Woohoo.

Random kapitola je na světě. Tentokrát je pořádně dlouhá, obsahuje mnoho dialogu a jen málo popisů. Ale stejně doufám, že se vám bude líbit. Těšit se můžete na staré známé, a na některé absolutně neznámé. 

Přeji pěkné počteníčko :))

---

„Přemýšlela jsi někdy nad tím, jak by vypadal náš život, kdybychom... však víš – byli normální."

---

Jenny byla drobnou dívkou.

Ale ve skutečnosti si nikdy nepřidala malá.

Až do té doby, než se poprvé ocitla v univerzitním kampusu.

Všude bylo až příliš lidí a všichni někam pospíchali. A ona prostě jen zůstala uprostřed toho všeho, a nechala to všechno plynout.

Protože byla úplně ztracená.

Nevěděla, kde se má ubytovat.

Nevěděla, jak najde správnou třídu.

A už víc nevěděla, jak bude vycházet s lidmi.

Všechno bylo nepříjemně nové a úplně jiné, než doma v Chicagu. Doma dávala všechno smysl – šlo jen o to, aby měla dobré známky, spoustu mimoškolních aktivit, a pár kamarádů, ze kterými se mohla bavit o všem možném i nemožném.

Jenže teď byla dospělá a musela se naučit starat se sama o sebe.

---

„Jenns, no tak. Život na univerzitě přece není jen o šprtání. Měla bys s námi někdy vyrazit na nějakou párty."

„Ale Annabeth..."

„Ale Annabeth..." Napodobila blonďatá dívka její hlas a přitom se pitvořila tak usilovně, až se Jenny rozesmála.

„Ale jen jednou," souhlasila nakonec brunetka a téměř okamžitě se vrátila k hromadě učení, kterou měla rozprostřenou v několika vrstvách na stole.

Annabeth se usmála sama pro sebe.

Jasně, jen jednou... Pomyslela si a raději schovala svůj obličej do knížky, aby se nerozesmála nahlas.

---

„Já ti nevím, moc se v tom necítím."

„Ale Jenny – ty se necítíš v ničem, co není z minulého století."

„To není pravda!" Ohradila se brunetka zprudka. Pravda – měla ráda vytahané oblečení, ale jen proto, že se do něj dalo dobře schovat. A ona se ráda schovávala. Jenže Annabeth ji protentokrát půjčila něco ze svého šatníku, a ona se v tom cítila... Přinejmenším zvláštně. Na sobě měla krátkou sukni a top veselých barev, které ji nebyly vlastní. Vlasy měla vyčesané do vysokého drdolu a na rtech rtěnku, která byla až příliš provokativní.

„Annabeth, prosím... Nech mě jít v mém vlastním oblečení."

„Jenns!"

„Buď půjdu v džínách, nebo nepůjdu nikam."

„Ale ten top si necháš."

Jenny odevzdaně přikývla a než stihla dodat cokoliv jiného, Annabeth ji rychle skočila do řeči: „A tu rtěnku si taky necháš!"

---

I když by to Jenny nikdy nepřiznala na večírku se bavila.

Jenže ráno bylo o poznání horší – ráno zaspala, třeštila ji hlava, bylo ji špatně od žaludku, a na očích stále měla výrazné linky.

Během dopoledních přednášek se netěšila na nic jiného, než na to, až skončí. Ven z přednáškové auly se dostala (alespoň pro jednou) mezi prvními. Pospíchala zpátky na kolej, aby zapadla do postele a konečně se pořádně vyspala. Jenže po cestě se rozhodla změnit svoje plány a místo toho se usadila na lavičku.

Tašku plnou knih si položila vedle sebe a nohy stočila do tureckého sedu.

Chvíli se jen tak beze slova kochala okolní krajinou a pomalu si uvědomovala, jak velké štěstí vlastně má, že může žít tenhle život. Všechno bylo přesně tak, jak mělo být. Studovala na dobré vysoké škole, měla dobré výsledky a dobře vycházela i se svojí spolubydlící. Rodiče ji volali několikrát do týdne a se sestrou si denně vyměnily několik krátkých textových zpráv.

Jenny se usmála – jen tak.

Z tašky vylovila knihu, kterou měla rozečtenou společně s jablkem, které tam zapomněla ze včerejšího dne. Rychle zkontrolovala jablíčko, jestli mu náhodou nic není. Mezitím už listovala mezi stránkami, aby našla tu, kde naposledy skončila.

Netrvalo dlouho, než se začetla.

„Můžu si přisednout?"

Trhla sebou, div že nespadla z lavičky.

„Ja-jasně," vykoktala po chvilce, když si dostatečně (a velmi nápadně) prohlídla svého vyrušitele. Byl to student – pochopitelně. Měl delší vlasy, které vypadaly, že si žijí vlastní životem. Oči podivné barvy, široký úsměv. A hlavně – byl neuvěřitelně vysoký.

„Co čteš?" zeptal se mladík, když postřehl, že se dívka vedle něj nevrátila zpět ke své knížce, nýbrž si ho prohlíží váhavým pohledem.

„Knížku."

„Ale jakou?"

„Něco do školy. Krátké pojednání o politice USA během studené války."

„Tak to jo."

Opět se mezi nimi rozprostřelo ticho, i když ani jeden z nich se nevěnoval knihám, které oba svírali ve svých rukou.

„A ty?" zeptala se nakonec Jenny.

„Něco do školy," odpověděl ji mladík s úsměvem. „Studuji přípravku na práva, takže tohle," zamával ji knížkou před nosem, „je něco neskutečně nudného pro každého běžného člověka."

Dívka se usmála a on se musel usmát taky. Byl to ten nejkrásnější úsměv, jaký do té doby spatřil. A přitom byl docela malý a nenápadný. Stačilo, aby se na vteřinu kouknul jinam a jistě by ho prošvihl.

„A ty studuješ co?"

„Ještě jsem se úplně nerozhodla pro hlavní obor."

„Takže jsi v prvním ročníku?"

„Jo, přesně tak."

---

„Annabeth!"

Jenny se vřítila do pokoje jako tajfun. Blonďatá dívka sebou trhla a otočila se směrem ke dveřím, ve který stála udýchaná brunetka. Čekala jakoukoliv katastrofu – od špatné známky (kterou by Jenny samozřejmě dostala jen díky nespravedlivým učitelům) až po úmrtí v rodině.

„Co se stalo?" zeptala se s neskrývanou obavou v hlase Annabeth, zatímco sama sebe připravovala na cokoliv, co se mohlo přihodit.

Čekala cokoliv.

„Potkala jsem toho nejúžasnějšího chlapa!"

Dobře.

Tak skoro cokoliv.

---

„Nevrť se!"

„Ale to strašně lechtá!"

„Tak zatni zuby!"

„Ale to nejde."

„To jsou výmluvy Jennifer! Zatni zuby a alespoň jednou v životě se chovej jako ženská, a ne jako robot."

„Tak jo," zamumlala Jenny poraženecky. Čekala ji první schůzka s mladíkem, se kterým se před pár dny seznámila na lavičce v parčíku před školou. Annabeth to pojala jako vlastní projekt a snažila se Jenny nalíčit. Opatrně ji nanášela oční stíny té nejpřirozenější barvy, protože brunetka měla strach, aby to nevypadalo příliš prvoplánovaně. Ale Annabeth i přesto byla rozhodnutá, že stačí jen trochu barvy a každý se musí zamilovat do těch krásně zelených očí, které Jenny měla.

„Už to bude?"

„Ještě chvilku."

---

Sam se rozhodl, že Jenny pozve do kavárny ve městě. Vzhledem k nepopíratelné lásce, kterou Jenny měla k tomuto černému nápoji, nemohl vybrat lepší místo pro první (a ostatně i pro šestou nebo třeba padesátou) schůzku.

Netrvalo jim dlouho, než z nich spadla prvotní nervozita.

Velmi rychle našli společné téma k rozhovoru.

Bavili se.

Smáli se.

Vyměňovali si letmé pohledy.

Nenápadné dotyky pod stolem.

Když se vraceli zpátky na koleje, měli ruce propletené do sebe a šli tak blízko sebe, jak to bylo jen fyzické možné.

Oba si připadali jako opilý.

A taky že byli – opilý láskou.

Sam ji lehce políbil na rozloučenou.

A Jenny se nepřestávala smát ještě několik dní.

---

„Na jarní prázdniny pojedu za jeho rodinou do Kansasu," pronesla Jenny jakoby nic.

Annabeth zvedla oči od učení, které měla v nesystematickém nepořádku (i když ona sama tu říkala organizovaný chaos) rozložené na posteli.

„Tak to už je vážný."

„Vždyť už spolu chodíme skoro půl roku," ohradila se Jenny.

„To jo – ale ty jsi se nezmínila o tom, že bys ho chtěla pozvat k sobě domů."

„No protože jsem taky nechtěla."

„Ale k němu domů pojedeš."

„Jo. Strašně se těším."

„Občas ti vážně nerozumím, Jenns."

---

Jenny si připadala nejistě.

Na sobě měla lehké letní šaty, které se jí v letadle lehce pomačkaly. A navíc ji byla zima. A měla pocit, že si sebou zabalila málo věcí. Nebo naopak má až příliš moc věcí? A není ten make-up až příliš výrazný? A proč si, panebože, brala tyhle sandálky?

Sam ji však položil ruce kolem pasu a přitáhl si ji k sobě. Lehce ji políbil do vlasů.

„Neboj se."

„Já se nebojím," odpověděla mu rázně.

„Já poznám, když lžeš," zazubil se na ni a ona sklopila pohled k zemi.

„Co když se jim nebudu líbit?"

„Zamilují si tě."

Znovu zvedla pohled a zadívala se mu do tváře.

On se sklonil a vtiskl ji krátký polibek.

Jenže ve stejný moment se otevřely dveře a na jejich prahu stál Samův starší bratr.

„Sammy to je nechutný."

Jenny se rychle odtrhla a cítila, jak se ji do tváři žene červená barva.

„Blbečku. A vůbec – neříkej mi Sammy. Nejsou mi čtyři."

„To ne, ale vsadím se, že ve čtyřech jsem líbal líp než ty!"

„Blbče!"

„A vůbec – nepředstavíš nás?"

Sam protočil oči. „Deane, tohle je moje přítelkyně Jenny. Jenny, tohle je můj idiotský bratr Dean." Oba si krátce potřásli rukami. Dean se nepřestával usmíval, hýřil kolem sebe vtípky a Jenny si uvědomila, že z ní nervozita rychle spadla.

Nebo si to aspoň myslela. Protože všechny pocity se ji vrátil hned, když vstoupili do domu a na cestě do starého, dětského pokoje potkali Samovi rodiče. Jenny nasadila na obličej úsměv a pokusila se tvářit jako ta nejnevinnější a nejroztomilejší dívka na celém světě. Zatímco se Sam objímal s mámou a s tátou, které viděl po delší době, zůstala stát těsně vedle něj.

„Mami, tati – tohle je Jenny."

„Dobrý den," zamumlala nervózně.

„Jenny, říkáš?"

„Vlastně je to Jennifer. Ale každý mi říká Jenny."

„No, Jenny. Uvidíš, že mezi nás skvěle zapadneš."

---

„Tak povídej, jaké to bylo!"

Annabeth se usadila na posteli, která byla naproti té Jennině. Brunetka za sebou zvládla sotva zabouchnout dveře, když ji její spolubydlící zavalila snad stovkou otázek. Ale ji to kupodivu nevadilo. Usadila se na postel vedle ní a převyprávěla ji vše, co se během toho šíleného týdne stalo.

Začala tím, jak hned při prvním společném jídle rozlila skleničku s pitím, pokračovala přes několik společensky velmi unavených večerů s Deanem nad sklenkou dobré whiskey (na což Annabeth hned reagovala, že s ní nikdy nepije! A že si to vybere. I s úroky.), nebo snad přes to, jak pomáhala při vaření v kuchyni, a skončilo to večerním sezením (a pochopitelně mazlením) před krbem.

„Takže sis to užila?"

„Mám pocit, že to přesně nepopisuje dokonalost toho týdne."

„Mám z tebe radost, Jenny."

„Děkuji, Annabeth."

---

„Nemám čas!"

„Ale Jenny, vždyť jsme se pořádně neviděli skoro dva týdny."

„Já vím, ale prostě... musím se teď soustředit na školu."

„To mi chceš říct, že nemáš ani deset minut?"

„Nemám."

„Stojím před kolejí."

„Tak se můžeš zase otočit a jít domů."

„Jennifer, sakra!"

„Strašně nestíhám. Pokud si dneska neprojdu otázky jedna až dvanáct, tak zítra budu ve skluzu, a pozítří taky, a už to nikdy nedoženu, a nikdy tuhle školu nedodělám!"

„Uklidni se."

„Nemůžu se uklidnit, musím se učit. Nemám čas na to být klidná."

„Prostě polož ten telefon a vykoukni z okna."

„Dobře."

Jenny položila telefon, přesně jak ji Sam přikázal a položila jej na hromádku učení, které ležela na jejím stole. Ráznými kroky pak přešla na druhou stranu pokoje, aby s ještě ráznějším tahem otevřelo okno.

A dole na trávníku stál Sam.

Jak jinak.

Usmíval se od ucha k uchu.

A ona nemohla jinak.

Okno zase rychle zaklapla, do ruky popadla klíče od pokoje a přes sebe přehodila mikinu, která ani nebyla její.

Během několika málo vteřin seběhla schody, které vedly dolů a skočila Samovi do náruče. Přitiskla se k němu, a zcela ignorovala všechno a všechny kolem sebe. Vůbec ji nevadilo, že má vlasy několik dní nemyté, že se ji na obličeji udělala ošklivá vyrážka a dokonce i to, že na sobě měla jen tepláky a nazouváky.

Zabořila si obličej do jeho hrudi a zhluboka vdechovala jeho vůni.

Ani si neuvědomila, jak moc ji chyběl, dokud ho neviděla.

„Jenny," zašeptal něžně její jméno a ona k němu vzhlédla. Vtiskl ji krátký polibek. A pak ještě jeden. A ještě jeden.

„Strašně si mi chyběl."

„Ale ty mě taky, blázínku."

Pohladil ji po vlasech a znovu ji políbil.

„Promiň. Jen – je toho strašně moc a já z toho mám strašnou hrůzu. Když ty zkoušky podělám, je to jako kdybych poslední čtyři roky tady dřela pro nic, za nic."

„Já ti rozumím. Ale zároveň vím, že ty zkoušky nepoděláš."

„Jak to můžeš vědět?"

„Protože tě znám."

---

„A když tu židli přesuneme trochu víc doprava, myslím, že tím získáme trochu víc prostoru tady, a tím pádem můžeme posunout ten stůl, a dostaneme víc místa zase tady..."

„Jenny."

„... a když budeme mít víc místa tady, budeme mít sice míň místa tady, ale aspoň se sem vleze ta knihovna..."

„Jenny."

„... ale nevím, ta knihovna. Není moc malá? Hele – a co kdybychom zrušili jídelní stůl? Můžeme jíst třeba na gauči, nebo si koupíme barové židličky a budeme jíst normálně z linky..."

„Jenny!"

„Co je?"

Jenny se konečně zarazila. Mluvila až moc rychle a až moc dlouho. Jenže ona si nemohla pomoc. Tohle je jejich první byt a ona chce, aby všechno bylo perfektní.

„Víš co napadlo mě?"

Zavrtěla hlavou.

Než se stihla nadechnout, byl najednou před ní. A než stihla zaprotestovat, přehodil si ji přes rameno, jako kdyby byla jen pytlem bramborem. Začala se smát a svými drobnými pěstičkami, jej mlátit po zádech.

„Samueli Winchesteře! Okamžitě mě polož zpátky na zem."

„No já jsem si říkal, že kdybys místo tamhle v kuchyni ležela třeba tady..." opatrně si ji sundal ze svých zad a položil ji do postele, kterou jen před malou chvíli sestavil. Kolem se válely ještě krabice a spoustu náhradních dílů. „... mohli bychom dělat i jiné věci, než je vyndávání talířků."

Zazubil se, a to přímo ďábelským způsobem.

A Jenny věděla, že není útěku.

A taky nikam utíkat nechtěla.

---

Bavilo ji každý den se probouzet po jeho boku.

Ráno ji vždy políbil na tvář a ona se musela usmívat.

Vstala z postele dřív než on. Připravila dva hrnky kávy a něco drobného na snídaní. Když vyšel z pokoje on, byl vždy oblečený do dobře padnoucího obleku, jen kravatu měl na stranu. Každé ráno mu ji opravila, a brzy ho začala podezírat, že to dělá naschvál, jen kvůli ní.

Společně se nasnídali, a on pak odešel do práce.

Ona vše poklidila a sama se převlékla do pracovního. Během dne si vyměnili pár textových zpráv, a když přišla domů, měla už nachystanou večeři.

Smáli se spolu.

Brečeli spolu.

Užívali si každou minutu, kterou mohli být spolu.

Když ji požádal o ruku, neměla jediný důvod, proč by měla odmítnout.

Milovala ho.

---

„Angie, sakra!"

„Necukej sebou tak!"

„Jak sebou asi nemám cukat, když mě taháš za vlasy!"

„Já tě za vlasy netáhám. Ja tě češu. Uznávám, je to něco jiného, ale měla bys to občas zkusit."

„Já se češu každý den."

„Tak asi málo."

„Nebo ty máš blbej hřeben."

„Já jsem kadeřnice, Jenny. Jak bych asi mohla mít blbej hřeben?"

„Promiň, Angelo. Já jen..."

„... jsi nervózní?"

„Strašně!"

„Neboj se."

Starší sestra na moment odložila hřeben, který držela ve své ruce, a položila své malé sestřičce ruku na rameno. Ta se po ni otočila a Angela ji věnovala široký úsměv. „Tohle nemůže špatně dopadnout. Jde přece o tebe a Sama. Neznám nikoho, kdo by se miloval tak, jako se milujete vy dva."

„Ale co když po cestě zakopnu?"

Angela se nahlas rozesmála a po chvilce se k ní přidala i Jenny.

„Neboj se. Táta tě bude držet pevně, určitě ti nedovolí, abys spadla."

„Děkuji, Angie."

„Pro tebe všechno, sestřičko."

---

Když ji uviděl, uvědomil si, jak velké štěstí má.

Miloval ji.

Když kráčela uličkou směrem k němu, musel se smát.

Byla krásná.

Tmavé vlasy měla spletené do složitého copu, který měla ledabyle pohozený přes rameno. Na sobě měla jednoduché šaty s dlouhými, krajkovými rukávy.

Na tváři široký úsměv a zelenkavé oči ji jiskřily štěstím.

Její otec mu položil její drobnou ručku do dlaně a naposledy si ho prohlídl.

Postará se o ni.

Bude ji milovat, až do konce svého života.

Bude se o ni starat.

Nikomu nikdy nedovolí, aby ji ublížil.

Bude ji klidně nosit celý život v náručí.

Nedokázal se soustředit. Když ji měl vedle sebe, připadal mu celý svět jiný. Mnohem víc barevnější.

Vyměnili si pohled.

Vyměnili si sliby.

Vyměnili si krátké ano.

A pak ji konečně mohl políbit.

---

„Jdeš pozdě," upozornila ho Jenny, i když on sám si toho byl vědom. V práci toho měl více než obvykle a domů chodil pozdě, do práce chodil brzo. A když už byl doma, stejně většinu času koukal do notebooku, nebo do všemožných papírů a dodělával věci, které nestihl v práci.

„Mám toho hodně," zamumlal, jakoby to byla omluva.

„To jsi říkal i včera."

„Protože od včera se nic nezměnilo."

„Ale dneska jsi říkal, že přijdeš včas."

„Tak jsem to prostě nestihl," zavrčel rozmrzele. Nebavili ho tyhle každodenní žabomyší hádky. Bylo to stejné každý den – „zase jdeš pozdě" „proč jdeš pozdě?" „nemůžeš jednou přijít včas?" – stejná otázka, jen pokaždé jinak položená. Ale nic to nezměnilo.

Když si sundal sako a zamířil hlouběji do bytu, překvapila ho Jenny – na stole měla slavnostně prostřeno a ona sama seděla naštvaně na jedné ze židlí, ruce založené na prsou.

„Prošvihl jsem něco?"

„Jo!"

Zprudka se narovnala a několika rychlými kroky odpochodovala do kuchyně. Sam byl v těsném závěsu za ní. Ona však jen otevřela troubu a ho do nosu udeřila vůně masa. Slastně zavřel oči, ale brzy je musel zase otevřít. „Uvařila jsem tvoje oblíbené jídlo, oblékla se do těchhle pitomých šatů, nachystala nám pěkný večer... A ty nemůžeš přijít včas!"

„Ale Jenny... Já nechápu... Proč tohle všechno?!"

Otočila se zády k němu, ruce zapřené o kuchyňskou linku. Viděl jak se zhluboka nadechla, ale k němu se neotočila.

„Jenny, co se děje?" zašeptal opatrně.

Ona se najednou zprudka otočila a on si všiml malé slzy, která se ji schovávala v koutku oka.

„Chtěla jsem, aby to bylo dokonalé."

„Ale co?"

„Jsem těhotná, Same."

---

„Je krásná," zašeptal potichu.

Jenny byla zničená, oči udržela jen s velkou námahou otevřené. Vlasy měla zpocené, přilepené k obličeji, a on ji je teď jemně odhrnoval. Jednou rukou ji hladil po vlasech, zatímco druhou si opatrně hrál s jejími prsty.

Byl unavený, ale byl šťastný.

V porodnici strávili téměř celou noc. Těsně nad ránem se jim však narodila dcera.

Byla to nejkrásnější, co kdy v životě spatřil.

A netrvalo mu dlouho, než si uvědomil, že díky ní miluje Jenny ještě víc.

I když by nemyslel, že je to ještě možné.

---

„Je to jako včera, když se narodila," prohodila jen tak, mezi řečí.

„Je to už osmnáct let."

„Ale ona je pryč."

„Je na vysoké – ona se zase vrátí, neboj se."

„Nevrátí se."

„Jenny, neplácej hlouposti."

„Neplácám hlouposti. Ani já, ani ty jsme se po vysoké už nikdy pořádně nevrátili domů."

Zadívala se mu do očí a skousla si ret. Jen těžko zadržovala slzy.

„Jsme sami."

„Jednou k tomu ale přece muselo dojít."

„Jednou – třeba za dalších deset let. Nebo za dvacet. Ach bože – proč naše dcera nemůže být neschopná a zůstat bydlet u rodičů?"

---

Jenny seděla u stolu, krátké vlasy pečlivě učesané, oblečená v elegantním kostýmku. Naproti ní seděla její dcera, která po svých rodičích zdědila jen to nejlepší – ostře zelené oči s jiskrou dobrodružství, neposedné hnědé vlasy, vysokou postavu a hravou náladu.

Čekali na Sama, který se měl každým momentem vrátit z práce.

Mladší z žen neustále ujídala ze svého talíře, za což její matka reagovala hlubokými povzdychy a protáčením očí. Nahlas ale neřekla nic.

Když se konečně otevřely vchodové dveře, ani na jednom talíři už nic nebylo. Jen Samova porce zůstala netknutá.

„Jdeš pozdě."

„Já vím, omlouvám se. Trvalo to déle, než jsem myslel."

Napochodoval do místnosti. Cestou ke svému místu se zastavil u dcery, kterou přivítal pohlazením ve vlasech.

„A co jsi vyřizoval?"

„Dal jsem výpověď – odešel jsem do důchodu."

„Cože?!" Řekly obě ženy zároveň.

„Prostě... Už asi nadešel ten správný čas. Teď můžu konečně odpočívat, užívat si volna." Pohled stočil na Jenny. Ona pozvedla koutek do malého úsměvu, a on na ni na oplátku mrkl. „Nemusím už nikomu nic dokazovat, a nemusím ze sebe do nekonečně dělat v práci vola. Prostě jsem řekl sbohem a šáteček. A doma mi bude dobře."

„Doma nám bude nejlépe."

---

„Ne. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Ty snad ano?"

„Ne."