Začínám být vážně hrozná a pokrytecká. Kdy že jsem to psala o tom, že bych nikdy nešla k psychiatrovi jen proto, že nechci brát prášky? Um. No. Malá, divná – tak trochu depresivní Lama už přes dva měsíce zobe Asentru a „občas" – ne v hodně velkých uvozovkách občas si vezme i Atarax. Jéj. Zabijte mě někdo, prosím. Ani nevím, za co se nenávidím víc. Za to, že fakt jedu na antidepresivech nebo proto, že je mi pořád tak na nic.

Nejhorší je, že mi vlastně už není na nic. Protože na nic je slabé slovo. Každou noc, každičkou noc mi jedou v hlavě nové a nové scénáře o tom, jak se toho všeho zbavit. Umlčet všechny ty pitomé hlasy uvnitř mé hlavy. Zatraceně. Jsou tak intenzivní.

Jsem ve stavu, kdy bych zase měla být happy. Mám práci. Pochlubila už jsem se, že mám konečně podepsanou smlouvu na plný úvazek? A to někde, kde zatím nemusím s nikým mluvit. Jen mailuju. Juhu. Je to fajn. Celkem.

Tedy. Ne jen celkem. Je to skvělé. Kdybych nebyla blb, co si každou chybu vyčítá.

„No tak. Každý dělá chyby. Neber si to tak."

Mám ráda rodiče za to, jak povzbuzující jsou. Jak se mě snaží udržet v pohodě. Jasně. Já vím. Mám všechno k tomu, abych byla šťastná. Já vím, že ano. A to je na tom to nejhorší. Proč to tak prostě nemůže fungovat? Alespoň trochu? Být na sebe trochu pyšná, že jsem dopsala povídku, která má 294 stránek. Je jedno, že je to shit, ale – dopsala jsem to. Psala jsem to rok. Měla bych ze sebe mít radost. Tak proč nemám?! Jo, možná proto, že je to shit? Ne. O to přeci nejde. Neumím ze sebe mít radost. Nic co dělám, nedává smysl. Vůbec si nejdu za tím, co chci. Nebo jo? Ne. Já vážně nevím. Já nikdy nechtěla být kancelářská krysa. A teď sedím na otáčející židli osm hodin denně, pět dní v týdnu a poslouchám hudbu, která mi nikdy nic neříkala. Proč sakra?! Tohle nejsem přeci já. Doufám...

„Máš Connie. Connie ti pomůže."

Oh ano. V tomhle mají pravdu. Connie pomáhá. Ale dokopat se ke Connie, když si přes týden neodpočinu, je vážně těžké. Jo. Já vím. Musíte mě teď vidět jako totálního rozmazlence. Malá holka, co si neváží toho, co má a jen si věčně stěžuje. Možná to tak je. Třeba jsem fakt jen malý, nevděčný fakan.

Ne. Přece.

Tak to není.

Ani trochu.

Jsem za to ráda. Vážně. Jenže – vysvětlete to někdo mé hlavě. Prosím. Vážně prosím. Jde o to jen zmáčknout ten přepínač.

Být normální.

Do posledního zápisku jsem psala o tom, jak si anglicky povídám v mé hlavě sama se sebou. Trochu to postoupilo. Tedy. No. Hodně. Je to pár týdnů zpět, co jsem začala mluvit k někomu, kdo neexistuje nahlas. Bylo to děsivé. Jenže – zároveň tak uklidňující. Můžu mu říct všechno a on prostě mlčí a poslouchá. Neříká, jak jsem blbá a nemám takhle přemýšlet, jako většina lidí kolem mě.

Nenávidím útěchu. Paradox? Ano. Možná ano.