Malá, asociální lemra už je zase bez práce a stydí se za to tak moc, že než o tom stihla napsat zápisek, tak dokonce zase měsíc pracovala ve vláčku Oujéé.

Můj odchod z hobbymarketu proběhl kupodivu bez nějaké větší paniky, protože jsem odtamtud byla tak trénovaná, že mě nejspíš nemohlo nic nerozhodit. Nebo jsem si to alespoň nějakou dobu myslela. On to vlastně nebyl až tak rychlý odchod. Původně jsem si myslela, jak jsem si našla poklidnou administrativní práci, jejíž náplní mělo být jen bezmyšlenkovité nacvakávání dat do počítače. Něco přesně pro mě. Žádný lidi – jupí, výhra. Jenže pak jsem se svými 150 centimetry běhala po archívu a zařazovala blbosti o bankovních účtech – nebo vlastně – spíš nezařazovala, protože jsem na polovinu míst nedosáhla. A pro ostatní nejspíš byla obrovská zábava dívat se na to, jak se na malou, bezmocnou Barunu valí několik papírů. A pomohl mi snad někdo? Ne. Všichni se pobavili a dál si všímali svojí práce. Oni totiž mohli. Oni tam dosáhli. Tahle zkušenost mě tedy vrátila ještě na pár dní zpátky na pokladnu.

A pak jsem našla na inzerát na stevardkování. A co udělá naivka jako já, když moc dobře ví, jak to tam funguje? No zkusí to znova, žejo, protože, proč se zase nedostat až na dno. Prima nápad. Pro tentokrát jsem i prošla školením, takže to i vypadalo, že zaměstnavatelé budou v pohodě a budou dodržovat všechno, na čem jsme se domluvili. Což se vlastně svým způsobem dělo. Byli jsme domluvení na 4 dny v práci, 4 doma, což mi na první dojem neznělo tak hrozně. Když jsem zjistila, že vlak vyjíždí z Prahy krátce po páté ráno, točí se v Žilině zpátky do Prahy a končí ve Zlíně až před půlnocí, už jsem tak nadšená nebyla. Ale což, byla to zase změna, adrenalin, človíček, s kterým jsem jezdila, byl prima a to možná hlavně proto, že taky moc nemluvil, takže chvíle, kdy se nic nedělo, jsme trávili poklidným mlčením. Bylo to fajn a já byla nadšená, že zase můžu fungovat mezi lidma, i když to pořád nebylo ideální.

Jenže – jako by to člověk od podzimu nečekal, období rýmiček, kašlíčků a podobných příjemných věcí se přihnal tak rychle, že jsem ani pomalu nestačila postřehnout, že nejsem schopná vylézt z postele. Vyjednala jsem si teda volno a zdálo se, že všechno bude v pořádku. Jenže tentokrát se mi ten hnus nerozhodl dát pokoj – a vedoucí více dní volna, takže jsem prostě musela nastoupit i přes to, že jsem měla pocit, že nedojedu ani na Hlavák.

S typickým brečícím panickým záchvatem jsem tedy nějakým způsobem dojela na Hlavní nádraží, což bylo samo o sobě dost na skočení hned pod první vlak, jelikož lidi kolem, um, koukali prostě divně. Kdo by nekoukal.

Protože mi bylo jasné, že v tomhle stavu nebudu moc schopná komunikovat, tak jsem do sebe, na všechny ty modafeny a podobný sračičky, kterými jsem se snažila přemluvit svoje tělo k fungování vzala ještě prášky na podporu nálady. Happy pills. Malý, žlutý, se smajlíkama. Ať žije placebo efekt. Každopádně, i přesto, že večerní cestu do Zlína jsem přežila celkem hrdinsky, druhý den už to taková hitparáda nebyla.

Ještě bys mohla začít zvracet Baru. Zkus to. Bude sranda. Uvidíš...

Jasně. To vskutku byla. Hlavně v zaměstnání, kde vás v tu chvíli nemá kdo nahradit. A vůbec nejlepší prostě bylo skácet se k zemi a zabalit to úplně. Zlatí průvodčí. Vlastně, zlatý pan průvodčí, který s námi ten den jel a poslal mě domů. Jelikož, mým zaměstnavatelům bylo fuk, jak mi je, jelikož – neměl za mě přeci kdo jet. Což jsem chápala, jasný, kuchař celý vagon neuběhá sám, ale zvracející stevardka s panickým záchvatem toho neudělá o nic víc. Nic moc zkušenost pro někoho, kdo všechno vnímá přehnaně a jako osobní prohru.

Říká se, že když spadnete z koně, tak musíte hned nasednout, abyste se pak nebáli jezdit dál. A je to pravda.

Tím, jak panicky jsem utekla, mám teď pocit, že nebudu schopná začít normálně fungovat. Všechen ten strach, který jsem nějakým způsobem za těch pár měsíců přebojovala je zpátky a oujé - v plné síle. A nejhorší je zjistit, že nejlepší způsob, jak strávit volný čas je spánek. Spát se dá pořád. Není třeba opouštět dům, jíst, opouštět pokoj, zapínat notebook, komunikovat se světem. Vlastně vůbec není potřeba vylejzat z postele. Když prospíte celý den, nepotřebujete jíst, takže vlastně dvojitá výhra.

Co mě ale děsilo nejvíc, byla skutečnost, že mi to vážně nedělá problém. Lehnout si a spát. Vážně spát, ne jen zírat do stropu a snažit se usnout. Jasně, ono vás to okolí nenechá dělat moc dlouho, protože pak se začnou vést dohady o tom, že bych se z toho mohla zcvoknout. Přijde mi to trochu k smíchu, protože já už si zcvoklá přijdu dlouho.

Čím víc člověk spí, tím větší problém mu dělá rozeznat realitu od snu. Chvíle, kdy se dohaduje sám se sebou, jestli je lepší prohnat si kulku hlavou nebo skočit pod vlak. Na školení říkali, že Pendolíno přifrčí tak rychle, že ani nemrkneme a že si máme dávat pozor. Jaká to ironie. Nejhorší na tom asi je, že sama vím, že takhle přemýšlet nechci, že je to nesmysl, že stejně nejsem schopná něco takovýho udělat – heh, už zase tyhle dohady. Jenže, když se pak přeřvávají všechny hlasy v jedné hlavě a některé pro jistotu řvou anglicky (což je vtipný, protože já anglicky sotva kníknu „jmenuju se Brambora), je to tak trochu. No... k zešílení?

„Celej den se válíš doma, jsi neschopná, dělej něco!" „I'm tired. Go away." „Oh, už zase se sebou mluvíš anglicky? Proč to děláš, nedává to smysl, víš to?" „Shut up!" „Přestaň s tím, je to trapný!" „Buď proboha už vážně zticha!" „Chci spát" „You're so stupid. Useless." „Proč si vlastně povídáš sama se sebou a nejdeš se normálně bavit ven s lidma?" „I am tired of this place i hope people change...." „Dobře. Budeme si zpívat, tím to všechno vyřešíš. Skvělej nápad." „Only fools fall for you. Only fools." „Měla by sis najít práci. Vážně. Jak hodláš platit Connie?!" „Only fools do what I do. Only Fools."