Uběhla hodina a Alex seděla opřená o zeď a udýchaně si stírala pot z čela, přičemž hltala ledovou vodu jako o závod. Litovala, že se Sebastianovým nápadem vůbec souhlasila. Už teď ji svaly pálily a radši nechtěla pomyslet na to, jak se bude cítit další den.

Sebastian byl podobně udýchaný, ale na rozdíl od ní nevypadal vyčerpaně. Pohazoval si s láhví a pobaveně Alex pozoroval, což jí nijak nepomáhalo.

„Myslím, že sebeobrana není pro mě," zamumlala. Kdykoliv se totiž pokusila na Sebastiana zaútočit, jednoduše jí podkopl nohy nebo zkroutil ruce za zády tak, že se nemohla hnout. Jen občas se jí podařilo k němu dostat dostatečně blízko na to, aby mu mohla uštědřit pár ran, které ale spíš připomínaly lehké šťouchnutí.

„Samozřejmě, že nebudeš úžasná hned na začátku. Musíš trénovat."

Zamračila se. „Myslela jsem, že pro desítky je bojování přirozené." Navíc kdykoliv se snažila osvojit novou dovednost, nikdy nebyla dost trpělivá a pokud nebyla okamžitě dobrá, veškeré pokusy brzy vzdala.

„Taky že je," řekl. „Budeš dělat pokrok rychleji než obyčejní lidé, jen se musíš naučit čerpat energii z toho správného zdroje."

„A to je?"

Naposledy hodil s láhví a posadil se na zem naproti ní. „Jak jsem zmiňoval, máme často problémy se vztekem. Pohání nás a díky němu jsme silnější a odolnější. Zároveň je ale jedním z důvodů, proč jsme tak nebezpeční. Pokud se jím necháš ovládnout až moc, můžeš ublížit nevinným. Proto je trénink důležitý, jelikož se musíme naučit, jak využít veškerý náš potenciál, aniž bychom ztratili kontrolu úplně."

Shlédla ke svému předloktí, kde se kroutily černé linky tetování. Doma jí tvrdili, že jim horkokrevnost kolovala v rodině. Jenže Ash se nikdy nepotýkal s podobnými problémy. Ztráta kontroly, pokud šlo o vztek, pro něj většinou znamenala, že zvýšil hlas nebo práskl dveřmi. Když se Alex hodně naštvala, jako by se stala někým jiným a upadla do transu, ve kterém si nepamatovala, co dělá ani proč.

„Jak?"

„Představ si nějakou nádobu," vysvětlil Sebastian a zvedl před sebe napůl prázdnou láhev. „Ta voda symbolizuje tvůj vztek a láhev zase tebe. Abys získala sílu, musíš ji naplnit až po okraj. Pokud to ale přeženeš, voda se vylije a v tu chvíli nad svými emocemi ztratíš kontrolu."

„Jasně, láhev... voda, chápu."

Zazubil se a vyskočil do stoje. Natáhl k ní ruku. „Neboj, na to budeš mít dost času. A teď pojď, prohlídka ještě neskončila."

Zabručela, ale nakonec se nabízené ruky chopila.

....

Provedl ji dalšími zákoutími budovy, která Alex připomínala její bývalou univerzitní kolej. Samozřejmě, tahle byla čistější a modernější, nikde nespatřila povalující se láhve alkoholu nebo vyrvané dveře z pantů (stávalo se to častěji, než by člověk očekával). Kolej navíc rozhodně neměla vlastní střelnici nebo laboratoř věnovanou výrobě zbraní. Na druhou stranu, velká jídelna a pokoje dalších desítek, byly koleji dost podobné.

„Proč jsi mě neposlal sem?" zeptala se, když vycházeli schody nahoru. V budově se nenacházel žádný výtah, takže byla během chvilky celá udýchaná. Musela zapracovat na své fyzičce, aby dokázala držet krok s ostatními. „Nestěžuji si, ale copak jsem speciální?"

„Nejsi speciální." Zašklebil se.

„To jsem si oddechla," odpověděla a myslela to vážně. „Trochu jsem se bála, že na mě vytasíš s tím, že jsem byla předurčená k tomu zachránit svět a jednou pro vždy Sigmu zastavit."

„Nejsme v akčním filmu."

„Musíš uznat, že náš život akční film trochu připomíná." Mávla rukou kolem sebe.

Zasmál se. „Fajn, možná trochu," odpověděl. „Ale říkal jsem si, že by bylo lepší, kdybys zůstala s námi, než abys byla mezi úplně cizími lidmi. Hlavně po tom, co se stalo..."

„Takže důvod mých privilegií je tvůj pocit viny."

Zavrtěl hlavou. „S většinou desítek, které jsem přivedl, jsem se nespřátelil. Navíc jejich dopravení sem nebylo takové dobrodružství." Zastavil se a ona se na něj otočila, takže teď stála o jeden schod výš.

Pozvedla obočí. „Takže říkáš, že jsme přátelé?"

„Začínám litovat, že jsem vůbec něco řekl," zamumlal a prošel kolem ní. „Ale jestli po tom tak moc toužíš, tak můžu zařídit, aby ses přestěhovala sem."

„Co? Ne, ne, to nebude potřeba." Rozeběhla se za ním. „Už mlčím."

Vrhl po ní pohledem, který jasně říkal, že o její schopnosti být zticha pochybuje, ale na rtech mu hrál pobavený úsměv.

Vystoupali výš až se ocitli u úzkých schodů. Sebastian šel první a když otevřel kovové dveře na vrcholu, teplý vánek ji okamžitě pohladil na kůži. Objevili se na prostorné střešní terase, kde se nacházela křesla a jeden dřevěný stůl s židlemi. Keře a květiny stály snad na každém rohu, až měla Alex pocit, že se nenachází uprostřed pouště, ale spíš v krásné zahradě. Odhadovala, že to byla práce Shaye.

Přešla k okraji střechy a zapřela se o zábradlí. Z takové výšky mohla vidět na příjezdovou cestu a hlavní bránu komplexu, kde hlídkovalo několik černě oděných mužů. Sledovala drobné tečky symbolizující lidi, kteří mířili z jedné budovy do druhé. Z takové dálky všechno působilo mnohem víc neuvěřitelně - jako by to byl jen sen.

„Tady trávím velkou část svého času," řekl Sebastian, když se postavil po jejím boku.

Usmála se a zavřela oči nechávající horké sluneční paprsky, aby jí zahřály tvář. „Myslím, že chápu proč."

„A také jsem tě sem zavedl, abys měla trochu soukromí."

Otevřela oči a podívala se na něj. Natahoval k ní ruku, ve které svíral nějaký starý černý mobil. „Vážně?"

„Slíbil jsem, že své rodině budeš moct zavolat," odpověděl a ona si od něj mobil převzala.

Široce se usmála a přemýšlela, jestli by ho neměla samou radostí obejmout. Nakonec se ale vzmohla jen na obyčejné „Děkuji."

Pokrčil rameny. „Počkám venku."

Jen co se za ním dveře zabouchly, roztřesenými prsty vyťukala Ashovo číslo a poté nedočkavě naslouchala vyzvánění, dokud se na druhé straně neozvalo zastřené „Haló?"

Při zvuku Asherova hlasu měla co dělat, aby se nerozbrečela. Ani si neuvědomila, kolik síly z ní ta dlouhá cesta na základnu vyčerpala a jak moc potřebovala někoho obejmout. Po celou dobu se jí celkem dařilo udržet veškeré emoce na uzdě a nenechávat na sobě znát, jak moc vyděšená doopravdy byla. Jen co ale Ash promluvil, jako by se veškeré zdi, které si v hlavě vystavěla, začaly bortit.

„Haló?" ozvalo se znovu, tentokrát naléhavěji.

Alex rozmrkala slzy a zhluboka se nadechla. „To jsem já."

„Alex?" vyjekl.

„Jo." Usmála se, i když to nemohl vidět. „Jsem v pořádku."

„No to zatraceně doufám, že jsi. Ani nevíš, jaký jsem měl strach! Snažil jsem se ti volat, ale nebralas to. Úplně jsi zmizela ze zemského povrchu. Byl jsem tak blízko, abych nezavolal policii-"

„Cože?" skočila mu do řeči. „Ashi, opovaž se. V žádném případě do toho polici zaplést nemůžeš. Sigma by mě pak mohla najít. Slib mi, že neuděláš žádnou blbost!"

„Tak se máš ozvat."

„Ashi," zopakovala. „Slib mi to."

Povzdechl si a ona si dokázala představit, jak kroutí očima. „Dobře, slibuji, že neudělám žádnou blbost. Ale pokud mi něco bude připadat jako dobrý nápad, tak to jako blbost počítat nebudu..."

„Ashi to-"

„Ne," utnul ji rázně. „Já jsem starší, takže to ty bys mě měla poslouchat. Je s tebou Sebastian? Víš, možná bych si s ním měl pomluvit a jasně mu dát najevo, že pokud se ti něco stane, tak ať si mě nepřeje."

Kousla se do rtu, aby se nezačala smát. I když se Ash opravdu vžil do role ochranitelského staršího bratra, po tom, co viděla, že Sebastian dokáže, si nedokázala představit, jak by mu vyhrožoval. Rozhodla se ale, že neublíží jeho egu, a tak radši nic nenamítala. „Jo, je tady," řekla. „A neboj, díky němu jsem stále naživu." Víc to ale rozvádět nehodlala. Měla pocit, že kdyby se dozvěděl o jejím menším dobrodružství se Sigmou, nejspíš by si k ní našel cestu a Sebastiana by vlastnoručně uškrtil.

„To je dobře," řekl. „Kde jsi?"

„Kdybych ti to mohla říct, tak už to dávno víš."

„Kdy se vrátíš?"

Na to nevěděla, jak odpovědět. Vrátí se? Přijde někdy den, kdy svou rodinu opět uvidí, aniž by ohrozila jejich životy? „Teprve jsem přijela," řekla. „Budu trénovat. Ashi, je tu plno dalších desítek a všichni jsou tak rozdílní od toho, co jsem si představovala. Konečně mám pocit, že někam zapadám. Myslím, že tu budu v pořádku."

Na druhé straně bylo chvilku ticho. „Mám za tebe radost, neboj. Jen mám strach, když nevím, co se s tebou děje."

V očích ji opět zapálily slzy. Odkašlala si. „Jak se má Natalie?"

„Natalie..." odmlčel se, což ji trochu znervóznilo. „Jo, má se dobře."

Zamračila se. „Ashi, co mi tajíš? Jestli je Natalie naštvaná nebo tak něco, tak mi to můžeš říct."

„Co? Ne, není naštvaná neboj. Možná první den byla, ale teď je zase v pohodě. Chybíš nám."

Tentokrát už slzy nedokázala udržet a začaly se jí koulet po tváři. „Jo, to vy mně taky."

„Dávej na sebe pozor, dobře? A nedělej žádné blbosti."

Zasmála se. „Neber mi moje slova."

Mohla zaslechnout i jeho smích. „Mám tě rád, dobře?"

„Jo, já tebe taky," odpověděla. „A pozdravuj Natalie. Brzy se uvidíme." Nevěděla, jestli Ash ještě něco řekl, jelikož v tu chvíli hovor ukončila. Víc už toho vydržet nedokázala.

Brzy se uvidíme. Jedna velká lež. Samozřejmě, doufala, že k tomu jednou dojde, ale znamenalo to za pár měsíců? Nebo snad za několik let? Přestože konečně našla místo, kde by mohla zapadnout a přijít na kloub tomu protivnému číslu nad hlavou, nebezpečí stále číhalo na každém rohu. A desítek byla menšina.

S tichým zanadáváním mobilem mrštila o dlažbu takovou silou, že se roztříštil na kusy. Poté se usadila na kraj měkkého gauče a hlavu si složila do dlaní. Brečela se vším všudy a tělo se jí pod návaly vzlyků otřásalo.

Ztratila pojem o čase a ani si nevšimla, že se dveře na střechu otevřely a Sebastian se posadil vedle ní. Nadskočila leknutím, když jí položil dlaň na záda, ale jen co ho spatřila, bez váhání se mu vrhla do náruče a pevně ho objala.

Nestěžoval si a tiše tam s ní seděl, dokud ze sebe všechen vztek a smutek nedostala.