Nebyla jsem si úplně jistá, jestli tohle všechno se doopravdy stalo, nebo jestli jsem se probudila z nějakého hloupého snu. Opatrně a neobratně jsem se postavila na nohy a dopajdala do koupelny. Pustila jsem si na sádru vodu a nechala ji puštěnou tak dlouho, dokud sádra nezměkla dostatečně na to, aby se mi podařilo dostat ji dolů. Byl to tvrdý boj, neobešel se bez pořádného klení a nadávání a urputného mávání manikurními nůžkami, protože nic jiného nebylo po ruce.

Ale nakonec jsem zvítězila.

Opatrně jsem se na nohu postavila.

Nebolelo to.

Krok dopředu.

Přenesení váhy.

Nebolelo to.

Moje noha byla zdravá.

Jasně – byla trochu pohublá, o odstín světlejší než moje druhá končetina. Ale pořád to byla moje noha. Moje zdravá noha. Asi bych neuběhla maratón, pravděpodobně bych nevyhrála ani závody ve sprintu, ale mohla jsem chodit. A to bylo víc, než co jsem zvládla během uplynulých týdnů.

Jenže s vyřešením jednoho problému se přede mnou objevilo spoustu dalších, které potřebovaly řešit. A to teď, hned.

Crowley mi nabídl férový obchod, se kterým by ale nesouhlasil ani Bobby, ani Dean, a ani Sam. Mohla jsem si nechat svoji duši a jediné co bylo třeba udělat, je zabít Iren. Věděla jsem, že to nebude čistý obchod, že v tom zákonitě musí být nějaké nesnáze a problémy, ale bylo to nejlepší, co jsem momentálně měla. A upřímně – bylo to nejlepší, co jsem měla za několik posledních měsíců.

Jediný problém byl v tom, že jsem na to musela být sama.

Bratři společně s Bobbym by se mi to pokoušeli vymluvit. Pokusili by se dostat Crowleyiho. Udělali by všechno, aby to nevyšlo.

Musela jsem zmizet.

Ta myšlenka mnou projela náhle a nečekaně. A já přesto věděla, že to je jediná možnost, kterou mám.

Zamířila jsem zpátky do pokoje, který se proměnil na moji ložnici a zpoza polštáře vytáhla mobil. Zkontrolovala jsem hodiny, jen abych se ujistila, že mi nezbývá moc času na to, abych se pořádně sbalila a pokusila se zmizet.

Rychle jsem tedy zamířila nahoru do patra, kde byla většina mých věcí. Převlékla jsem se do džínových kraťásků, hodila na sebe jednobarevný nátělník, a přesto všechno přehodila košili. Na nohy jsem pak obula moje oblíbené tenisky, které byly nejen velmi pohodlné, ale taky se v nich dalo dobře běžet.

Na spodek batohu jsem hodila malou, automatickou zbraň, kterou jsem dostala od bratrů. Přesto jsem navršila několik kousků oblečení a několik nejzbytnějších kousků kosmetiky. Na vrch jsem přihodila hromádku svých falešných průkazů a bankovních karet.

Do kapsy od kalhot jsem si pak strčila svoji oblíbenou placatku se svěcenou vodou, mobilní telefon a kouzelný váček od Crowleyiho.

Na krku jsem stále nosila kouzelný amulet od babičky, a byla jsem si jistá, že stále funguje. Iren mě ještě nikdy nenašla, když jsem byla sama. Vždy jsem byla v přítomnosti bratrů (kteří nebyli chráněni žádným kouzlem), nebo ostatních démonů, jako tomu bylo minule.

Do ruky jsem však popadla druhý balíček a potichu se vkradla k Bobbymu do pokoje. Položila jsem mu váček společně s krátkým vzkazem na rozloučenou a vysvětlenou na stolek, který měl blízko postele. Stejně potichu, jako jsem přišla jsem pak i odešla.

Nejen z jeho pokoje, ale i z jeho domu.

Ve dveřích jsem se na krátko zastavila. Neodpustila jsem si povzdechnutí, které ve mně vyvolalo nespočet vzpomínek. Bobby měl v noci pravdu – byla jsem nula, která se vykašlala na všechno, co za něco v životě stálo. Byla jsem malá, protivná holka, která byla hnusná na všechny a za všechno, protože měla pocit, že jí bylo ublíženo. Kopala jsem kolem sebe, nenechala jsem si poradit. Zahodila jsem spoustu věcí, zahodila jsem spoustu možností. Ale teď nastal ten správný moment proto, abych dospěla. Abych se pomstila. Abych dokončila rodinný odkaz. Abych udělala to, co je správné. Aspoň jednou v životě.

---

Kousek za Bobbyho domem vedla dálnice. Začínalo se pomalu rozednívat, když jsem k ní dorazila. Batoh byl pořádně těžký a mě se chtělo pořádně spát. Stoupla jsem si však na krajnici a pokusila se stopovat. Nebyla jsem ze začátku příliš úspěšná, ale nakonec jsem se dostala do dalšího města, jehož jméno mi zkrátka neutkvělo v paměti.

První věc, kterou jsem udělala bylo to, že jsem zamířila do kavárny, kde jsem si objednala ten největší hrnek kávy a sladké na snídani. Jen co jsem usedla ke stolu, zazvonil mi telefon. Bezmyšlenkovitě jsem ho zvedla a usrkla kávy.

„Johnson," představila jsem.

„Jenny! Kde sakra jsi?!" Sam.

Ten hlt kávy, který jsem stihla vypít před telefonem mi ztěžkl někde uprostřed cesty do mého žaludku. Neodpovídala jsem, ale ani jsem telefon nezavěsila. Prostě jsem jen seděla a nepřítomně koukala před sebe.

Začátečnická chyba, peskovala jsem sama sebe.

„Jenny?! Jenny?! Řekni něco, sakra!"

„Jennifer! Okamžitě se vrat k Bobbymu. Jsme na cestě k němu. Ať už tě popadlo cokoliv, vyřešíme to spolu, jasný? Nic nedělej."

Ticho na mojí straně bylo stejně tíživé jako ticho, které se rozeznělo na druhé straně.

„Jenny, prosím. Prosím. Vrat se."

Nahlas jsem se nadechla a to byl jediný zvuk, který svědčil o tom, že jsem telefon ještě nezahodila někam pořádně daleko.

„Jenny, prosím!"

„Já to zvládnu, Same. Nemusíte mít o mně strach. Vrátím se, až se pomstím. Až bude Iren mrtvá."

Slyšela jsem, jak se Sam snaží se mnou diskutoval. Slyšela jsem, jak mu přeskakoval hlas, jak mluvil zmateně a rychle. Jak se mě pokoušel přesvědčit o tom, že to chci udělat je nesmysl.

Ignorovala jsem to.

Položila jsem mu to.

Vypnula jsem telefon.

Vypila svoji kávu.

Snědla svoji snídani.

A vydala se zase na cestu.

---

Vybrala jsem velkou částku peněz, o které jsem předpokládala, že by mi mohla nějaký čas vydržet. Poté jsem svoji kartu, společně s pinem, věnovala jednomu bezdomovci, kterého jsem potkala. Tvářil se na mě nechápavě, a já jsem se na něj jen usmála. Doufala jsem, že kdyby se bratři pídili po mých výběrech, svedu je z cesty.

Pak jsem si koupila lístek na autobus.

Měla jsem namířeno do Ohia, přede mnou bylo nějakých deset hodin v autobuse. Nevadilo mi to, těšila jsem se na to, že se aspoň trochu vyspím.

Ještě předtím, než jsem ale nastoupila, znovu jsem zapnula telefon. Ignorovala jsem počet nepřijatých hovorů, stejně jako jsem ignorovala počet nepřečtených SMS zpráv. Přepsala jsem si číslo na Sama s Deanem, a k tomu přidala i číslo na Bobbyho. Během toho mi telefon znovu několikrát zvonil, ale hovor jsem už znovu nezvedla.

Předtím, než jsem telefon definitivně vyhodila, poslala jsem krátkou zprávu Samovi.

Budu v pořádku. Nebojte se. J.

---

Cestování v autobuse bylo překvapivě o mnoho méně příjemné, než cestovaní na sedačce starého auta, jakým Chevrolet bezpochyby byl.

Přesto jsem v něm strávila téměř bez přestávky tři dny.

Procestovala jsem celé státy křížem krážem a pořádně jsem ani nevěděla, kde vlastně jsem.

Přežívala jsem na jídle z autobusových zastávek pochybné kvalitě a sprchu jsem naposledy viděla ještě u Bobbyho. Za to jsem kupodivu rychle vypotřebovala celé balení antiperspirantu a jednu levnou voňavku.

Proto jsem se rozhodla, že dnes si dopřeji trochu luxusu v podobě motelového pokoje.

Byla jsem někde v Idaho, ale v jakém městě,... to jsem opravdu netušila.

Hned po příchodu na pokoj jsem hodila batoh na zem a zamířila do sprchy. Jen v ručníku a s vlhkými vlasy jsem sebou praštila do postele a usnula prakticky ve stejný moment, jako jsem se dotkla přikrývek.

Nevím jak dlouho jsem spala, ale i kdybych spala týden, měla bych pocit, že to je málo.

Moje první myšlenka po probuzení byla kupodivu jednoduchá.

Mám hlad.

Až ta druhá byla mnohem jasnější.

V pokoji jsem nebyla sama.

Znovu a zas.

Strašně (strašně, strašně!) děkuji za všechny přečtení, za všechny komentáře, za všechny hvězdičky a vůbec za všechno. Je to neuvěřitelné, ale Deníky se blíží už ke dvou tisícům přečtení. Vůbec to nechápu, ale nutí mě to se usmívat.

Na druhou stranu se pomalu, ale jistě blížíme ke konci. Nemám úplně představu, kolik kapitol ještě zbývá do konce, ale nemyslím si, že to bude velké číslo. Pomalu ale jistě taky přemýšlím nad tím, že bych ve psaní pokračovala, v hlavě mám několik (zatím ne úplně určitých) nápadů na druhou řadu/knihu/sérii/whatever. Budu moc ráda, když se mi v komentářích vyjádříte, co si o tom myslíte. 

A ještě jednou - prostě děkuji.