Nenávidím narozeniny. Nevím, kdy se to vlastně stalo. Jako malá jsem je milovala. Jenže jako malá jsem byla ráda, když jsem si mohla něco koupit sama. Když sem mohla doběhnout za prodavačem za tím vysokým pultem a dát mu peníze za limču.

Nejspíš už dementním úplně.

„Upekla jsem ti do práce buchtu," prohlašovala babča s nadšením. Jasně. Bylo to hezký. Jenže...

„Nechci, aby věděli, že mám narozeniny babi."

„Budou to vědět, mají ve smlouvě tvoje datum narození."

Jasně, náš pan manažer jistě nemá na práci lepší věci, než denně kontrolovat, jestli některý z jeho brigádníků zrovna ten den nemá narozeniny. Rozhodla jsem se ale neprotestovat a řekla si, že jim prostě budu lhát a buchtu vnutím jako vděk za to, že se na mě snaží být hodní.

„Jé. Ty něco slavíš? Narozeniny?" Bezva. Proč někoho nepotkat, ještě dřív než vlezu dovnitř.

„Nene. To jen tak," zalhala jsem, rudá až za ušima. Neumím lhát. Ani dobrosrdečnou lež mi nikdo nesežere. Nejspíš proto mě nemá tolik lidí rádo. Moc říkám pravdu.

Před obědem jsem skoro bouchala šáňo, jelikož to vypadalo, že mi to projde. Všichni děkovali, že je buchta dobrá a nikdo už se víc neptal. Naštěstí.

Ten den jsem měla hlad dřív, jelikož jsem měla kvůli tý podělaný buchtě takový nervy, že jsem nebyla schopná jíst už den předem. Znamenalo to tedy, že budu muset jíst v něčí přítomnosti. Další věc, kterou nezvládám příliš dobře. Ale což, můj žaludek už o sobě dával dost najevo. Neměla jsem na vybranou.

Dva lidi. Dva lidi u stolu, z čehož jeden byl brigádník, který přišel chvíli po mě, nosíc příjmení, s kterým bych jako kluk skočila z mostu. Nikdy se mnou nemluvil, takže jsem usoudila, že mě nemá rád. Vlastně ani nevím proč, jelikož jsme moc šancí na rozhovor neměli, vzhledem k tomu, že obsluhoval lidi na druhý straně krámu. Stejně na mě ale působil dost... zoufale, v tom lepším slova smyslu. Prostě taky nevypadal jako lidumil. Druhý z nich byl Tomáš, který mi většinou udělal dobré ráno jeho úsměvem. Ze začátku mě to dost vyvádělo z míry. Nejsem zvyklá, aby se na mě lidi usmívali. Nejspíš to byl prostě optimista. Už několikrát se se mnou snažil nahodit řeč, vždycky ale marně. Ten den se mě zrovna rozhodl zeptat na to, proč jsem vlastně taková tichá a moc nemluvím a tak...Bezva téma k obědu. Bezva téma pro holku, co má i bez toho ten den nervy v háji.

Zkrátila jsem svůj výstup jen na to, že prostě nemám ráda lidi, že se jich svým způsobem bojím a že kolikrát prostě nejde mluvit, i když bych vlastně moc chtěla. Chvilku na mě koukal a pak prohlásil, že to musím zkoušet, že se to časem zlepší.

Věnovala jsem svému tělu pořádnou dávku vzduchu do plic a snažila se zůstat milá.

„A to je přesně to, proč nemá cenu to nikomu vysvětlovat. Nepochopíš to, dokud se to nebude dít tobě. Stejně mi jako všichni ostatní za pár dní přilepíš nálepku divná a půjdeš dál." Chtěla jsem se vrátit pohledem k mému obědu, ale narazila jsem na zvláštní výraz toho druhého kluka. Chvilku koukal na mě, chvilku na Toma, pak zase na mě.

„Vítej v klubu," přemohl se na povzbudivý úsměv a odešel. V tu chvíli jsem si přišla jak holka, kterou právě někdo zachránil před znásilněním. Někdo mě vážně chápal. Wow. Neuvěřitelný. Zbytek oběda už probíhal mlčky. Naštěstí.

„Ty máš dneska narozeniny, žejo?" Přiskočil ke mně další kolega pár hodin před zavíračkou, když už jsem si fakt myslela, že mám vyhráno.

„Ne?" Pokusila jsem se o důvěryhodný pohled.

„Kecáš, vím to. Manager tě prásknul."

„Bezva, tak to nikomu neříkej. Nechci, aby mi nikdo přál," šeptala jsem a doufala, že nás nikdo neslyšel.

„Dobře," zašeptal zpátky, „tak všechno nejlepší," usmál se a odešel. Pako. Vlastně docela milý pako. Proč mi to vlastně tak vadí?

Jo jasně. Je to stejný jako Vánoce. Najednou Vás všichni mají až podezřele rádi. Vždyť o nic nejde, prostě je mi o rok víc, jako každý rok, hurá jupí, to by mohlo stačit.

Najděte mi někdo práci, kde nebudu muset s nikým mluvit. Vážně.

Byla jsem ten den domluvená s kamarádem, že půjdeme na jídlo, když mám teda ty narozeniny. Výhra vedle výhry.

„Vypadáš divně. Tak unaveně. Trošku to vypadá jako bys brečela." Oh, wow, díky. Jaký to kompliment.

„Práce s lidma. Je to vyčerpávající. Pojedeme? Chci spát."

„Myslím, že to přeháníš."

Jojo, to víš. Dělám to pro to, abych byla zajímavá. Tuhle poznámku jsem si odpustila, jelikož on za to vlastně nemohl. Jenže tyhle kecy už mě začínají dost vytáčet. Je to pořád dokola.

„Choď mezi lidi, bude to lepší."

„Nemůžeš čekat, že to přejde samo."

„Všechno si to vsugerováváš."

„Neboj, z toho vyrosteš." Jasně, mám svých 150 trpasličích centimetrů už pár let, mám dojem, že já už teda z ničeho nevyrostu. Možná do šířky, pokud se to počítá. Když jsem brigádničila ve skladu, tak mi říkali, že jsem velká jako tři a půl leča.

Zajímalo by mě, kolik těchto rádoby vtipných „přezdívek" už jsem dostala. Možná bych si měla začít dělat čárky.

Jasně je to vtipný. Většinou to ani není myšleno zle. Jenže znáte to, 9 lidí Vám řekne, jestli musíte mít podprdelník, když řídíte. Pokaždé se zasmějete a hodíte to za hlavu. Jenže desátého už byste nejradši nakopali do zadku. Někdy je toho prostě moc...