Je dost zvláštní číst si tyhle zápisky zpětně. Vlastně to byl zatraceně dobrej nápad začít to psát. Né proto, že by to za něco stálo ale proto, protože je fajn pozorovat, jak rychle dokážu na něco změnit názor.

Nebo jak rychle se dokážu změnit celkově.

Změnit.

Haha.

U toho minulého zápisku jsem zněla tak... pozitivně. A vtipné na tom je, že jsem si tak i nejspíš přišla. Očividně umím sama sobě moc dobře lhát. Přitom bych si poslední dobou mohla zabalit kufry a letět rovnou na skočení pod vlak. Ne doslova, takový sobec nejsem, ale stejně, poslední dobou přemýšlím nějak moc.... Jinak. Tak nějak: jak to udělat, aby to rodičům nebylo líto. Je vtipné, jak mi hafo lidí předhazuje, jak mám úžasnou rodinu a jak si toho dostatečně nevážím. Jak jsem děsně nevděčná. Kdybych byla nevděčná, tak už nejspíš nejsem. Zajímalo by mě, jestli si tohle někdy uvědomujou. Nejspíš ne, protože jim to všechno jenom přijde jako prázdné kecy.

Když mi bylo patnáct a měla tak nějak prožívat pubertu, tak tyhle myšlenky byly vlastně tak nějak normální. Bylo in být v „depresích". Všichni jsme tak moc trpěli. Bože. Takové nesmysly. Jako by to někdo z nás tenkrát myslel vážně. Ne že by na tom „dnešní mládež" byla jinak, to vlastně vůbec ne. A k tomu je tu takových věcí, co jsou ještě stylovější, než jen deprese. Stačí se zmínit o nové věci.

„Panický záchvat? To neznám, co to je?" A dřív, než uplyne týden, vám píše, jak tím trpí taky a neví, jak z toho ven. Zajímalo by mě, jestli vůbec dokážou pochopit, jak na nic je něčím takovým trpět. Že to není jen o divném pocitu v břiše a velké nervozitě. Jasně, nejsme všichni stejní, nemůžeme se všichni válet v křečích na zemi ve snaze se nadechnout, ale sakra, proč mají všichni potřebu být „nemocní"?

Nejspíš jsem pokrytec. Jo. To by mohla říct spousta lidí. Vždyť nejsem jiná. Rozhodně. Přesně proto jsem za posledních pár týdnů neusínala jinak, než se jsem se ubrečela ke spánku v panice, že mi fakt jednoho dne rupne v bedně a vážně se půjdu někam pověsit.

Někdy si říkám, že ten můj strach ze všeho mě vlastně tak nějak zachraňuje.

Na druhou stranu dělá všechno tak nějak, složitější.

Dostat platební kartu a platit jinak než hotovostí, není - předpokládám pro většinu lidí nic divného. To jen já vyšiluju, protože prostě nenávidím nové věci. Jako by nebyly už tak nákupy dost stresující. Proč k tomu nepřidat něco nového.

Co když zapomenu pin? Jo, to by mi bylo podobné.

A aby mezi nové věci nepatřilo jen placení kartou, nainstalovali nám v práci novou „rychlou" pokladnu, aby ti chudáčci důchodci nemuseli chodit platit substráty až dopředu. Vlastně to byl prima nápad. Byl by to prima nápad, kdybych od pana manažera nedostala manuál na práci s pokladnou já. A byl by to ještě primovější, kdyby mi neoznámil, že na ní pak všechny budu učit.

Já.

Já nemůžu nikoho nic učit.

Sotva jim ráno řeknu ahoj. Sotva jsem schopná jim odpovídat na normální otázky.

Proč já?

To mám jako naběhnout za vedoucím prodejny a po třech (jsem dokonalá) měsících, co tam pracuju mu říct, pojď, já tě mám naučit, jak máš účtovat na tý nový pitomosti. Vážně pecka. Není nad to zase před prací nespat. Zase panikařit. Jak mě tohle nechybělo.

Né, že bych teda prožívala klidné noci bez nočních můr z následujícího dne. Ale začínalo to být o něco -lepší. Začínám mít strach z toho, co přijde příště.