Říkala jsem si, jak je fajn, že začínám být v práci statečná holka.

Popravdě – nevím, co jsem si to nalhávala.

Stačil jeden ječící člověk kvůli solární plachtě. Neříkám, že jsem ho nechápala. Je divné, když mu v červenci oznámíte, že v dohlednu nebudou.

Ale zatraceně. Ta malá vyklepaná holka za kasou za to sotva může. Jenže nad tím ten člověk nepřemýšlel. Proč by taky měl.

Zajímalo by mě, jestli si to někteří zpětně vyčítají, když se jim někdo zhroutí před očima. Nechtěla jsem před ním brečet. Vážně ne. Jenže v tu chvíli tam nebyl nikdo, kdo by mě zachránil.

A tak jsem si prostě řekla, že na víkend vypadnu. Daleko od nepříjemných Pražáků – do rodinného kempu, kam jsem jako malá jezdila s rodiči. Sbalila jsem si ráno svých pět (říká se pět?) švestek a vyrazila na vlak. Bože, miluju vlaky. Jsou tak uklidňující. Koupila jsem si pro případ, že bude v kupé hodně lidí pivo. Pivo mě většinou uklidní. Pivo je prima.

Nasedla jsem do hlaváku do vlaku, nadšená z toho, že mám místo k sezení. Všude panovala dobrá nálada. Po chvíli přisedli tři příjemně naladění kluci a vyházeli některé lidi s tím, že mají místenky. Fajn. Pořád jsem seděla. Bylo to v pohodě. Nevadilo by mi stát, ale chtěla jsem si cestu vlakem užít. Poslouchat hudbu a koukat ven, na ubíhající krajinu.

S radostí jsem si otevřela svého jednoho Kozla a říkala si, jak je mi fajn. Jenže toho využili majitelé místenek. Tulamorka. Prostě mi nabídli. A já si řekla, že nebudu trapná jako vždy a prostě se napiju. Bylo to fajn. Jenže vzhledem k tomu, že bylo asi 30stupňů a já piju převážně jen pivo, udělalo několik loků tulamorky své. Byla to vlastně sranda. Bavili jsme se, celé kupé, všichni se všema. Jako bych to najednou nebyla já.

Ale stejně jsem pořád byla ráda, že jsem zvládla správně vystoupit. Nebylo to úplně lehké. A abych toho ještě neměla málo, další autobus do kempu jel až za hodinu.

Fajn, tak si dám ještě jedno pivo, to mě nezabije. Nadšená z milých lidí okolo jsem zalezla do nejbližší hospody a objednala si pivo. Bylo mi v tu chvíli vážně skvěle. Mamka sice trochu vyváděla, že jedu sama – protože – já nikdy nic nedělám sama. Ale tohle bylo v pohodě. Nic, co bych neznala. Byla jsem tu snad milionkrát.

Cestou do chatky jsem si koupila ještě jedno pivo, víno a ledovou kávu s úmyslem, že mezi lidi vylezu až večer na večeři. Měla jsem v plánu sednout si s noťasem k vodě, popíjet, závislačit na tumblru a psát povídky. Jenže tuhle představu mi zničily dvě věci. Nefungující wifi a neskutečná nostalgie. Nějakou dobu jsem tam prostě jen seděla, s hudbou v uších a užívala si tu dokonalost. Až kolem šesté, když jsem začínala mít poprvé za celý den hlad, jsem se přemluvila jít mezi lidi.

Myslela jsem si, jak to bude fajn.

A bylo by to fajn, kdyby mi nezměnili celou restauraci.

A já tam v tu chvíli stála, ve snaze rozdýchat panický záchvat. Nové věci. Nenávidím nové věci. Nevěděla jsem, co a jak. Mám si objednat sama nebo už tu chodí číšníci? Byla jsem tu zvyklá jíst svoje jídlo a to teď nedějí, co si mám objednat? Měla jsem v tu chvíli chuť utéct a naskočit na zpáteční vlak.

Ale neudělala jsem to. Po dlouhé době jsem v něčem překonala sama sebe. Objednala jsem si něco, co znělo povědomě a sedla si na terasu, spokojeně hledíc přes rybník do lesa.