Těch pět hodin, které jim cesta do Brisbane zabrala, opravdu rychle uteklo. Alex dělala jen malé zastávky, aby buď doplnila zásoby jídla, nebo si protáhla ztuhlé nohy. Sebastian k jejímu překvapení opravdu usnul a neprobudil se ani když v autě otevřela všechna okénka, aby jí teplý letní vzduch mohl cuchat vlasy.

Jen co se před ní město začalo rýsovat a z malých předměstí se staly rušné ulice a ona z dálky mohla spatřit věže vysokých budov, ujala se jí radost. Zjistila, že bylo snadné zapomenout, co tu vlastně dělá a proč se Sebastianem cestuje. Najednou jako by se nacházela na nějakém dobrodružném výletě s přáteli, ne na útěku před ďábelskou organizací.

Poté, co si uvědomila, že vlastně neví, kde měl Sebastian schůzku smluvenou, se na svého společníka otočila. Na sedačce byl zvláštně zkroucený s hlavou mírně zakloněnou, takže mu několik pramenů tmavých vlasů spadalo do čela. Vypadalo to, že se mu zdálo něco hezkého, jelikož by přísahala, že mu z koutků pootevřených úst vytékala slina.

Kousla se do rtu, aby se nezačala smát a oči opět otočila na cestu. Představa, že ze Sebastiana měla ještě nedávno strach, se zdála naprosto směšná.

Natáhla se k rádiu, které po celou cestu tiše vyhrávalo a bez přemýšlení co nejvíc zvýšila hlasitost, až se auto skoro otřásalo. Sebastian leknutím nadskočil a z úst mu uniklo slabé vyjeknutí. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, mezitímco se snažil probrat. „Co to sakra–"

„Dobré ráno!" zakřičela Alex a zasmála se.

Sebastian zanadával a hudbu rychle vypnul, takže jediným zvukem byl nyní vítr proudící dovnitř skrz otevřená okna. Zívnul si a rozcuchané vlasy si odhrnul z čela. „Kde jsme?" zeptal se chraplavě.

„Brisbane."

Nic neodpovídal a na dalších několik minut zavládlo ticho, jak si pozorně prohlížel ulice. „Tady zatoč," začal ji navigovat.

„Jak dlouho vůbec žiješ v Austrálii?" Americký přízvuk očividně nebyl součástí jeho přestrojení za obyčejného zahraničního studenta – alespoň jedna pravdivá věc na jeho jinak tajemné osobnosti.

„Čtyři roky," řekl a nasměroval ji na další křižovatku. „Vyrůstal jsem v New Yorku. Když mi bylo šestnáct, utekl jsem z domova a další týdny se potuloval po ulicích nejrůznějších měst, dokud mě Bradley nenašel. Všechno mi vysvětlil a já s ním nakonec odletěl."

Najednou jako by Alexina situace nebyla tak příšerná. Nedokázala si představit, jaké to pro Sebastiana muselo být. Potloukání se ulicemi, o samotě, ve strachu, že by na něj na každém rohu někdo číhal a chtěl ho zabít. Navíc musel odletět tisíce kilometrů daleko do naprosto cizí země, aby se připojil k lidem, které ani pořádně neznal.

„Tady." Ukázal na odbočku vedoucí k prostornému parkovišti u něčeho, co vypadalo jako staré opuštěné nákupní centrum.

Alex spatřila několik aut zaparkovaných na druhém konci jinak prázdného placu a jak jí Sebastian přikázal, zastavila nedaleko. Následně si všimla tmavě oděného muže skrytého ve stínu budovy. Opíral se o kamennou zeď a poklidně pokuřoval. Na hlavě mu seděly černé sluneční brýle a když si jich všiml, narovnal se.

Žaludek se jí sevřel nervozitou, když Sebastian vystoupil a naznačil jí, aby ho následovala.

„Sebastiane," vyhrkl muž vesele a cigaretu zahodil na zem. Potřásli si rukou a muž Sebastiana přátelsky poplácal po zádech. Byl vysoký a jeho delší blonďaté vlasy byly zastřižené do toho typického surfařského stylu, který Alex často vídala po ulicích v Sydney. Působil mladě. Rozhodně mu nemohlo být víc jak třicet let.

Alex přimhouřila oči a soustředila se na číslo nad jeho hlavou. Sedm. Dříve by se po takovém zjištění třásla strachy, nyní ji číslo nechávalo překvapivě chladnou.

„Henry," pozdravil ho Sebastian a na rtech mu vyrostl široký úsměv. „Máš pro nás všechno?"

„Samozřejmě," odpověděl silným australským přízvukem a ukázal na starší bílý Jeep stojící nedaleko. „Všechno najdeš v kufru." Hodil mu klíčky.

„Nějaké problémy?"

Henry zavrtěl hlavou. „Ne. Ale podle Bradleyho Sigma poslední dobou čenichá až moc blízko, takže si dávejte pozor." Když Sebastian přikývl, muž svůj pohled stočil na Alex a natáhl k ní ruku. „Mimochodem, já jsem Henry, nějakou dobu s Bradleym spolupracuju."

„Alex," představila se na oplátku a potřásla si s ním.

„Rád tě poznávám," řekl a zářivě se usmál. „No, myslím, že byste se měli vydat na cestu, ještě stále vás můžou sledovat." Ruce si založil do kapes kalhot. „Hodně štěstí a snad se brzy znovu uvidíme." Předtím než odešel na Alex rychle mrkl, a ještě Sebastianovi něco tiše řekl, načež byl pryč.

Zamračila se a neochotně následovala Sebastiana ke kufru auta. „Takže spolupracujete i s lidmi, kteří nejsou desítky?" zeptala se.

„Henry stojí po boku Bradleyho už hodně dlouho a roky tréninku ho dostaly na vysoké číslo. Někdy bojuje líp než kdokoliv z nás. Lidi jako on pro nás pracují jako špehové a spojky, jelikož je Sigma nesleduje tak bedlivě," odpověděl a jen co otevřel kufr a pohlédl dovnitř, usmál se. „Nádhera."

Alex přistoupila blíž a zalapala po dechu, když si všimla, na co hledí.

Sebastian odklopil podlahu kufru a naskytl se jim tak pohled na nejrůznější typy pistolí, nábojů, a dokonce spatřila i nebezpečně ostré nože.

Zamračila se. „Nemohl jsi aspoň zmínit, že budeme pašovat zbraně?"

„Žádné zbraně nepašujeme," řekl, ale když se setkal s jejím pohledem, zašklebil se. „Fajn, možná trochu." Natáhl se po malé černé tašce v úplném rohu a poté podlahu vrátil na stejné místo.

„Co to je?"

Jednu z kapes tašky otevřel a vytáhl balík bankovek, kreditní karty a něco, co vypadalo jako padělané občanky.

„Skvělé," zamumlala. „Teď už jsme kriminálníci se vším všudy."

Zasmál se a jednu z občanek jí podal. „Tohle je teď tvoje."

Kartičku si prohlédla. „Roberta Eilerman? To myslíš vážně?"

Pokrčil rameny a kufr opět zavřel. „Já to nevybíral."

Něco jí ovšem napovídalo, že to přesně on jméno vymyslel. Nic dalšího ale neříkala, jelikož si všimla fotky vedle své nové identity. Mráz jí přejel po zádech, když si uvědomila, že to byla přesně ta fotka, kterou měla na své pravé občance. Co všechno o ní Sebastian a ten záhadný Bradley vlastně věděli? Očividně se dokázali dostat ke každému dokumentu a informaci, které o ní existovaly. A pokud je znali oni, znamenalo to...

„Pojď, měli bychom vyrazit," přerušil ji Sebastian a začal do auta nakládat všechny jejich věci.

S povzdechem si kartičku zastrčila do kapsy a rozešla se za ním. Doufala, že s novou identitou se zároveň postarali, aby ji Sigma už nemohla tak snadno vyhledat.

Tentokrát už ji Sebastian nenechal řídit, což Alex vůbec nevadilo. Hlavu měla totiž opět plnou obav a negativních myšlenek, že by se na cestu za žádnou cenu nedokázala soustředit. Sebastian navíc musel vycítit její úzkost, jelikož si veškeré poznámky nechal pro sebe. 

....

Když byl tenhle příběh v úplně první fázi toho nejvíc hrubého draftu, scéna s padělanou občankou tam byla, ale ve verzi na Wattpad jsem ji nakonec smazala. Když jsem dělala tento přepis, hrozně se mi to tam hodilo, a tak jsem Robertu Eilerman recyklovala. Takže pro ty, co píšou: rozhodně nemažte své staré verze a všechno si nechte, i kdyby se vám to zrovna zdálo jako ta největší blbost, jelikož nevíte, kdy se to bude hodit.