Alex snila o tom, jak sjíždí jednu velkou vlnu za druhou, když se ozvalo hlasité bušení a ona sebou cukla. Noha jí na prkně podklouzla a než stihla nabrat ztracenou rovnováhu, se šplouchnutím spadla do vody. Ten náraz ji probudil a když otevřela oči, ležela zamotaná v dece přehozené přes postel.

Bušení se ozvalo znovu. „Alex?"

Zabručela a jako zombie sklouzla nohama na zem a postavila se. Zívla si a spěšně si promnula oči, než pomalu přešla ke dveřím a otevřela je.

Sebastian vypadal čile. Na sobě měl tu svou džínovou bundu a v rukou svíral dvě velké černé tašky. Když si všiml Alex a jejích rozcuchaných vlasů, které nyní musely trčet do všech světových stran, zazubil se. „Vyspala ses dobře?" zeptal se pobaveně.

Odolala chuti do něj praštit a místo toho kývla k taškám. „Co to je?"

„To je pro tebe. Cordelia s Shaye ti našly nějaké oblečení."

Tašky si od něj převzala. „Díky."

„Trefíš do kuchyně? Včera jsem ti nesl jídlo, ale ty jsi spala tak tvrdě, že jsem tě radši nebudil. Hádám, že musíš mít hrozný hlad."

Jen co to řekl, Alex cítila, jak jí v prázdném žaludku zakručelo. „Jo, budu tam za pár minut."

Sebastian se opět usmál a na rozloučenou jí komicky zasalutoval. Zakoulela očima a dveře za sebou radši zase zavřela.

Rychle zalezla do koupelny, aby se mohla dát dohromady. Po horké sprše se konečně probrala a jen co si na sebe oblékla džíny a tričko, které jí Sebastian přinesl, cítila se víc sama sebou. Vlasy si spěšně upravila a než se vydala ven z pokoje, v odraze se na sebe usmála a povzbudivě zvedla palce.

Jen co vyšla na chodbu, zalitovala, že Sebastianovi řekla, že do kuchyně trefí, jelikož nevěděla, na kterou stranu se vydat. Rozhodla se ale následovat instinkt - desítky ho měly mít lepší, takže doufala, že se to vztahovalo i na orientační smysl.

K mramorovým schodům cestu našla a poté už jen stačilo následovat hlasy. Prošla obývacím pokojem, který po včerejšku znala a vešla do další místnosti. Jednalo se o jídelnu. Uprostřed stál dlouhý skleněný stůl obklopený černými židlemi. Odtud zároveň mohla prohlédnout do prostorné kuchyně, kde se se smíchem bavilo hned několik lidí. Všimla si Cordelie, jež seděla na kuchyňské lince a nejspíš se snažila přijít na to, jak velkým množstvím šlehačky si zvládne naplnit pusu předtím, než ji vyprskne. Sebastian s Dominicem ji pobaveně pozorovali, přičemž se cpali lívanci a povzbudivě hulákali.

„Dobré ráno," ozvalo se a Alex si až teď všimla baru na jedné straně jídelny, u něhož posedávala Shaye. Vlnité vlasy měla rozpuštěné a zářivě se na ni usmála. „Jaká byla tvá první noc?"

„Skvělá," odpověděla Alex. „Máte tu opravdu pohodlné postele."

Shaye kývla k barové židličce vedle ní. „Zachránila jsem ti nějaké lívance, než se na ně vrhli támhleti supové. A Sebastian říkal, že miluješ kafe, tak jsem ti ho taky připravila." Stejně jako Sebastian měla americký přízvuk, ale v tom jejím se ještě odrážela nepatrná stopa španělského.

Alex nevěděla co říct, ale to gesto ji zahřálo u srdce. Najednou měla chuť Shaye samou láskou obejmout. Byla tak milá, a přestože nad ní zářila velká desítka, nemohla se víc lišit od nebezpečných zabijáků, za které je Sigma měla. Poděkovala jí a jen co dosedla, s chutí se do lívanců pustila.

Z kuchyně k nim dolehl další křik. „Kde berou takhle po ránu tolik energie?" zamumlala.

„Jsou vzhůru už dlouho," řekla Shaye a usrkla si z pomerančového džusu před sebou. „Neviděli se měsíce a nejspíš potřebují nahnat ztracený čas." Zavrtěla hlavou. „Člověk někdy přemýšlí, proč je Bradley považuje za nejlepší z nejlepších."

Nejlepší z nejlepších. Kdyby jí Shaye tuto informaci sdělila před pár dny, nejspíš by byla zděšená. Vzpomněla si, jak velký strach ze Sebastiana zpočátku měla. Jenže cestou sem mohla spatřit jeho obyčejnou stránku - obyčejnou a otravnou. A teď, když ho viděla, jak se jako normální kluk baví s přáteli, přišlo jí absurdní, že se tak kdy cítila. Jenže absurdní jako by bylo úplně všechno a ona už nevěděla, co si myslet.

„Sebastian je dobrý člověk," řekla Shaye. „Mám pocit, že bez něj bychom nikdy tak dobří přátelé nebyli. Vždycky se nás snaží spojit."

Jako na zavolanou se Sebastian od skupinky oddělil a přešel k nim. Koutek úst měl zamazaný od čokolády a Shaye mu podala ubrousek, aby se mohl očistit. „Doufám, že si po sobě uklidíte."

„Myslím, že to Dominic zvládne. Já mám důležitější věci na práci." Mrkl na Alex. „Připravená?"

Přikývla. Lívance už dávno spořádala a rychle do sebe vyklopila poslední zbytky kávy. Naposledy se usmála na Shaye a seskočila ze židličky. „Děkuji za výbornou snídani."

Shaye jim na rozloučenou ještě zamávala a poté už mířili ven.

Přestože bylo kolem osmi hodin ráno, venku už bylo teplo a slunce ji neúprosně pálilo na kůži. Sebastian vedle ní ale nevypadal, že by se ve své džínové bundě vařil. Rukou si odhrnul tmavé vlasy z čela a podíval se na ni. „Jak se ti tu zatím líbí?"

Nevěděla, jak mu odpovědět. Všechno bylo fascinující, ale stále jako by se nevzpamatovala z počátečního šoku. Nic jí nepřipadalo reálné a nejspíš ještě chvilku bude trvat, než si na nové prostředí zvykne. Pokrčila rameny. „Všechno je to... nové," řekla a poté se radši rozhodla konverzaci odklonit jinam. „Takže, co teď? Ukážeš mi všechna tajemná zákoutí?"

„Vezmu tě na to nejdůležitější místo," řekl a rozešli se po chodníku směrem k dalšímu shluku budov v dálce. „Támhleto," ukázal na prosklenou věž, která dominovala celému komplexu. „Je hlavní velící budova. Je plná kanceláří a počítačů, odkud máme možnost Sigmu sledovat a získávat údaje o nových desítkách. Bradley bydlí právě tam, ale hlavní sídlo desítek se nachází támhle."

Otočila hlavu k místu, kam ukazoval. Cihlový dům v dálce rozhodně nepůsobil tak majestátně ani luxusně jako hlavní budova. Na druhou stranu ji svou jednoduchostí a industriálním stylem okouzlil a ona si byla jistá, že kdyby kolem něj prošla na ulici, jistě by se zastavila, aby ho mohla obdivovat.

„Tady bydlí všechny ostatní desítky. Kromě pokojů a jídelny tam je také střelnice a velká tělocvična, kde všechny cvičíme."

„Cvičíte?"

„No jasně, běh přes překážky, sebeobrana, střílení..."

Uvnitř ji protáhl dlouhou chodbou, na jejímž konci se nacházely velké dveře. Ty byly prosklené a ona tak mohla spatřit prostornou knihovnu za nimi. Jen co vstoupili dovnitř, uznale hvízdla. „Netušila jsem, že jsou desítky tak velcí knihomolové," řekla a když si všimla, jak Sebastian zmateně zvedl obočí, dodala: „Tak trochu jsem si je představovala jako ty namachrované středoškolské fotbalisty, co ukazují v každém americkém filmu."

„Vážně?"

Pokrčila rameny.

Nevěřícně zavrtěl hlavou. „Naší nejsilnější stránkou sice je fyzická síla, ale ta ti je k ničemu, pokud nedokážeš přemýšlet. Jsou tu knihy o naší historii, poznatky o původu našich schopností, které desítky za dlouhá léta nasbírali. A spousta fikce." Mrkl na ni. „Hloupá desítka je mrtvá desítka."

Kousla se do rtu, aby odolala chuti něco poznamenat.

Sebastian ji protáhl jednou z dlouhých uliček až došli na samý konec a zastavili se před další vysokou knihovnou, jejíž police byly přeplněné knihami různých barev. Některé působily staře, jiné se blýskaly novotou. Přimhouřila oči prohlížející si jejich tituly.

„Zároveň," pokračoval Sebastian, když jednu z knih vytáhl a Alex si všimla malé černé destičky s tlačítky schovávající se za ní. Vyťukal jakýsi kód, načež se ozvalo zaskřípání a knihovna se částečně pootevřela. „Je to skvělá skrýš." Zazubil se na ni a knihovnu odtáhl, takže nyní sloužila jako dveře.

Po úzkém schodišti pokračovali dolů a knihovna se za nimi zabouchla.

Výborně, pomyslela si. Tohle byl přesně moment, kdy se prokáže, jestli bylo chytré Sebastianovi věřit, nebo ji nakonec doopravdy zabije.

Alex si připadala jako v nějakém protiatomovém krytu. Prošli kolem několika pootevřených dveří a Alex do nich zvědavě nakoukla. Jednalo se o šatny, jaké měla snad každá tělocvična a které si moc dobře pamatovala ze svých školních let. Spatřila dřevěné lavičky a věšáky, dokonce si i všimla bot, které zůstaly na zemi a trička přehozeného přes okraj jedné z laviček.

Rychle popoběhla, aby Sebastiana, který byl už napřed, dohnala a vstoupila s ním do prostorné tělocvičny.

Alex nevěděla, kam koukat dřív. Tělocvična byla rozdělená na několik částí. Jedna byla prázdná a nacházely se tam jen žíněnky, v dalším rohu zase mohla spatřit různé posilovací přístroje a stojany s činkami. Na úplném konci ze stropu visely provazy a u stěny byly připevněné žebřiny.

Místností se ozývalo tlumené bušení a až teď si uvědomila, že nebyli sami. V dálce si mohla všimnout postavy stojící k nim zády, která zrovna mlátila do jednoho z boxovacích pytlů.

„Vítej na mém nejoblíbenějším místě," řekl Sebastian.

Bušení ustalo, jak je cizinec zaslechl. Otočil se a tmavé zpocené vlasy si odhrnul z tváře předtím, než se k nim rozešel.

„A koukám, že někdo s tréninkem nezahálí. Jak je, Jayi?"

Alex sledovala vysokého Asiata, který k nim přešel a zvědavě si ho prohlédla. Byl bez trička a vyrýsované svaly se mu leskly potem, který mu stékal i po čele. Zrychleně dýchal a jeho tmavé oči zmateně těkaly z jednoho na druhého. „Sebastiane," dostal ze sebe překvapeně australským přízvukem. „Netušil jsem, že už jsi zpátky."

Sebastian se usmál. „Jo, přijeli jsme včera. To ti nikdo neřekl?"

Jay zavrtěl hlavou. Mohl být tak stejně starý jako Alex a desítka se nad ním zářivě leskla. „Ne, skoro celý den jsem byl zalezlý v laboratoři s Andym a potom jsem tam usnul." Zamračil se. „Vlastně jsem kromě něj od včerejška nikoho neviděl. Sakra, měl bych si dát něco k jídlu."

„Alex, tohle je Jay," představil je Sebastian pobaveně. „Je to jeden z těch otravných lidí, kterému jde snad všechno. Je mistrem sebeobrany a taky hodně času tráví s Andym na výrobě různých vylepšovadel."

Na pozdrav na něj kývla a Jay jí to gesto oplatil. Působil trochu zmateně a roztěkaně, což ji málem rozesmálo. „Rád tě poznávám," řekl. „A teď, pokud mě omluvíte, si jdu sehnat něco k snídani. Je ráno, že jo?"

„Jo," odpověděl Sebastian a vypadal, že i on má co dělat, aby se nezačal smát. „A pokud si pospíšíš, možná ještě zbyly nějaké lívance."

Po té zmínce se Jayovi rozzářily oči a během chvilky byl pryč.

Alex už se neudržela a zasmála se. Sebastian se k ní přidal. „Takže," řekl, když se oba uklidnili, „tady většina z nás trénuje. Každá desítka má svůj rozvrh a my je cvičíme. Někdy trénují s Bradleym, jindy se mnou nebo Cordelií, Jay je dobrý v bojovém umění a Andy zase ví všechno o zbraních." Sundal si džínovou bundu a odhodil ji na zem. „Což mě přivádí k dalšímu bodu dnešního dne, a to je tvoje první lekce."

„Cože?" vyhrkla Alex zmateně.

Skopl si z nohou boty a přešel k žíněnkám v jednom rohu. „Jsi teď jednou z nás, takže je na čase, aby ses naučila bránit," vysvětlil. „Nebo snad chceš, aby tě někdo ze Sigmy znovu unesl?"

Všechno se v ní sevřelo, když si vzpomněla, jak ji ta ženská a její společníci tak snadno překvapili. Jak slabě a bezbranně se cítila, když ji táhli opuštěnou vilou. Tou dobou litovala, že nemá Sebastianovy dovednosti. Teď ale měla šanci to napravit. Pokud si se Sigmou chtěla vyřídit účty a chtěla se jich jednou provždy zbavit, sezením na zadku toho nedocílí.

Sebastian zvedl koutek rtů do úsměvu, jako by se ji tak snažil vyprovokovat. To jediné gesto stačilo k tomu, aby si Alex sundala boty a s bradou zvednutou si to nakráčela k němu.

„Tak mi ukaž, co v sobě máš."

....

Jay je poslední nová postava a doufám, že se vám líbí. Já ho mám ráda, jelikož s Andym tvoří takové hrozně zmatené geniální duo a takové postavy jsou pokaždé jedny z mých nejoblíbenějších. Vytvořila jsem ho vlastně podobně jako Shaye a přišlo mi jako skvělý nápad ho přidat do týmu (protože víc chaosu je vždycky potřeba :D)