Dny se táhly jako věčnost. Byla jsem tam zavřená už několik dní – možná týdnů – ztratila jsem přehled o čase. Každé ráno mě probouzely drsné hlasy nebo rámus za dveřmi. A každý den přicházela stejná rutina: urážky, ponižování a sem tam nějaká rána.

Mark se vyžíval v tom, aby mi ukazoval, jak málo podle něj znamenám. Kdykoliv mě viděl, měl na tváři úšklebek, který mi připomínal, že jsem pro něj jen zboží. A slova, která volil, byla ještě horší.

„Podívej se na sebe," ušklíbl se jednoho dne, když mě nechal přivést do jeho kanceláře. „Máš vůbec představu, jak ubohá jsi? Tvůj bratr tě ani nechce. A ty si tady pořád hraješ na hrdinku."

Nedokázala jsem na něj odpovědět. Hrdlo jsem měla sevřené a v očích mě pálily slzy, ale odmítala jsem je pustit. Už tak mě viděl jako slabou, nechtěla jsem mu dát další důvod k posměchu.

„No tak, Alice," pokračoval s hranou lítostí. „Řekni něco. Nebo ses už naučila mlčet? To je pokrok. Vždycky jsem říkal, že ženské mají být ticho."

Nemohla jsem už dál poslouchat jeho slova. Zavřela jsem oči a snažila se myslet na něco jiného – na jakoukoliv jinou realitu než tuhle.

Po chvíli mě vyvedli zpět do pokoje, ale sotva jsem došla na postel, dveře se znovu otevřely. Jeden z Markových mužů vešel dovnitř a praštil mě přes rameno. „Přestaň se flákat, děvče. Mark tě ještě možná bude potřebovat."

Bez odpovědi jsem se schoulila na postel. Tělo mě bolelo na každém centimetru, od modřin až po hluboké šrámy na duši.

Ale přesto – v koutku mé mysli stále doutnala naděje. Plán. Chtěla jsem pryč. Nevěděla jsem jak, ale musela jsem se odtud dostat.

Vrátila jsem se k plánování. Každou volnou chvíli, kdy na mě nikdo nekřičel, nikdo mě nebouchnul nebo mě neurážel, jsem si představovala, jak odsud utéct. Měla jsem málo možností – skoro žádné – ale i tak jsem se snažila. Přemýšlela jsem, jak obejít kamery, které jsem zahlédla na chodbách, a jak překonat zamčené dveře. Když mi někdo přinesl jídlo, snažila jsem se zachytit každé slovo jejich rozhovoru, každý náznak slabiny v jejich rutině.

Ale ani to mě nezachránilo před jejich krutostí. Každý pohyb mě bolel. Modřiny na žebrech mě pálily při každém nádechu, a moje pravá ruka byla tak nateklá, že jsem jí sotva pohnula. Ale nepřestávala jsem. V duchu jsem si opakovala, že musím být silná, že to zvládnu, že oni nevyhrají.

Jednoho večera mě přišel navštívit sám Mark. Vešel do místnosti s cigaretou mezi prsty a širokým úšklebkem na tváři. „Tak co, princezno?" začal a jeho hlas byl plný jedu. „Jak se ti líbí tvoje nové království?"

Mlčela jsem. Naučila jsem se, že slova jen přilévají olej do ohně.

„Co je?" pokračoval. „Ztratila jsi řeč? Možná už konečně chápeš, že tady nejsi na návštěvě. Nikdo tě nezachrání, Alice. A už vůbec ne ten tvůj bratr."

Při zmínce o Mikeovi mě bodlo u srdce. Nevěděla jsem, jestli je skutečně takový, jak ho Mark popisoval, nebo jestli měl nějaký plán, ale jedno bylo jisté – tady jsem byla sama. Mike tady nebyl, aby mi pomohl. A pokud jsem chtěla přežít, musela jsem se o to postarat sama.

„Ty se vážně nikdy nepoučíš, co?" Mark se přiblížil a jeho oči mě studovaly jako nějaké zboží na trhu. „Myslíš si, že jsi silná? Že můžeš bojovat? Přestaň si lhát, Alice. Tohle je konec."

Pak se naklonil blíž. Cítila jsem zápach cigaretového kouře a jeho dech na své tváři. „A jestli uděláš ještě jednou nějakou hloupost, postarám se, aby ses už nikdy nezvedla."

Po těch slovech mě popadl za bradu a přiměl mě, abych se na něj podívala. Jeho oči byly ledově chladné, jako by si užíval každou vteřinu mého strachu. Pak mě pustil a odkráčel pryč, dveře se za ním zabouchly.

Zůstala jsem v pokoji, třesoucí se strachy a vyčerpáním. Markovy hrozby mi zněly v hlavě, ale spolu s nimi i myšlenky na to, jak z tohohle pekla uniknout. Věděla jsem, že si musím dát čas. Můj plán nemohl být unáhlený – musela jsem být chytrá, rychlá a hlavně opatrná.

Sklonila jsem hlavu, ruce sevřela v pěst a zašeptala si pro sebe: „Ještě není konec."

Ale v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře. Prudce jsem zvedla hlavu. Kdo teď? Už jsem neměla sílu čelit dalšímu útoku, dalšímu ponižování.

Dveře se pomalu otevřely a dovnitř nakoukl James. Jeho výraz byl neutrální, ale v očích se mu mihl záblesk něčeho, co jsem nedokázala rozluštit. Strach? Výčitky?

„Můžu?" zeptal se tiše, jako by to byl normální denní rozhovor.

„Co chceš?" hlesla jsem. Nechtěla jsem další rány. Už jsem měla dost.

James zavřel dveře a opřel se o ně. „Jen jsem přišel zkontrolovat, jestli žiješ."

„A co když ne?" odpověděla jsem ostře, i když můj hlas zněl slabě. „Tobě by to stejně bylo jedno."

Chvíli mě pozoroval. Pak si povzdechl a přešel blíž. „Alice... já nejsem tvůj nepřítel."

„Ne? Tak proč se ke mně všichni chováte jako k něčemu, co nemá žádnou cenu? Proč mi všichni ubližujete?" Po tváři mi stekla slza, ale rychle jsem ji setřela.

James chvíli mlčel, než promluvil. „Někdy musíš hrát hru, abys přežila."

„To mi říká ten, kdo je součástí téhle hry," odsekla jsem.

„Možná," řekl tiše. „Ale... nevzdávej to, Alice. Pamatuj, co jsem ti řekl. Přemýšlej."

Než jsem stihla odpovědět, byl pryč. Dveře se za ním zavřely a já zůstala sama, znovu ponořená do myšlenek.

Musela jsem přežít. Ale jak dlouho ještě vydržím?

Zůstala jsem sedět na posteli a zírala na dveře, za kterými zmizel James. Jeho slova mi zněla v hlavě, ale nemohla jsem si pomoct – nedokázala jsem mu věřit. Byla jsem unavená, fyzicky i psychicky vyčerpaná, a všechny myšlenky se mi míhaly hlavou jako rozbouřená řeka.

Musela jsem něco udělat. Nemohla jsem tu jen tak sedět a čekat, až mě zlomí. Mark mi jasně ukázal, že se mě nezastaví ponižovat a ubližovat mi, a James... jeho záměry jsem stále nedokázala pochopit. Přesto mi něco říkalo, že jeho slova měla váhu. „Přemýšlej," opakovala jsem si v duchu jeho hlas.

Dveře se prudce otevřely a já sebou trhla. Tentokrát to nebyl James. Dovnitř vtrhl jeden z Markových mužů – vysoký, svalnatý a s výrazem, který přímo křičel „problém". Přistoupil ke mně a bez jakéhokoliv varování mě popadl za ruku.

„Pojď," vyštěkl, jeho hlas byl hrubý a bez emocí.

„Kam mě vedeš?" zeptala jsem se, ale odpověď nepřišla. Jeho stisk byl tak silný, že jsem měla pocit, že mi drtí kosti. Chtěla jsem se bránit, ale neměla jsem na to sílu.

Táhl mě chodbou, kde mě oslnilo ostré světlo. Kolem bylo ticho, přerušované jen ozvěnou našich kroků. Vedl mě dál, až jsme se ocitli v místnosti, kde byl pouze jednoduchý dřevěný stůl a židle.

„Sedni si," přikázal a doslova mě na jednu z židlí hodil.

Do místnosti vešel Mark, v ruce držel telefon a cigaretu. Výraz na jeho tváři byl typický – ten jeho pohrdavý úšklebek, který mě dokázal rozčílit i vyděsit zároveň. Přistoupil blíž a sjel mě pohledem.

„Tak co, princezno?" začal sarkasticky, zatímco na mě mířil kamerou svého telefonu. „Jak se ti líbí tvůj nový domov?"

„Co chcete?" vydechla jsem slabě, téměř neslyšně.

Mark se uchechtl. „Chci, abys přestala dělat drahoty a pochopila, kde je tvoje místo." Naklonil se ke mně blíž a jeho oči byly studené, nebezpečné. „Tohle je tvůj život, Alice. Přijmi to, nebo tě to zničí. A abych nezapomněl..." Natočil telefon tak, aby byl jeho obličej také v záběru. „Tvůj bráška by tě asi takhle nechtěl vidět, co?"

„Co tím myslíte?" hlesla jsem.

Mark se zasmál a zvedl telefon výš, aby mě mohl natočit celou. „Tohle bude exkluzivní video pro Mikea. Aby věděl, co se stane, když se mnou někdo chce hrát."

V tu chvíli pokynul jednomu ze svých mužů. Než jsem stihla cokoliv říct, ucítila jsem tvrdou ránu do tváře. Silný úder mě odhodil z židle na podlahu. Bolest byla nesnesitelná, před očima se mi zatmělo.

„Perfektní," řekl Mark spokojeně, zatímco dál natáčel. „Vidíš, Mikeu? Tvůj problém právě teď padá na zem. Tak co, má cenu to ještě zkoušet?"

Slyšela jsem jeho smích, jak mi zvonil v hlavě, než jsem ztratila vědomí.

Když jsem znovu přišla k sobě, bylo ticho. Ležela jsem na tvrdé posteli v pokoji, kde jsem byla zavřená už dřív. Celé tělo mě bolelo, každé nadechnutí bylo utrpením. Snažila jsem se pohnout, ale nedokázala jsem to.

Markova slova mi zněla v hlavě. Viděla jsem jeho úšklebek, cítila tvrdost té rány. Byla jsem rozbitá, fyzicky i psychicky, ale uvnitř mě hořel malý plamínek vzdoru. Nemohla jsem jim to nechat jen tak projít.

Zhluboka jsem se nadechla, i když to bylo bolestivé. „Musím přežít," zašeptala jsem. „Musím."

Ale věděla jsem, že abych mohla cokoliv udělat, musím počkat. Musím se dát dohromady, najít sílu, která mi teď chyběla. A prozatím hrát jejich hru.

Pevně jsem zavřela oči a nechala se znovu unést vyčerpáním, moje mysl však zůstávala naživu. Plánovala jsem. Přemýšlela jsem. A hlavně... čekala na svou šanci.