„Já tomu nerozumím," zopakovala Natalie po několikáté. Poté, co Sebastian odešel, ji Alex co nejrychleji zasvětila do událostí posledních dní. „Proč tě chtějí zabít?"

Zpočátku si nebyla jistá, jestli by se s ní o své tajemství měla podělit – nikdo kromě Ashe pravdu neznal a Alex si vždy myslela, že tak to bylo nejlepší. Jenže přestože Natalie neznala ani rok, věřila jí víc než komukoliv jinému. Zároveň si uvědomovala, že pokud bude vědět, co se děje, nebude v takovém nebezpečí a kdyby přišlo nejhorší, bude se moct bránit.

Povzdechla si. Jako by se Alex neptala na to samé. Protože se lidé bojí neznámého. Už nebyla obyčejnou holkou, ale monstrem, které bylo určené k zabíjení. Nezáleželo na tom, že by Alex nikdy nikomu vědomě neublížila. Nezáleželo na tom, že jí bylo sotva devatenáct a měla ještě celý život před sebou. Ne, ti lidé, kteří jí ještě před pár hodinami drželi provaz kolem krku, v ní automaticky viděli hrozbu.

Sigma. Organizace na obranu proti terorismu.

Měla chuť se začít smát. Opravdu byla srovnávaná s teroristy?

Když nijak neodpověděla, Natalie jí pevně stiskla ruku. Seděly na Alexině posteli, a přestože Natalie ještě před chvilkou působila, že neví o světě, poté, co si obličej několikrát opláchla ledovou vodou, se alespoň částečně probrala. Řasenku měla nyní rozmazanou a tvář červenou. „Půjdu s tebou."

Alex se začaly do očí drát slzy. „Ne, bylo by to pro tebe až moc nebezpečné. Musíš zůstat s Ashem a dávat na něj pozor."

Naklonila hlavu. „Je pravda, že sám by si nejspíš brzy něco udělal. Dokáže zakopnout i o vlastní nohy."

Alex se skrz slzy zasmála a oplatila Natalie sevření. „Děkuji," řekla. „Za to že nevyšiluješ a nebojíš se mě."

„Neboj, rozhodně vyšiluju, jen to nedávám znát. Myslím, že ten alkohol tomu dost pomohl," řekla a oči se jí zaleskly. „Už dlouho jsem neměla tak skvělou kamarádku. Znám tě a moc dobře vím, že jsi ten nejmírumilovnější člověk na světě. Pamatuji si, jak moc jsi na mě byla naštvaná, když jsem chtěla zabít toho pavouka, co nám strašil v koupelně." Pousmála se. „A i když ničemu nerozumím a nejsem si jistá, jestli si všechno budu zítra pamatovat, vím, že tě mám ráda a nikdy bych nechtěla, aby se ti něco stalo."

Alex nebyla schopná slov. Hruď se jí svírala smutkem a neskutečným vděkem zároveň. Co by si bez Natalie počala? Pevně ji objala a tentokrát se už obě otřásaly pod návaly vzlyků. Natalie ji krátce políbila do vlasů. „Jen mi slib, že se vrátíš."

„Slibuji," zamumlala.

Lež. Copak věděla, co ji čeká? Stále si nebyla jistá, jestli by měla Sebastianovi věřit. Jenže jak řekl, její instinkty byly silnější, a přestože si snažila všechno urovnat, něco jako by jí našeptávalo, že by ho měla následovat.

„Dobře." Natalie popotáhla a spěšně setřela slzy i z Alexiny tváře. „A teď se jdi sbalit a zavolej Ashovi."

....

Ash do pokoje vtrhl asi deset minut poté, co mu Alex zavolala. Nechápala, jak se zrovna on dokázal z postele vyhrabat tak rychle, ale když si ho prohlédla, všechno jí dávalo o něco větší smysl. Vlasy měl zamotané do zvláštního drdolu a mikinu naruby zkombinoval s pomačkanými kalhoty od pyžama. Navíc to vypadalo, že si stihl natáhnout jen jednu ponožku, a i botu měl každou jinou.

„Jsi v pořádku?" vyhrkl, když za sebou zadýchaně zavřel dveře.

Natalie Alex povzbudivě sevřela rameno a poté se vymluvila, že musí jít něco zařídit, aby je nechala o samotě.

„Nic mi není," zalhala a přešla k němu.

„Co to je?" Ukázal na její krk.

Alex si povzdechla. Doufala, že modřina zmizí předtím, než Ash přijde. „Nic mi není," zopakovala. „Sebastian mě zachránil."

„Před kým? Sešla ses s ním znovu, aniž bys mi o tom řekla? Alex, copak ti mám neustále opakovat, že–"

„Musím odejít," vyhrkla předtím, než stihl pokračovat.

Následovalo ticho, jak se Ash její slova snažil zpracovat. Mohla spatřit, jak se mu v hlavě všechna kolečka otáčí. Už otevíral pusu, aby něco řekl, ale ona pokračovala dál: „Sebastian se se mnou chtěl sejít o samotě, ale když jsem za ním mířila, napadli mě. Existuje tajná vládní organizace, která má na starosti vyhlazování lidí, jako jsem já. Našli mě a kdyby nebylo Sebastiana, už dávno bych byla mrtvá. Proto musím odejít. Sebastian zná místo, kde se ostatní desítky skrývají. Pokud zůstanu tady, hrozí tobě i všem ostatním, na kterých mi záleží, nebezpečí."

Rozhodil rukama. „A ty mu věříš? Vždyť jsi ho poznala před několika dny! Třeba s těmi lidmi spolupracuje, a to proto tě našli."

Povzdechla si. Samozřejmě, že o tom už také přemýšlela. Jenže hlásek napovídající jí, že je Sebastian na její straně, byl mnohem silnější než jakékoliv pochyby. „Nechci, aby se ti kvůli mně něco stalo a tohle je jediná možnost. Budu opatrná. Jen..." Zhluboka se nadechla snažící se najít správná slova. „Posledních skoro osm let jsem žila ve strachu. Neměla jsem nikoho, kdo by mi rozuměl a cítila se neskutečně sama. Sebastian je první člověk, který ví, čím si procházím. A teď, když vím, že existuje víc lidí jako já, chci je poznat. Chci přijít na to, co to číslo znamená a konečně převzít kontrolu nad vlastním životem."

Ustaraně si ji prohlížel. Došlo mu, že jí to jen tak nerozmluví. Stál po jejím boku od samého začátku a viděl každý její pád. Dny, kdy se nenáviděla tak moc, že nedokázala ani vstát z postele a jen si přála, aby zmizela. Aby přestala existovat, jelikož jen tak by ostatní mohla ochránit. Dny, kdy ji vztek ovládal natolik, že měla strach, že někomu ublíží. „Můžeš na tom pracovat tady. Pomůžu ti," řekl tiše.

Zavrtěla hlavou, a přestože měla pocit, že už všechny slzy vyplakala, opět měla na krajíčku. „Pomohl jsi mi dost. Teď je všechno jen na mně."

„Copak nemůže jet Sebastian sám?" snažil se z posledních sil.

Smutně se pousmála. „Když odjedu, budete v bezpečí. Konečně se budeš moct soustředit sám na sebe a nestarat se o svou malou ségru. Budu v pořádku."

„Přísaháš?"

„Přísahám."

Sevřel ji v pevném objetí a ona s úlevou zabořila hlavu do jeho mikiny. Snažila si tento moment vrýt do paměti. Věděla, že by neměla lhát. Že by Ashovi měla říct pravdu – netušila, jestli se vrátí nebo jestli bude v pořádku

Ash ji stiskl ještě pevněji, až se začala přidušeně smát. „Rozmačkáš mě," zamumlala, ale nepouštěla ho.

Takto tam stáli několik dalších minut. Alex vybrečela své poslední slzy, a nakonec se od něj pomalu odtáhla. Nemohla uvěřit, že bude brzy na cestě... kam ji vlastně Sebastian chtěl vzít? „Budu ti volat," řekla.

Ash si povzdechl a ona si mohla všimnout mokrých cestiček zdobících i jeho tváře. „Hlavně buď opatrná."

Zazubila se a mrkla na něj. „Jako bys mě neznal."

Zakoulel očima a možná by ji začal poučovat, ale dveře do pokoje se otevřely a v nich stála Natalie se třemi krabicemi pizzy v rukou. Jen co k Alex doputovala ta vůně, začaly se jí sbíhat sliny a ona až teď zjistila, jak velký hlad opravdu měla.

„Říkala jsem si, že byste potřebovali trochu povzbuzení."

Všichni se tedy nakonec usadili na zem doprostřed pokoje a do jídla se s chutí pustili. Naposledy se tak Alex cítila jako obyčejná vysokoškolačka smějící se dlouho do noci se svými přáteli. Plnými doušky si tu atmosféru užívala a nepřestala se usmívat, dokud nebyl čas se připojit k Sebastianovi, který na ni před budovou koleje čekal. 

....

Nějakou dobu jsem stejně jako Alex přemýšlela, jestli by Natalie měla znát celou pravdu, jelikož v minulé verzi toho moc nevěděla. Natalie se ale stala za Alexin pobyt na univerzitě největší podporou a po Ashovi je jako její druhou rodinou. Navíc viděla pomláceného Sebastiana a vyděšenou Alex, takže by nebylo tak lehké to zatajit (i když to na sobě nedává znát, Natalie je fakt chytrá). A myslím, že jsem se rozhodla dobře. 

Hrozně moc mě těší, že jste si tuhle upgradovanou Alex oblíbili, jelikož já ji úplně miluju. Další kapitoly nás začnou postupně posouvat a užijete si takový menší roadtrip Austrálií. Zároveň přijdou další a další odpovědi.