Únor

„Ale no tak! Přece musí existovat něco, co jsi vždycky chtěl zkusit, ale nikdy jsi na to neměl koule!"

„Jenny, zlato. Já jsem Dean Winchester. Já mám koule na všechno."

„Tak jsi na to neměl dost peněz?"

„Jenny, zlato. Mám se opakovat?"

„Tak sakra – přece musí existovat něco, co ti můžu koupit k narozeninám."

„K narozeninám, které jsem měl skoro před měsícem?"

„Ale vzpomněla jsem si!"

„Tak já nevím... Co třeba pivní soudek?"

„Deane..."

„Spodní prádlo?"

„Deane, myslím opravdový dárek!"

„Víš co... Mám pro tebe návrh – přijeď za námi do Massachuttes na jeden pořádný případ. Jako za starých časů."

„Aby ses mohl smát mé totální neschopnosti?"

„Tak nějak."

„Budu tam."

„A vem sebou ten soudek!"

---

Zaparkovala jsem vedle černé Impaly, která byla na parkovišti před motelem docela sama a opuštěná. Z kufru svého auta jsem pak vytáhla dvě tašky – v té menší jsem měla oblečení, něco málo kosmetiky a hygienické potřeby, v té větší naopak všechny možné zbraně, které bych mohla na tomhle lovu potřebovat. Nebylo už nic jednoduššího, než najít dveře s číslem 19 a vší silou zabušit na dveře.

Bylo už pozdě večer a já předpokládala, že už oba spí.

Zabušila jsem ještě jednou a s ještě větší silou, než předtím.

Trvalo to ještě pár minut, než mi konečně někdo otevřel.

Byl to Dean, oblečený ve své každodenní uniformě, která se skládala z prošoupaných džínů, košile, kterou zrovna vytáhl z tašky, a která byla zrovna dostatečně čistá, a kožené bundy po tátovi, která mu byla až příliš velká, ale nikdo mu to nikdy neřekl.

„Jenny Jenns!"

„Neříkej mi tak," procedila jsem skrz zuby, zatímco jsem se kolem něj protáhla do malého pokoje. Sam seděl na kraji postele, s vlasy podivně spadnutými na jednu stranu. Na tváři jsem vykouzlila drobný úsměv.

Od našeho rozhovoru jsme se neviděli. Nepsali jsme si, ani jsme spolu nemluvili po telefonu.

Nevěděla jsem, jak bych měla správně reagovat, ani jak to teď vlastně mezi námi bude. Znali jsme se už hodně dlouho na to, abych věděla, že ho nemůžu ze svého života vyškrtnout úplně.

A tak mi nezbývalo niž jiného, než předstírat.

Předstírat, že je všechno v pohodě.

Předstírat, že jsme ten rozhovor nikdy nevedli.

Předstírat, že jsme jen kamarádi.

„Tak dáš si toho panáka?"

Deanův hlas mě vytrhl z přemýšlení.

Přikývla jsem, shodila si z ramena tašky a posadila se ke stolku, který byl součástí tohoto pokoje. Netrvalo dlouho a na stole se objevily tři skleničky.

„Až do dna!" Přikázal nám Dean a já se Samem jsme jen přikývli. Obrátila jsem do sebe obsah skleničky a otřásla se. Nechtěla jsem vědět, co to je, ale nepříjemně mě to pálilo v krku a vůbec mi to nechutnalo.

Jenže na protesty jsem neměla nárok – v momentě, kdy jsem položila skleničku zpátky na stůl, byla znovu naplněná.

„Já už nechci," zaúpěla jsem. „Je to strašně... nechutný."

„Neremcej a pij. Nebo ti budu až do konce života říkat Jenny Jenns."

„Budeš mi tak říkat tak jako tak."

„Jo."

Převrátila jsem oči v sloup a kopla do sebe i druhou skleničku.

Kupodivu to na druhý pokus bylo o maličko lepší, než minule.

Ale jenom o maličko.

---

Ráno jsem se probudila pozdě.

Vlastně se to ani nedalo nazývat ránem, spíše jako polednem.

Nebo odpolednem.

Třeštila mi hlava a věděla jsem, že to je věc, kterou nespraví ani pořádně velký hrnek kávy. Přesto mi nezbývalo nic jiného, než se zvednout a ten hrnek si udělat sama. Ale ještě předtím jsem se odebrala do sprchy.

Studená voda je něco, co mě bere vždy a za každých okolností.

Je to jako kouzlo.

Dovnitř vleze absolutně zničení, s kocovinou, s bolestí hlavy a s absolutní neschopností čehokoliv. Ale ven se dostane úplně jiný člověk.

Oblékla jsem se do svého oblíbeného domácího úboru, který se skládal s teplých tepláků a mikiny, která mi byla velká.

U stolu už seděli i oba bratři, kteří vypadali mnohem lépe než já.

Přisedla jsem si k nim a začala hned vyzvídat, co nás čeká.

„Takže – o co jde?"

„Těžko říct – máme tu jednu mrtvou ženu."

„Nic neobvyklého."

„Kdyby neumřela na to, že ji vypadaly všechny zuby."

„Au."

---

Převlékla jsem se do pracovního – v tomto případě šlo o dobře padnoucího kostýmek a lodičky na vysokém podpatku. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a vše doplnila nudným a fádním líčení, které mi přidávalo roky.

Společně se Samem jsme se pak vypravili za manželem zesnulé ženy.

„Přejete si?" Muž se na nás podíval podezíravým pohledem. Pod očima měl velké kruhy způsobené nedostatek spánku.

„Jennifer Bachmanová." Usmála jsem se tím nejširším úsměvem, jaký jsem uměla. „Tohle je můj kolega, Sam Turner. Jsme tu z Centra diagnózy chorob, a rádi bychom vám položili několik málo otázek ohledně smrti vaší ženy."

Muž jen přikývl a pustil nás dovnitř. Posadil se na křeslo, zatímco já zůstala nad ním. V ruce jsem měla drobný bloček, do kterého jsem si zapisovala (nebo jsem alespoň předstírala, že zapisuji) jeho odpovědi na moje nedůležité otázky.

Věděla jsem, kdy je vhodné se usmát, jak položit zvláštní otázku, tak aby zněla co nejvíce normálně. Uměla jsem být s lidmi soucitná – věděla jsem, kdy je vhodné se odmlčet, kdy je podržet za ruku, nebo jim soucitně položit ruku na rameno. Uměla jsem i pracovat se svým tělem – uměla jsem na muže zapůsobit, i když bych se nikdy nepovažovala za krásnou ženu. Ale občas jsou situace, kdy stačí jen dlouhý pohled, nebo příliš hluboký výstřih.

Sam, na druhou stranu, vynikal v poflakování.

Nebo tak aspoň vypadal.

Koukal se po věcech, které nepatří do normálního rodinného domku. Po chvíli mi zmizel z dohledu, a když se znovu objevil, jen na mě kývl.

Něco našel.

Ukončila jsem náš rozhovor s manželem zesnulé tak rychle, jak to jen šlo a odporoučeli jsme se z domu.

Venku před domem stála zaparkovaná černá Impala. Hlasitá rocková hudba byla slyšet až k nám, a já se podivovala, že Dean ještě neohluchl. Beze slova jsme se vydali do auta. Zapadla jsem na sedačku mezi bratry.

„Máte něco?"

Dean ztlumil hudbu, zatímco Sam z kapsy svého saka vytáhl malý, kožený váček.

„Ale ne," zamumlala jsem ve stejný moment, kdy Dean zaklel a rychle dodal: „Nesnáším čarodějnice!"

---

Vrátili jsme se zpátky na motel a já se pustila do usilovného pátrání. Pečlivě jsem zkoumala obsah magického balíčku, stejně jako jsem se zoufale snažila rozluštit nápisy, které byly nakresleny na látce.

Jenže jsem neměla nic.

Musela jsem u toho všeho čtení usnout, protože když mi zazvonil telefon, měla jsem hlavu položenou na jedné z knih, které byly přede mnou.

„Tady Jenny," zamumlala jsem do telefonu, ze kterého se ozval Deanův hlas.

„Ty spíš?!"

„Ne. To bych si nikdy nedovolila. Jsem až po uši v knížkách a snažím se přijít na něco, co by nám bylo co k čemu."

„A na co jsi přišla?"

„No... Na nic."

„Tak doufám, že jsi se aspoň dobře prospala."

„Ale já jsem nespala!"

Věděla jsem, že tahle debata nemá smysl, a proto jsem se pokusila co nejrychleji změnit téma. „A co vy? Máte něco?"

„Za vším stojí zhrzená milenka."

„Vždycky za vším stojí zhrzená milenka."

„Jenny. Vážně. Udělala to."

„Proč mám takový nepříjemný pocit, že v tom je nějaký háček."

„Protože je mrtvá."

„Někdo vás předběhl? To mě mrzí."

„Jo. Nějaká další čarodějnice."

„Ale ne."

„Ale jo."

„Za jak dlouho budete zpátky na motelu?"

„Pár minut."

„Budu vás čekat."

---

Když bratři přijeli, dali jsme si rychlou večeři, kterou sehnali někde po cestě.

Já jsem si udělala pořádně velkou a silnou kávu a znovu se posadila ke stolu, kde jsem měla rozložené knihy. Sam přede mě položil deník, který našel u mrtvé čarodějky. Pak se posadil naproti mně a začal pracovat na svém vlastním pátrání na internetu.

---

„Jenny."

Zavrtěla jsem sebou, ale neprobudila jsem se. Nebo jsem možná byla jen příliš unavená na to, abych zvládla otevřít oči.

„Jenny, nemůžeš tady tak spát."

„Můžu," zamumlal jsem v odpověď.

„Jenny no tak – máš ustláno na stole a místo polštáře používáš knížky. Ne knížku, ale knížky." Chvilku bylo zase ticho, než se znovu ozval Samův hlas. „A vylila jsem kávu." V normálním světě by mě zpráva o ztrátě mého milovaného nápoje postavila na nohy, ale tohle nebyl reálný svět. Tohle byl svět spánku.

Očekávala jsem, že naše debata, respektive jeho monolog bude pokračovat a obrnila jsem se proti tomu. Prostě jsem otočila hlavu na druhou stranu.

Jenže místo toho jsem ucítila, jak mě jeho velké ruce pomalu nadzvedly. Schoulila jsem se k němu do náruče, a až teplo jeho těla mě donutilo si uvědomit, že mi ve skutečnosti celou dobu byla zima.

Položil mě do postele, kde jsem se okamžitě skulila do své oblíbené polohy. Přikryl mě pod peřinu a já se do ní vděčně zavrtala.

Postel se pak mírně prohnula pod tím, jak se na ni posadil.

Nevím, jak dlouho tam zůstal jen tak sedět.

Ale těsně předtím, než se znovu zvedl, tentokrát aby zamířil do té své, mě lehce políbil na čelo. Pohladil po vlasech. A popřál mi dobrou noc.

---

Další den jsem strávila opět usilovným studiem.

Dostávala jsem se do hloubky. Sice jsem pořád nedokázala rozluštit všechny nápisy, ze všech váčků, které jsme měli, ale dokázala jsem říct, že se jedná o opravdu starou a opravdu temnou magii. A opravdu silnou. Čarodějnice, která ji ovládala, představovala velké nebezpečí a tak jsem svůj zdroj zájmu trochu přesunula. Místo toho, abych se snažila rozluštit, o jakou magii se jedná, začala jsem hledat nové způsoby, jak bojovat proti čarodějnicím.

Od stolu jsem vstala až odpoledne, když se vrátili bratři.

Přinesli jídlo, tentokrát se jednalo o krabičku z čínského bistra. Hladově jsem se pustila do jídla, zatímco oni mi vyprávěli o tom, co se dneska všechno dozvěděli.

Po dnešní obchůzce po předměstí, kde byly spáchány všechny zločiny, objevili skupinku mladých a ambiciózních žen. Ostatně jako všechny ženy na předměstích. Jenže tyhle měli více štěstí, než bylo běžné.

Obchod s keramikou, který najednou vstal z mrtvých a začalo se mu zázračně dařit.

Výhra ve sportce – a zrovna vysoký jackpot.

Dovolená na Haiti. Nový přítel. Spoustu peněz.

Malé náhody, které dohromady dávaly dokonalý obrazec.

„Takže – co budeme dělat?"

„Nic," odpověděl nám ženský hlas, který ale rozhodně nepatřil nám. Všichni tři jsme se ihned otočil za oním návštěvníkem, který se zničehonic objevil uprostřed našeho pokoje.

„Ruby," zavrčel nepřátelsky Dean.

„Ruby," zašeptal překvapeně Sam.

„Ruby," dodala jsem já, hned po tom, co jsem polkla sousto, které jsem měla v puse zrovna v momentě, kdy se objevila.

„Musíte odsud vypadnout," oznámila nám.

„Jediný, kdo by měl co nejrychleji zmizet, jsi ty." Kdyby byl Dean kočkou, měl vytažené drápky a naježenou srst. Z toho jak se tvářil jsem téměř okamžitě pochopila, že i on už zná pravdu o Ruby a jejích černých očích.

„Deane, prosím," ozval se k mému překvapení Sam. „Proč musíme vypadnout?"

„Protože tohle není jen nevinný čarodějnický dýchánek. Je v tom mnohem víc."

„A ty to víš jak?" Tentokrát jsem to byla já, kdo promluvil. Stála jsem mezi Samem a Deanem, ruce založený na prsou.

„Protože umím používat mozek, krásko. Tyhle čarodějnice – odkud si myslíte, že berou svoji moc? Hm?"

„Démoni," šeptl potichu po Sam, a Ruby jen přikývla. „Přesně tak. A jeden takový je právě teď ve městě."

„Jo, a jeden stojí naproti na mně." Dean promluvil po dlouhé době. Aniž bych to stihla doopravdy postřehnout, kdy přesně se to stalo, Dean měl nyní v ruce colt. A mířil jím přímo na Ruby.

Neubránila jsem se úsměvu.

„Já nejsem váš problém, Deane. Tenhle démon je mnohem silnější, než co můžete zvládnout. Musíte utéct. Musíte utéct, nebo vás zabije."

„A proč bychom ti měli věřit?"

Zcela ignorovala otázku, kterou jsem ji položila. Místo toho se otočila směrem k Samovi. Mluvila přímo k němu, jako kdybych tam já ani Dean nebyli. „Same, musíte utéct. Ten démon půjde po tobě. A když se tak stane – zabije vás."

Zadívala jsem se do jeho tváře a trvalo mi jen chvilku, než jsem si toho všimla.

On ji věřil.

A přemýšlel o tom, jak má přesvědčit nás dva, abychom ji taky věřili.

„Same, ona si s tebou jen hraje!" Zatahala jsem ho za rukáv – abych ho vrátila zpět do reality.

„Od kdy jsi ty součástí konverzace?!" Ruby po mě střelila pohledem, ve kterém se schovávalo tolik nenávisti, až mě to malý okamžik zmrazilo na místě.

„Protože mi na něm záleží. Doopravdy mi na něm záleží."

„Ale prosímtě! Nebuď patetická."

„Zavři hubu."

„Hoši, myslím, že slečna tady potřebuje náhubek. A vodítko."

„Říkám ti to naposledy – zavři klapačku."

„Jenny, uklidni se."

Překvapivě jsem střelila pohledem na Sama, který promluvil. „Ty ji věříš."

„Jenny..."

„Ty ji věříš!" Rychle jsem stočila svůj pohled na druhou stranu, na místo, kde stál jeho bratr. „Deane, střílej!" Vyzvala jsem ho rychle.

„Deane, ne!" Ozval se vedle mě Sam. ¨

Jenže Dean ho ignoroval.

Ale bylo to jedno.

V tom všem zmatku se Ruby vypařila.

Stejně najednou jak se objevila, tak i zmizela.

A jediné co sloužilo jako upomínka na to, že tady skutečně byla, bylo zvučení v mých uších, způsobeno výstřelem a kulka ve zdi naproti nám.

ts_]Mv