Za další dvě hodiny se dostali do Sunshine Coast, kde podle Sebastiana měli strávit noc v jednom z místních motelů. Oba potřebovali nabrat sílu a do cílové stanice jim přece jenom zbývalo ještě dost kilometrů. Alex zaujatě hleděla z okna, když projížděli ulicemi lemovanými palmovými stromy a barevnými květinami. Sunshine Coast bylo rájem pro turisty díky svým dlouhým plážím, krásné přírodě a hromadě úžasného jídla. Jen při pohledu na všechny ty restaurace, které míjeli, se jí sbíhaly sliny. Zároveň si ale uvědomovala, že ji Sebastian nenechá se jen tak promenádovat na veřejnosti. A tak alespoň otevřela okénko, aby ji vánek mohl hladit po kůži a zhluboka se nadechovala vůně moře a tepla.

Zastavili před menším motelem nacházejícím se jen kousek od jedné z vyhlášených pláží. Na první pohled nevypadal zrovna luxusně, ovšem uvnitř to bylo útulné a na jednu noc jim to bohatě stačilo.

Odnesli tašky do jednoho z pokojů, a i když Alex nebyla nadšená, že bude muset se Sebastianem sdílet místnost, ulevilo se jí, když spatřila dvě postele. Věci v ruce okamžitě zahodila a slastně se na jednu zhroutila. Z auta ji bolelo celé tělo a teď, když ležela v měkkých polštářích, jako by se nacházela v pětihvězdičkovém hotelu.

„Takže," začala. Oči měla zavřené a jen matně slyšela šustění, jak se Sebastian vybaloval. „Navrhuji, že když teď máme tolik peněz, objednáme si strašně moc jídla a potom skočíme do toho bazénu, co jsem viděla vzadu."

„Vždyť jsi snědla všechny tyčinky a brambůrky, když jsem spal!"

Zakoulela očima a posadila se. „Musela jsem se nějak udržet vzhůru. Druhá možnost byla pustit nahlas hudbu a falešně zpívat, což by se ti asi nelíbilo. Navíc, brambůrky se sotva počítají jako jídlo."

Zavrtěl hlavou, ale na tváři se mu objevil široký úsměv společně s těmi ďolíčky.

„Patří mezi jednu z charakteristik desítek i neustálý hlad?"

„Samozřejmě," odpověděl a usadil se na postel naproti ní. „Jsi silnější, takže tvůj metabolismus je rychlejší. Počkej, až uvidíš to množství jídla, které jsou ostatní na základně schopní denně sníst."

Alex se pousmála. „Řekni mi o nich něco," řekla a potom dodala: „O ostatních desítkách, myslím. Jací jsou? Jste přátelé? Co děláte ve volném čase, pokud se zrovna nesnažíte svrhnout tajné vládní organizace?"

„Jsou pro mě jako rodina," odpověděl. „Trochu otravná a nefunkční rodina, ale mám je rád. Rozhodně se tam nudit nebudeš." Na tváři mu hrál drobný úsměv a z toho zasněného pohledu dokázala vyčíst, jak moc mu chyběli. A i když Alex nikoho z nich neznala, najednou se nemohla dočkat až je konečně potká.

„Jak dlouho jsi je neviděl?"

Zamrkal a jeho oči se opět přemístily na ni. „Čtyři měsíce," řekl. „Od té doby, co jsem odjel do Sydney, abych tě našel, jsem jen občas mluvil s Bradleym."

Přimhouřila oči. „Hádám, že studium umění nebylo nic pro tebe."

„Ani nápad," zasmál se. „Nedokážu namalovat ani obyčejné kolečko. Bradley mi pomohl zfalšovat přihlášku a většinu studia jsem věnoval snaze tě hlídat."

Ošila se. Čtyři měsíce. Sebastian ji sledoval čtyři měsíce a ona si ho nikdy nevšimla. Měla chuť si jednu vrazit. Samozřejmě, že bylo pro Sigmu jednoduché ji najít, když nedávala pozor. Byla asi tou nejhorší desítkou na světě.

Sebastian musel vycítit tu náhlou změnu nálady, a tak radši změnil téma: „Nechám ti volnou sprchu," řekl a zapřel se o zeď za zády. „A mezitím objednám něco k jídlu."

Představa horké sprchy a plného žaludku ji vrátila do reality a ona se usmála. Bez váhání stála na nohou a mířila do koupelny.

....

Poté, co vylezla ze sprchy, se Alex konečně cítila o něco víc sama sebou. Voda jí odkapávala z krátkých vlasů na ramena a příjemně studila. V pokoji se sice nacházela klimatizace, ale nedalo se říct, že by byla zrovna kvalitní, a tak bylo uvnitř stále teplo. Sebastian jídlo opravdu objednal a brzy nato už oba polehávali na postelích s nacpanými břichy. Alex Sebastiana pro jednou nebombardovala otázkami a místo toho sledovali jakýsi pořad v televizi – ten ale sotva vnímala, jelikož si v hlavě stále dokola přehrávala, co by se asi následující dny mohlo stát.

Když Sebastian dojedl, zvedl se s tím, že si musí zavolat, jelikož má zítra na cestě další schůzku, a zmizel ven. Alex jen matně z dálky slyšela jeho hlas, a i když se snažila odposlouchávat, většině rozhovoru nerozuměla.

Matně ovšem zachytila jedno jméno. Dominic.

S povzdechem se tedy zhroutila zpět na postel. Přemýšlela, co asi teď dělá Natalie s Ashem. Dokázala si představit, jak se Natalie zrovna připravuje na jeden z dalších večírků. Našla si snad novou kamarádku, která by jí mohla dělat společníka? S kým teď běhala po pláži?

Alex se se zamračením pokusila ty myšlenky vypudit. Natalie by na ni nikdy takhle rychle nezapomněla. Opět ale litovala, že přišla o telefon a nemohla jí napsat alespoň krátkou zprávu.

Nakonec se z postele zvedla a z tašky vyhrabala blok s pastelkami, které si s sebou vozila snad všude. Přestože věděla, že by se neměla sama potulovat po ulicích města, došla k názoru, že když si na chvilku odskočí na tu menší pláž nacházející se jen několik metrů od motelu, nic se nestane.

A tak vyšla ven a vydala se za vůní moře a za zvukem vln. Sebastiana cestou nepotkala, za což byla ráda, protože se s ním opravdu nechtěla hádat. Brzy tak již seděla na jemném písku a hleděla na slunce zapadající za horizontem. Nad hlavou jí přelétlo několik racků a nedaleko si skupinka dětí kopala s míčem. Pláž byla klidná a Alex na chvilku zavřela oči, přičemž zhluboka dýchala. Všechny problémy a úzkosti vyhnala z hlavy a představila si, že se nachází zpět v Sydney a žije obyčejný život. Zapomněla na desítku, Sigmu i Sebastiana.

Když oči opět otevřela a shlédla na bílý papír před sebou, jako by byla o něco lehčí. Na tváři se jí vytvořil drobný úsměv a začala kreslit.

....

„Možná byste měli jet přímo na základnu, žádné další zastávky." Z telefonu se ozval hluboký hlas šéfa desítek. Sebastian se opíral o zeď motelu a hleděl na menší bazén před sebou. Teplý večerní vánek ho hladil po odhalených rukou, a přestože slunce již pomalu zapadalo, stále měl pocit, jako by se nacházel v tropickém pralese. A to australské léto ještě ani nedosáhlo svého vrcholu.

Žil tu čtyři roky, ale i tak se často přistihnul, jak se myšlenkami vrací k New Yorku. Chyběly mu ty rušné a špinavé ulice plné turistů, sirény ozývající se snad z každého rohu, chladné zimy, jeho rodiče...

„Už mám všechno zařízené, Bradley," dostal ze sebe dřív, než se ho vzpomínky ujaly úplně. „Jen se chci ujistit."

„Sebastiane, Dominic je stále v Americe a očividně se nechce vrátit."

„Moje zdroje říkají něco jiného," odpověděl. „Po tom incidentu měl odletět do Brisbane a teď žije v Rockhamptonu. Celou dobu se nachází takhle blízko a nikomu se neozval. Proč?"

Na druhé straně bylo chvilku ticho a Bradley si nakonec poraženě povzdechl. „Dobře, ale buďte opatrní. Nepotřebuji přijít o někoho dalšího."

Sebastian se spokojeně zazubil. „Kdy já nejsem opatrný?"

„Mám začít vyjmenovávat nebo–"

„Měj se, Bradley!" skočil mu do řeči a s tím hovor rychle ukončil.

Mezitímco dával pozor na Alex, se zároveň snažil přijít na to, co se stalo s jedním z jeho nejlepších přátel. Věděl, že Dominicova poslední mise skončila fiaskem, ale to nevysvětlovalo, proč se od nich naprosto odloučil a jako by zmizel ze zemského povrchu. Nedávno ale konečně našel stopy vedoucí do menšího města nacházejícího se jen pár hodin od základny. Pokud Dominic opravdu žil tam, doufal, že ho najde a pořádně si to s ním vyřídí.

Nakonec se vydal zpět do pokoje. Přestože se mu podařilo získat alespoň pár hodin spánku, pomalu na něj doléhala únava. Jen co ale vešel dovnitř a přelétl pohledem dvě prázdné postele a stále puštěnou televizi, tiše zanadával. Alex byla pryč.

Přelila se přes něj vlna paniky. Utekla? Nebo se sem Sigma nějakým záhadným způsobem dostala a unesla ji?

Nádech, výdech. Sebastian se donutil veškeré obavy odsunout stranou a v klidu se zamyslet. Všechny její věci se nacházely na stejném místě a nikde nespatřil náznaky boje. Proto nejdřív prohledal blízké okolí motelu, ale ve chvíli, kdy očima krátce zabloudil k dlážděné cestě vedoucí k nedaleké pláži, okamžitě mu došlo, kam má jít.

Alex seděla v písku uprostřed pláže s hlavou skloněnou k bloku v ruce a něco si čmárala. Sebastian nechápal, jak mohla na kresbu vidět, jelikož slunce už skoro zapadlo a pouliční osvětlení nebylo jedno z nejlepších. Ona ovšem nevypadala, že by jí cokoliv z toho vadilo.

Když se usadil vedle ní, ani se na něj nepodívala – nejspíš vytušila, že ji nakonec najde – a pokračovala v kreslení. Nakoukl jí přes rameno a zaujatě si prohlédl černé linky zobrazující děti kopající si s míčem. Vzhlédl a v dálce si mohl všimnout zdroje Alexiny inspirace. Děti se smály a vesele povykovaly.

Nakonec si povzdechla, blok zavřela a položila ho vedle sebe. „Rušíš mě."

„Neměla bys nikam chodit sama."

Konečně se na něj podívala. Ve svitu zapadajícího slunce měla její zlatavě opálená tvář trochu narůžovělý odstín a ty bouřkově šedé oči se zvláštně leskly. Kratší hnědé vlasy měla ještě stále mokré a teď se jí kroutily do všech možných stran. „Nejsi moje chůva."

Odevzdaně přikývl a hlavu otočil opět před sebe a zadíval se na vlny narážející do břehu. Už to byly čtyři roky, co začal svůj nový život jako plnohodnotná desítka a za tu dobu se setkal s mnohými reakcemi. Každý nováček, co se na základně objevil, byl zmatený a měl strach. Někteří se dokonce pokusili utéct.

Pamatoval si na jednoho kluka – nemohlo mu být víc než patnáct – kterému se to podařilo. Dostal se přes veškeré zabezpečovací systémy, a poté se objevil v Brisbane. Sebastian byl se svými přáteli vyslán ho najít. Když se konečně dostali do města, kde se měl chlapec schovávat, bylo pozdě. Podle zpráv se jednalo o nešťastnou náhodu, kdy měl vypadnout z okna jedné z opuštěných budov, ale Sebastian s ostatními věděli své. Místo nehody se jen hemžilo tmavě oděnými agenty Sigmy a oni museli rychle zmizet.

Po tomto incidentu už nikdo neutíkal, jelikož jim došlo, že veškerá bezpečností opatření nebyla určená k tomu držet desítky pod zámkem, ale že je měla chránit – alespoň dokud se to nenaučili sami.

Alex nebyla výjimka. Přestože se to snažila skrývat, věděl, že byla vyděšená. Pod tím vším ale zároveň mohl spatřit její neutichající zvědavost. Neustále ho bombardovala otázkami a o tom, že mezi ostatní zapadne, už nebyl pochyb.

„Jen nechci, aby se ti něco stalo."

Následovalo ticho. Děti, které si nedaleko kopaly s míčem nyní mířily pryč z pláže a jediným zvukem bylo občasné zaštěkání psa v dálce. „Já vím," odpověděla Alex nakonec.

Překvapeně pozvedl obočí a podíval se na ni. „Vážně? Už si nemyslíš, že tě chci zabít?"

„Tím si nejsem úplně jistá, ale jelikož jsi měl hodně času mě někde podříznout a neudělal jsi to, tak hádám, že nejspíš ne."

„Možná čekám na tu správnou příležitost."

„Tím pádem doufám, že máš v plánu něco originálního."

„Samozřejmě," řekl. „Dokonce tě nechám si vybrat. Je libo kulka do hlavy? Nebo chceš snad bodnout přímo do srdce? Ne počkej... co takhle staré dobré rozčtvrcení?"

Zasmála se a při tom zvuku se i na jeho tváři objevil drobný úsměv. „Rozčtvrcení?"

„No jasně, abych tím potom mohl nakrmit divoká prasata... anebo klokany. Nikdo tak nepřijde na to, co se s tebou stalo."

„Je ti jasné, že klokani jsou býložravci?"

Povzdechl si. „Fajn, takže divoká prasata."

Znovu se zasmála a ramenem do něj šťouchla, načež se zády zhroutila do písku. Sebastian ji po chvilce následoval a zaujatě sledoval pomalu vycházející hvězdy nad hlavou. Zhluboka se nadechl toho uklidňujícího večerního vzduchu. Už se nemohl dočkat, až dorazí na základnu. Chyběli mu jeho přátelé a za ty čtyři měsíce byl zvědavý, co se změnilo. Navíc se nemohl dočkat vlastní postele a toho pocitu, že je konečně doma.

„Myslíš, že jednou přijde doba, kdy nebudeme muset utíkat?" zeptala se Alex tiše.

Tím si nebyl jistý. Útěk se stal součástí jeho života a představa, že by jednou nemusel cítit ten neustálý strach a že by se nemusel pokaždé, když vyšel ven, nervózně ohlížet, byla... zvláštní. Nedokázal si představit návrat k normálu, ale zároveň každým kouskem své duše toužil po svobodě.

„Snad ano."

Jako v odpověď si všiml krátkého záblesku na tmavé obloze – padající hvězdy. Možná to byla jen jeho představivost, ale uklidnilo ho to. Ještě stále tu byla naděje.