Pracovat někde, kde se lidem dávají bezvýznamně vína zadarmo je docela na skočení pod vlak. Popravdě, pár prvních takových akcí mě docela bavilo. Bylo to fajn. Lidé byli nadšení, že dostali víno zadáčo jen proto, že hodně kupovali granule pro svoje mazlíčky. Jasně. Prodáváme zahradní traktůrky a bazény, proč odměňovat lidi za drahé věci, pytel granulí za dvě stovky je dostačující. Na druhou stranu bylo hezké vidět ty usmívající se důchodce, že mají něco zadarmo a navíc k tomu nemusí už nic kupovat. Docela mě překvapilo, kolik lidí je schopných přijít jen kvůli jedné láhvi poměrně hnusného vína.

Jenže to všechno bylo ještě dobré, nechodilo až tolik lidí, fronty se daly zvládat a kupodivu jsem ani moc nechodila brečet. Jenže teď, protože „oujééé" máme ve skladu, v kterém není chlazení hafo vína, tak ho prostě dáme všem, kdo u nás mají evidovaný email. Hurá, jupí...

Vlastně vůbec nechápu, proč prodáváme vína. Máme na výběr z 10, z čehož jen 7 dáváme zadarmo.

"Prej si u vás mám vyzvednout víno." (Pane bože, chudák člověk. Vyloženě si pro to víno MUSEL přijet!)

"Támhle je máte vystavená, můžete si vybrat do 1 do 7."

"16"

"od 1 do 7"

"Takže 16 ne?"

"Ne.""Proč ne? Já bych chtěl tu 16."

A největším paradoxem je, že v mailu mají přesně popsané, z jakých vín si vlastně můžou vybrat. Chápu to, né každý umí s počítačem, většina z našich zákazníků jsou starší lidi, ale stejně, zatraceně, je to věc zadarmo, proč jí musejí vybírat přes 5 minut? Proč musí zdržovat frontu.

Jasně, mohla bych zatím brát dalšího zákazníka. Udělala jsem to jednou. Neuvěřitelné, jak moc dokáže křičet člověk, co si vybírá víno několik minut jen proto, že mezi tím, co si vybírá, kasíruju člověka, co si vážně kupuje věci.

A nejhorší na tom všem je, že jsme vlastně děsně dokonalá firma a všichni dávají výpověď, takže už skoro nikdo nemůže chodit místo mě za kasu, když potřebuju odbíhat panikařit.Jasně, když vidí, že brečím, tak si tam na chvilku sednou, ale ve skladu čeká zboží, takže nemám tolik času na uklidnění paniky. 10-15 minut. Asi bych chtěla moc.

Rychlejší bylo padnout zpátky do starých věcí, které mě uklidňují. Navíc, dokážu se po zbytek dne poměrně usmívat a vyhnout se dalším záchvatům, protože, bože, pořád to dokonale bolí. Hodně lidí by mě nejspíš odsoudilo za to, že v tom zase lítám.Pamatuji si, jak jsem seděla naproti kamarádovi a on už po několika minutách nevydržel.

„Nechápu, jak si takhle můžeš ničit tělo. V čem ti to pomůže. Pořezat se. Je to jen pitomá móda. Chceš jen pozornost," zapálil si s odsuzujícím pohledem další cigaretu. Ten večer už asi pátou. Zatraceně pokrytecké.

Ano, chápu. Málo kdo chápe lidi, co tohle dělají. Myslím, že to chápou jen ti, co to znají. Ale doháje! Ničit si vlastní tělo?! To on je zatracený kuřák. To jeho plíce jsou v háji. To jemu hrozí rakovina, za kterou si bude moct sám. Jediné co hrozí mě, je pár jizev a věčné otázky lidí.

„Pane bože, od čeho to máš??"

Ugh.

Co jim máte asi tak říct. Poškrábala mě kočka? Haha.

Tohle je asi na kouření fajn, když jste dost chytří, tak vám na to okolí nepřijde.Jasně, i tohle se dá dělat na místech, které každý nevidí. Jenže občas prostě padnete/padnu do záchvatu a je mi jedno, co bude zítra. Jestli se bude někdo zajímat. Protože v tu chvíli jsem všem ukradená. V tu chvíli je jen zajímá, proč nemůžou dostat jiné hnusné víno.

Není to jen práce, ale většinou je to ten důvod.

Občas mi jen prostě přeskočí. Je to uvolnění. A pak druhý den brečím, skočená v klubíčku a nenávidím sama sebe jen proto, že jsem to udělal znovu. Nekonečná smyčka.

„Dojdi si k psychologovi."

Páni. Kolikrát já to slyšela.

Ale proč? Vážně? To mi má pomoc to, že do mě narvou prášky? Abych zase nevěděla, co se děje? Abych to ve skutečnosti nebyla já? Nedává to smysl. Jen se zbaví problému tím, že ho odloží. Možná ze mě třeba udělají ještě většího blázna.

Tenhle týden se mi zákazník vysmál, protože jsem nebyla schopná zavolat na jinou prodejnu, jestli mají bazén, který my neměli. Idiot. Možná by si mohl uvědomit, že jsou to právě lidi jako on, kvůli kterým dostává jeden panický záchvat za druhým. Mamča mi furt říká, že si to nemám tak brát. Že většina lidí, co křičí, jsou akorát zoufalci, co se vyloženě jdou pohádat. Je jim jedno, co řeknu. Ale to nic nemění. Nebo ano? Furt to jen potvrzuje to, že moje panika z lidí je oprávněná. Že jsou to svině. Že je baví koukat se na to, jak ostatní trpí.