Jen co se dostali dovnitř, Alex měla co dělat, aby již po několikáté nezírala s otevřenou pusou. Cordelia je zavedla do hloubi domu a do velkého obývacího pokoje. Z oken táhnoucích se od stropu až po zem měli výhled na zahradu, jejíž trávník se zeleně leskl, přestože se nacházeli uprostřed pouště. Všimla si také bazénu a barevných lehátek. Dům se nesl v barvách černé, bílé a občas spatřila i záblesky zlaté. Všechno navíc doplňovaly květiny snad na každém rohu, což Alex přišlo vtipné. Sice toho o tajemném Bradleym moc nevěděla, ale nedokázala si představit, jak někdo, kdo vede tu nejnebezpečnější skupinu lidí na celém světě, holduje zahradničení.

V obývacím pokoji se nacházely bílé gauče postavené do půlkruhu, aby z každého místa bylo vidět na velkou televizi na zdi. Na dřevěné podlaze ležel chlupatý černý koberec a na mramorovém stolku se válely prázdné hrnky od kávy, miska s jablky a talíř s nakousaným croissantem.

Když vykoukla za roh, mohla spatřit část prostorné kuchyně a když otočila hlavu na druhou stranu, v dálce si zase všimla schodů vedoucích do dalších zákoutí vily.

Dominic neváhal a rozplácl se na jeden z gaučů. S chutí se pustil do napůl snědeného croissantu a nohy si položil na stolek. Cordelia zakoulela očima.

Sebastian se zhluboka nadechl a ruce si založil na boky. „Jak skvělé je být doma."

Alex si fascinovaně prohlížela jeho široký úsměv a vzplanul v ní malý plamínek závisti. Sebastian v tomto luxusu přebýval poslední čtyři roky, a přestože obdivovala, že se sám vydal pryč na cizí místo studovat obor, který ho ani nebavil, uvědomovala si, že to on teď byl doma a z ní se stal cizinec.

„Cor?" Z vrcholu schodů k nim dolehl dívčí hlas následovaný dupotem. Jako malé tornádo se k nim přihnala tmavovlasá dívka v květinových šatech a s pískotem nejdřív objala Sebastiana a poté se vrhla i na Dominica, který se málem croissantem zadusil. Alex jen zírala – mýlila se, když si myslela, že bylo Cordeliino přivítání až příliš veselé.

„A ty musíš být Alex!" vyhrkla dívka předtím, než je kdokoliv stihl představit a stejně nadšeně ji objala.

Voněla po levandulích a Alex došlo, že to ona musela být zodpovědná za všechny květiny.

„A tohle je Shaye," představil ji Sebastian a když po něm Alex vrhla možná trochu vyděšený výraz, pobaveně se zazubil.

Shaye byla podobně drobná jako Cordelia. Černé kudrnaté vlasy měla svázané do vysokého culíku a když se usmívala, to gesto se jí odráželo i v čokoládových očí. Tmavá pleť jako by se jí přímo třpytila a oproti Cordelii na sobě neměla žádný make-up. Alex odhadovala, že jí mohlo být kolem osmnácti, ale v tváři působila jako patnáctiletá holčička.

Přimhouřila oči, načež další lesknoucí se desítka osvětlila prostor obývacího pokoje. A pokud si Alex doteď myslela, jak nefér bylo rozdělení čísel, pohled na Shaye tento pocit jen prohloubil. Protože pokud existovala ta nejmírumilovněji vypadající desítka, byla to právě ona.

„Kde je Bradley?" zeptal se Sebastian.

Cordelia pokrčila rameny a usadila se na gauč nedaleko Dominica. „Co já vím? Ale hádám, že se tu brzo objeví."

Shaye se posadila vedle ní a propletly si ruce.

Dominic si toho všiml a ještě předtím, než stihl dožvýkat poslední sousto, vyhrkl: „Já to říkal!"

Cordelia opět protočila očima a vrhla po něm jedním z polštářů, který na gauči ležel. Ten zaduněl o Dominicovu hlavu. „Jen abys věděl, s Shaye jsme se nastěhovaly do tvého pokoje."

„Co prosím?"

Spokojeně se usmála. „Nebyls tu, takže jsi nepotřeboval tolik prostoru. A taky jsme našly tvou zásobu sladkostí a brambůrek. A všechny je snědly."

Dominic šokovaně otevřel pusu a dlaní se dotkl srdce, jako by mu ta zpráva měla snad způsobit infarkt. Hned nato započala hádka a hlasy pro Alex splynuly jen do jednoho šumu. Byla unavená a pohled na sourozenecké pošťuchování Dominica s Cordelií jí připomnělo Ashe a ona musela rychle zamrkat, aby zahnala slzy.

„V pohodě?"

Trhla sebou a vzhlédla k Sebastianovi. Ani si nevšimla, že přešel k ní. Nejspíš musel být stejně vyčerpaný, jelikož se mu pod očima zračily tmavé kruhy, ale na rtech mu stále hrál drobný úsměv. To Alex trochu uklidnilo. Z nějakého důvodu jí dělalo radost vidět ho takto šťastného a byl to jeden z mála důvodů, proč se ještě nezhroutila.

„Jo," odpověděla. „Jen je to všechno..."

„Ohromující?" doplnil.

Přikývla. Byla ráda, že se její obavy nenaplnily a Cordelia i Shaye byly sympatické – možná mnohem víc než sympatické, jelikož si byla jistá, že se z nich stanou dobré kamarádky. Stále se ovšem nesetkala s Bradleym a jen to pomyšlení ji vyčerpávalo. Nejradši by zalezla pod peřinu a spala několik dní.

....

V obývacím pokoji spolu všichni seděli asi půl hodiny. Dominic se Sebastianem se snažili Cordelii s Shaye vysvětlit, co všechno se stalo, zatímco byli pryč. Alex skoro vůbec nepromluvila a jen v ruce pevně svírala hrnek s kávou, kterou jí Sebastian přinesl, a snažila se udržet oči otevřené.

„Andy, kolikrát ti mám vysvětlovat, že ne každá zbraň musí vybuchovat," dolehl k nim z dálky hluboký mužský hlas a ona zpozorněla. „To je podruhé tenhle týden. Nikdo s tebou už nechce pracovat."

„Jen jsem si myslel, že to bude dobrý nápad," odpověděl mu druhý hlas. „Copak jsem mohl tušit, že to dopadne takhle?"

Před nimi se zjevili dva lidé. Jako prvního si Alex všimla vysokého muže. Odhadem mu mohlo být kolem čtyřiceti, ale delší tmavé vlasy svázané do culíku a neoholená tvář její představu trochu zkreslovaly. Na sobě měl vytahané černé tričko a seprané džíny, nohy bosé.

Vedle něj stál chlapec s tmavou pletí. Černé vlasy měl zastřižené na krátko a na sobě mikinu nějakého sportovního klubu, jak tak Alex vyčetla. V ruce svíral blok s papíry a když si je Alex podrobně prohlédla, zjistila, že jejich okraje byly částečně ohořelé.

Oba se zmateně zastavili, když jim došlo, že na ně hledí hned několik párů očí. Alex si všimla, jak si Sebastian s Dominicem vyměnili pobavené pohledy a měli co dělat, aby nevyprskli smíchy.

Onen vysoký muž se nakonec probral. „No konečně."

Sebastian se zašklebil a z gauče se zvedl. Přátelsky se s mužem objal a na pozdrav poplácal toho druhého kluka – Andyho nebo jak se jmenoval – po zádech. „Rád tě opět vidím, Bradley."

Při vyslovení toho jména měla Alex co dělat, aby si udržela neutrální výraz. Bradley? Ten tajemný Bradley, o kterém Sebastian neustále mluvil? Nebyla si jistá, jak si ho představovala, ale rozhodně si nemyslela, že to bude takový pohodářský hipík. Spíš očekávala někoho svalnatého s tetováním... možná i někoho plešatého.

Dominic se také zvedl a Bradley se na něj usmál. „A koukám, že jsi měl pravdu. Jsem rád, že ses rozhodl vrátit, Dominicu."

„Myslím, že jsem ani neměl na výběr. Sebastian by mě sem klidně dostal násilím, kdyby musel."

Bradley se zasmál a ten zvuk Alex obklopil jako měkká deka. Jeho oči se poté setkaly s těmi jejími a ona nervózně odložila prázdný hrnek na stolek a zvedla se. Najednou nevěděla, co dělat s rukama.

Sebastian na ni kývl, aby se k nim připojila a ona přešla blíž. „A tohle je Alex."

„Těší mě, že můžu přivítat další posilu." Usmál se a Alex se mu to gesto pokusila oplatit, ale spíš asi vypadala, jako by byla v křeči. „Já jsem Bradley."

Potřásla si s ním rukou. Chtěla něco říct, ale veškerá slova jí zamrzla na jazyku. Sledovala zářivé desítky, které na ni nyní číhaly na každém rohu. Nedokázala tomu uvěřit. Všichni byli stejní jako ona. A nikdo nevypadal, že by ji toužil zabít.

„Takže, co se stalo?"

„Se Sigmou jsme se dostali do menších problémů," řekl Sebastian a nejistě si přejel dlaní po zátylku. „A také jsem se porval s Clintem Normanem."

Bradley nad tím jménem sykl a Alex ztuhla. To jméno už jednou slyšela, když ho zmínila rudovláska poté, co ji unesli.

„Je mrtvý?"

Sebastian pokrčil rameny. „Nevím. Musel jsem utéct dřív, než jsem to stihl zjistit."

„Kdo je Clint Norman?" vyhrkla Alex, aniž by nad tím přemýšlela.

Přetočili na ni pohledy a Bradley si povzdechl. „Je to jeden z hlavních velitelů oddělení Sigmy tady v Austrálii," vysvětlil. „Je až přehnaně ambiciózní a nic ho nezastaví, dokud nás všechny nedostane."

Měla co dělat, aby se neotřásla. Byla vděčná, že ji Sebastian s Dominicem našli, jelikož jinak by tomuto muži zůstala napospas. A podle svých únosců s ní měl mnohem horší plány než ji jen zabít.

„Kolik toho ví?" zeptal se Bradley Sebastiana.

„Skoro všechno," odpověděl. „Ale byla to pro nás všechny vyčerpávající cesta, takže bych ji tu provedl zítra. Pořádný spánek by nám rozhodně prospěl."

Bradley je přelétl pohledem a z toho pohledu musel usoudit, že by se opravdu měli dát dohromady, jelikož přikývl. „Dobře. Máme pro Alex připravený pokoj s ostatními–"

„Vlastně," skočil mu Sebastian do řeči, „jsem si říkal, že by mohla zůstat tady s námi. Vzhledem k tomu, že Cor s Shaye spí v jednom pokoji, měl by být jeden volný. A pro Alex by bylo lepší, kdyby byla mezi lidmi, které zná."

Alex byla za jeho slova vděčná. Ani si neuvědomila, jak moc si na jeho společnost zvykla. Představa, že by bydlela někde na druhém konci mezi cizími lidmi, ji děsila.

Bradley opět přikývl. „Jak myslíš," řekl a poté se na Alex otočil. „Sebastian tě zavede do tvého pokoje a zítra se budeš moct se vším a všemi seznámit."

Alex se usmála, rychle se rozloučila, jelikož Sebastian už mířil k mramorovým schodům a následovala ho. Když vystoupali nahoru a rozešli se dlouhou chodbou lemovanou bílými dveřmi, trochu si oddechla. Konečně klid.

„Většina desítek žije v jiné budově, ale pár z nás, kteří fungujeme jako Bradleyho pravá ruka, bydlíme tady," vysvětloval Sebastian a když minuli jedny bílé dveře, ukázal na ně. „Tohle je můj pokoj." Pokračovali dál dokud se nedostali k posledním dveřím. „A tohle bude odteď tvůj. Dřív tu bydlela Shaye."

Vstoupili dovnitř a Alex se po několikáté přistihla, jak zírá s otevřenou pusou.

Pokoj byl obrovský. Naproti ní se nacházelo velké okno, které mělo výhled na tu stejnou terasu, jako viděla z obývacího pokoje a před ním stála prostorná postel. Všechno se neslo ve stejných barvách jako celý dům, jen pravou stěnu tvořila jedna velká tapeta. Jednalo se o slunečnicové pole a Alex se nad tím musela usmát. Teď už nebylo pochyb, že tu dřív bydlela Shaye. Na protější straně stál psací stůl a velká skříň. Také si všimla dveří, které musely vést do koupelny.

„Lepší než kolej?"

Alex se otočila na Sebastiana, který se opíral o rám dveří. „Milionkrát."

Usmál se a v tvářích se mu objevily ty malé ďolíčky. „Pořádně si odpočiň. Nechám ti sem přinést jídlo a řeknu Cordelii, ať ti najde nové oblečení. Ráno tě vyzvednu a tvůj oficiální život jako desítka může začít."

Přikývla.

„Žádné otázky?" zeptal se pobaveně.

Miliony, pomyslela si, ale stále byla v takovém šoku, že ani jednu nedokázala zformulovat. „Zítra," odpověděla a poté se zazubila. „Budu mít seznam."

Sebastian si odfrkl. „Už se nemůžu dočkat," řekl. „Dobrou noc."

Nestihla ani odpovědět, když za sebou zavřel dveře a odnesl ji tak do naprostého ticha. A po tak dlouhé době byla Alex konečně sama.

Rozhlédla se po pokoji a štípla se do ruky. Našla své lidi a pro jednou neměla strach. Bylo to jako splněný sen, ale jakási prázdnota jí stále zela v srdci. Ash. Natalie. Její rodiče... Uvidí je ještě někdy?

Veškeré negativní myšlenky ale vyhnala z hlavy, na ty bude mít dost času zítra, a zhroutila se do postele. Byla krásně měkká, plná polštářů a hladkého povlečení, že Alex okamžitě zavřela oči, a aniž by si zalezla pod peřinu nebo se svlékla ze špinavého oblečení, tvrdě usnula. 

....

Další desítky jsou tady a já jsem ráda, že jsem vám mohla představit novou postavu! Jak se vám líbí Shaye? V jednu chvíli, kdy jsem přemýšlela nad psaním druhého dílu, vymyslela jsem nové postavy a Shaye byla mezi nimi. Jenže potom jsem ten nápad zavrhla a nakonec se ji rozhodla využít pro tuto verzi. Potřebovala jsem představit různorodé desítky a ona se tam skvěle hodila. Jak později zjistíte, je to přesný opak sériového vraha a vlastně nerada bojuje. Navíc jsem potřebovala někoho, kdo by dokázal zkrotit Cordelii (o těch dvou se ještě dozvíte).

A potom tu máme samozřejmě Bradleyho a Cordelii si také pamatujete. Andy se v minulé verzi také na chvilku objevil, ale je to spíš takový stín držící se stranou.