomněla na Ashe s Natalie. Měla za to, že to ona odjíždí do chřtánu nebezpečí, ale opak byl pravdou. A jediné, co jim zbývalo, bylo čekat a doufat, že se do bezpečí dostanou rychle.

Cordeliiny tmavé oči se setkaly s těmi jejími – nejspíš přemýšlela nad tím samým.

Další asi dvě hodiny byly opravdu dlouhé a Alex se klížily oči. Dostihlo ji jak fyzické, tak psychické vyčerpání, a i když se z plných sil snažila, nakonec na chvilku opravdu usnula.

Probudilo ji Dominicovo nadávání.

Narovnala se a všechny smysly jako by se jí lusknutím prstů zostřily. Cordelia zrovna na něco hleděla ze zadního okénka a Alex její pohled následovala. Jasná světla auta za jejich zády ji oslnila a ona se zamračila „To jsou oni?"

„Už několik hodin jedeme uprostřed ničeho a neminuli jsme žádnou odbočku. Rozhodně to jsou oni," řekl Sebastian.

„Jak se za nás dostali?" zeptala se Cordelia.

„V té tmě nebylo nic vidět. Museli na nás někde počkat."

Auto se k nim nepříjemně přibližovalo a Alex zatajila dech. Dominic se pokusil zrychlit, jenže byli obklíčení Sigmou a jakýkoliv pokus o únik by na ně přilákal až příliš pozornosti.

„Myslíš, že o nás vědí?" Cordelia opět pohlédla dozadu.

Po jejích slovech následovala rána a auto s nimi hrklo, jak do nich narazili. „Ne, rozhodně o nás nevědí," zamumlal Dominic sarkasticky. „Držte se."

Když se do nich Sigma chystala narazit podruhé, Dominic sešlápl brzdy a volant strhl doprava. Alex se nestihla včas chytit, takže se hlavou praštila o okénko. Bolest byla ale to poslední, co vnímala, jelikož se hnali pouští jako o závod a auto s nimi nadskakovalo a kymácelo se, jak přejížděli přes hrboly a skrz keře. Jenže i tak se jim Sigma držela v patách.

„Výborně, to nám opravdu pomohlo," řekla Cordelia. „Co budeme, do prdele, dělat teď? Jsme uprostřed ničeho, ty idiote, moc možností se schovat nemáme!"

„Díky, Cor, toho jsem si vůbec nevšiml."

Dominic oči od cesty neodlepoval. Kličkoval a driftoval a s každou další prudkou zatáčkou se Alex čím dál tím víc zvedal žaludek. Jenže Sigma se jich stále držela a nezdálo se, že by se hodlala vzdát. Všude byla naprostá tma a zapnutá světla ničemu nepomáhala. Dominic se sice nevzdával, ale bylo jen otázkou času, než najedou na nějaký kámen nebo plnou rychlostí nabourají do stromu.

Sebastian otevřel okénko a vystrčil z něj hlavu. Z toho prudkého návalu větru Alex zalehly uši, ale přesto zaslechla výstřely následované kovovým cinknutím o stranu auta. Sebastian zapadl zpět dovnitř. „Kurva!"

„Ještě někdo hodlá pochybovat o tom, že je to Sigma?" zeptal se Dominic.

Jenže Sebastian ho neposlouchal a Alex vyděšeně sledovala, jak si z opasku vytahuje pistoli a kontroluje náboje. „Fajn, když chtějí po zlém, tak to půjde po zlém."

„Blázníš?" vyhrkla Alex, ale on ji neposlouchal.

Opět se vyklonil z okna a několikrát vystřelil. V odpověď k nim jako ozvěna dolétla další salva kulek a Sebastian se jen tak tak na místě skrčil. Plánoval se znovu vyklonit, ale v tu chvíli se zadní okénko roztříštilo a Alex si rychle schovala hlavu mezi kolena. Střepy se jí vysypaly do vlasů, ale když se opět zvedla, s úlevou zjistila, že nikdo nebyl zasažený.

„Do prdele."

Cordelia už byla připravená a v ruce svírala vlastní zbraň. Natahovala se, aby mohla otevřít okénko a připojit se k Sebastianovi, ale v tu chvíli Dominic prudce šlápnul na brzdu a volant opět strhnul na stranu. Jenže uprostřed noci nebylo nic vidět a země byla nerovná, takže jedno z kol zavadilo o jakýsi kámen nebo kus stromu a vymrštilo tak celé auto do vzduchu.

Všechno se zpomalilo.

Alex si pamatovala, jak při sledování podobných scén v televizi kroutila očima, protože se zdály až přehnaně dramatické. Najednou ale letěla a přemýšlela, co ji asi po smrti čeká.

Zahlédla matný lesk světlých vlasů a zaslechla Dominicův výkřik, když do něj narazil aktivovaný airbag.  I ona sama nejspíš křičela.

První rána jí připomněla hrom a blesk a vyhnala jí veškerý vzduch z plic.

Druhá ji odhodila jako hadrovou panenku stranou a otočila svět vzhůru nohama.

Při té třetí ztratila vědomí.

Probrala se do směsice zvuků, které se jí do uší zarývaly jako poplašné sirény. Otevřela oči, ale v těch ji štípal kouř a prach a musela zběsile mrkat. Zrak měla i tak rozmazaný a vlastně si ani nebyla jistá, kde bylo nahoře nebo dole. Jen věděla, že se musela praštit, jelikož jí hlava tepala a kdykoliv se nadechla, jako elektrický šok se jí do žeber zabodla ostrá bolest.

Až když pohlédla na svou levou stranu a všimla si Cordeliiných vlasů visících dolů a pohupujících se ze strany na stranu, zjistila, že auto zůstalo ležet na střeše. Cordelii po spánku stékal pramínek krve a zběsile kolem sebe kopala, jak se snažila vymanit z pásů, které ji držely zaklíněnou vzhůru nohama.

Dominic na místě řidiče kašlal a Sebastianovi se jako jedinému podařilo vysvobodit a zrovna vykopával dveře na straně spolujezdce.

Ten pohled jako by Alex konečně probral a ona se natáhla ke svým vlastním pásům, ale jakkoliv se snažila, nedokázala je uvolnit. Otočila se k rozbitému okénku, ze kterého matně viděla do dálky, kde světlomety auta jejich pronásledovatelů připomínaly maják uprostřed noci. A Alex si hned nato uvědomila, že k nim mířily dvě tmavě oděné postavy.

Zalomcovala s pásy, ale ty se ani nehnuly.

Cordelia ty své konečně uvolnila a s bouchnutím dopadla na strop. Sebastian se snažil vyklouznout ven, jenže oba byli až příliš pomalí a postavy se až nebezpečně rychle přibližovaly.

Alex se v panice natáhla po pistoli, kterou měla schovanou za opaskem, ale než se kovu stihla dotknout, ozvala se střelba.

Pevně sevřela víčka k sobě očekávající smrt. Ale to se nestalo.

Místo toho, když po nějaké době opět otevřela oči, setkala se se známou tváří a zářivým úsměvem. Jay se zrovna skláněl k rozbitému okénku a jen co zjistil, že byla při vědomí, úsměv se mu ještě víc rozšířil. „Snad jste si nemysleli, že vás v tom necháme samotné?"

Chtěla mu odpovědět, ale to už si ji opět převzala temnota. 

....

Ještě nikdy jsem nepsala silniční honičku, takže tohle je taková hezká premiéra. Ale hrozně mě to bavilo, takže doufám, že i vás taky! Jinak se omlouvám, jestli byl předtím někdo zmatený, jelikož se mi nevydala 32. kapitola a zjistila jsem to až když jsem vydala 34. (Wattpad a já si máme co vyříkat xD). Takže si ji když tak můžete jít zpětně přečíst :)