"Prostě si ho vem na pár hodin k sobě, Sherlocku! Není na tom nic těžkého!" Hobití sousedka vrazí detektivovi do ruky vodítko na jehož konci se nachází hnědá kulička bez ocásku . 
"Mám důležitější věci na práci." zavrhl její nápad detektiv a ani nepohlédl na konec vodítka, kde nadšeně poskakoval pes. 
"Třeba vynést odpadky!" ozval jsem se z útrob bytu a ani se nenamáhal zvednout z křesla, kde jsem četl. 
"Když už půjdeš s těmi odpadky, tak s sebou vezmi Adolfa." ušklíbla se hnědovláska, zatímco nakoukla do bytu a zamávala mi na pozdrav. Já jí se slabým úsměvem zamával zpátky, během čehož se ta chlupatá kulička rozhodla usadit u Sherlockovo bot. 
"Není náhodou proti zákonům pojmenovávat zvířata po nacistickém vůdci?" zeptal se Sherlock tím nejdůvěryhodnějším, tázacím tónem, na který se zmohl. 
"On se nejmenuje po Hitlerovi. Jmenuje se po mém strýčkovi Adolfovi z Německa." ozvala se procházející černovláska, která ukusovala sušenku. "Prý byl dost známí a měl respekt. Říká se, že mu skoro celý svět ležel u nohou a budoval tábory pro židy a jejich děti. Do teď nechápu, proč se o něm neučí ve školách." poslední větu dodala zamyšleně, zatímco všichni přítomní na ní lehce vyjeveně koukali. 
"To jméno vymýšlela Wynri..." prolomila ticho Jin. a odkašlala si. "Každopádně, my neřešíme, proč se pes jmenuje tak, jak se jmenuje, ale kdo ho bude hlídat." pohlédla na vodítko v detektivově ruce a široce se ušklíbla. "A jelikož vodítko máš ty, tak přeji hezký den." s tímhle se dala na nejrychlejší ústup, co jí jen její hobití nožky dovolovaly a zmizela na konci chodby. Její spolubydlící šla v jejích stopách, ale její cesta skončila tak rychle, jak jen započala. Zalezla k ní do bytu a zřejmě splynula s okolím. Sherlock pouze chvíli postával, než jej z myšlenek vytrhl zvuk tekoucí vody. Rozhlédl se okolo, než mu došlo, že ten zvuk vycházel kousek od země. Zespoda na něj koukal s nevinným výrazem ve tváři Adolf a hrdě seděl u vyznačkovaného území, které zahrnovalo i detektivovo boty. S velmi přátelským pohledem i chováním, které se projevilo při sebrání, již zmíněného, pytle s odpadky, se vydal na dlouhou výpravu ven, kde mohly na každém rohu číhat zlověstné nanuky. Zatímco za sebou zanechával mokré šlápoty, tak kulička po jeho boku poslušně poklusávala vedle něj a dokonce se jí dařilo s Holmesem držet tempo, což byl vskutku zázrak, jelikož to se občas nedaří ani jeho blogerovi. 

Po naťapání v celé chodbě se dostal na ulici, kde hned na prvním rohu stál všemi oblíbený stánek se zmrzlinou a jeho velmi příjemný prodavač. Kdyby jsme napsaly, že Sherlock měl z tohoto stánku strach, nevyznělo by to správně. On z něj měl přímo panickou hrůzu, která zahrnovala i pouhé podívání se tímto směrem, nedejbože potkání někoho s touto ledovou pochutinou! Bohužel, Adolf, jakožto správný vojevůdce, se, doslova, vrhl po hlavě za tímto prodavačem, kterého už dlouho neviděl. Radostně na něj již z dálky štěkl a kompletně ignoroval ten fakt, že se jej jeho dosavadní páníček snažil odtáhnout opačným směrem, zatímco mu z pytle odpadávaly odpadky. A právě kvůli znečišťování města Sherlocka zastavili dva policisté, kteří šli náhodou kolem. 
"Okamžitě zastavte, pane! Tady není žádná popelnice!" Křikl tlustý policista a jeho vysoký parťák jen tupě přikývl. Adolf se zarazil v půlce škubnutí a změřil si pohledem nově příchozí, kterým začal po chvíli očmuchávat boty, zatímco Sherlock si oba dva měřil svým klasickým pohledem, zatímco se mu na tváři objevil slabí úšklebek.
"Kdyby tahle veverka," hlavou kývl k Adolfovi, který již chystal vypálit další dávku ze své močové trubice. "byla v klidu, tak tu na zemi nic není. Navíc, být vámi, se moc nepředkláním." dodal směrem k obtloustlému policistovi.
"Co si to dovolujete, mám Vám napařit pokutu?!" vyštěkl muž, že by se za to ani kulička na vodítku nemusela stydět.
"Kdepak, pouze Vás chci upozornit, že ty krajkové kalhotky, co máte na sobě, jsou hledané Vaší milenkou. Takže bych se radši moc nepředkláněl." Policista se na pár vteřin zarazí, tupě kouká na Sherlocka a načítá data. Mezitím si to okolo projde pár dětí olizují nanuky. Sherlock vyděšeně uskočí, čímž odtáhne, opět močícícho Adolfa, a k tomu mu vypadne pár odpadků. Vysoký policista vytáhne želízka a chystá se zatknout detektiva za znečišťovaní města. Jenže Sherlock si to už šine k popelnici, kam hodí pytel s odpadky. 

V tu chvíli jsem zrovna na ulici přišel já, jelikož mi bylo podezřelé, že se Holmes takovou dobu nevracel. Můj první pohled padl mého spolubydlícího a dva policisty stojící na druhé straně ulice. Okamžitě mi bylo jasné, že má Sherlock problém. Ani jsem neváhal a vydal se raději opačným směrem. Abych to napsal správně: 'byl bych se vydal, ale za mnou se ozvalo štěknutí.' A to malé, lehce ochlupené zvířátko s sebou na vodítku škublo tak, že se Sherlockovi, který byl patrně až moc zabrán do debaty s policisty, vytrhl a to pekelné stvoření si to už hupsalo do středu vozovky, díky čemuž se ozvaly zvuky brzdících pneumatik. Neváhal jsem ani vteřinu a běžel hrdinsky zachránit to nebohé zvíře. Kdybych tak neučinil, tak by Wynri zabila Holmese. Ale to by byl jeho nejmenší problém. 

Běžel jsem rychle do středu vozovky. Auta za mnou troubila, řidiči křičeli nadávky, ale já nezpomaloval. Byl jsem jen malý kousek od chlupaté koule, když v tom se na silnici zjevil Sherlock. Popadl psa a klidně odkráčel na chodník, kde psíka láskyplně pohladil a položil na zem. Bohužel, mě již nikdo z vozovky neosvobodil a skončil jsem uvězněn mezi brzdícími auty. Jen tak tak mě minul stříbrný Opel, který řídila mladá blondýnka, která si zrovna za jízdy aplikovala řasenku a jen tak tak stihla strhnout volant, aby se mi vyhnula. Mezitím na chodníku Adolf nadšeně začal poskakovat okolo Sherlocka, nadšen, že má konečně jeho pozornost, aniž by mu musel zadělat nějakým bordelem boty. Oba dva policisté chvíli koukali na tu kalamitu, co jsme způsobili na silnici, než se jali mojí uvězněnou maličkost vysvobodit s nelibými výrazy na jejich tvářích. Zastavili provoz a mě velice mile vyvedli na nejbližší chodník. Tam jsem mohl jen suše konstatovat, že Sherlock i Adolf jsou pryč a já jsem tu zůstal s policisty, kteří nevypadají zrovna inteligentně.
"Pane, můžete mi říct, proč jste se vrhl za tou vypelíchanou koulí? Ani není vaše!" Já pouze lehce nechápavě koukal na policistu, jehož druhá brada při každém slově jemně povyskočila, zatímco čahoun vedle něj se přitrouble uchechtl při slově: 'Koule'.
"Ehh... S-sorry?" vykoktal jsem, netušíc, co vlastně na mě mluví, či jak odpovědět.
"Kvůli vám byla zastavena doprava! Kdyby vás něco přejelo, tak by sem musela záchranka! Chápete, že jste ohrozil bezpečnost celý ulice?!" Brady stále pěkně nadskakovaly. Bohužel celá ulice byla v pořádku a já nebyl zraněný, takže stále nechápu kam ten tlusťoch mířil. Mohl by třeba skočit na koblihu nebo zmrzlinu a mně dát pokoj... Já radši pouze mlčky pokývl hlavou a bral to jako konec debaty, takže jsem se rychlím krokem vydal směrem, kde jsem naposledy spatřil Sherlocka. Bohužel, žádné stopy po něm, nebo té kuličce, jsem nenašel. Skoro smířený s touto velikou ztrátou jsem zamířil do první náhodné uličky. V ní na jedné z popelnic stál nějaký mladík, který na zeď sprejoval nějaké čmáranice. Přistoupil jsem kousek k němu. 

"Hey," řekl jsem pár kroků od něj. Mladík poděšeně nadskočil, vrazil mi do ruky sprej a dal se na rychlí útěk. Zřejmě si mě spletl s policistou. "WAIT!" zakřičel jsem ještě za ním, ale to už mladík zmizel za rohem.
"Takže vy napřed skoro způsobíte bouračku a teď tady sprejujete grafity?!" ozval se za mnou hlas obtloustlého policisty, kterého zřejmě přilákalo mé volání. Chvíli jsem pouze postával, než mi došlo, že mám v ruce sprej a za mnou stojí policista, zatímco přede mnou jsou čerstvé grafity. Člověk nemusí být Sherlock Holmes, aby si v této situaci dal jedna a jedna dohromady. aby se dal na útěk. Utíkal jsem uličkou, která nebyla nijak dlouhá. Když jsem doběhl na její konec, tak jsem vrazil do něčeho černého a ukopl se o něco hnědého a chlupatého. Zkrátka jsem našel Sherlocka a Adolfa! Sherlock si mě pouze mlčky změřil pohledem, zatímco Adolf uraženě zakňučel, jelikož to schytal při mém útěku nejvíc.
"Sorry, boy." zamumlal jsem, rychle psíka pohladil po hlavě a schoval se za Sherlocka v domnění, že policisté budou tak nevyspělí a nenajdou mě za mojí gigantickou skrýší. Policisté proběhli okolo a jen vrhli na Holmese nevrlé pohledy. Když zmizeli za rohem ulice, tak jsem se odvážil vykouknout z mé skrýše. Sice jsem se již tolik neobával, ale stále jsem byl připraven se při nejhorším Sherlockovi schovat pod kabát.
"Myslíš, že se ještě vrátí?" zeptal jsem se svého spolubydlícího, který zrovna zaujatě pozoroval holuba na drátě. On pouze zavrtěl hlavou a i se psem se vydal dál ulicí. Nutno říct, že se k tomu psu choval lépe než ke mně. A taky mu neutíkal tak často jako mně... Občas uvažuji, že kdybych měl vodítko, tak by to asi bylo jednoduší, nicméně já se mlčky vydal za svým spolubydlícím, jelikož sám bych byl ztracen a zrovna tahle myšlenka se mi nelíbila. Hlavně ne, když po mně šli policisté... Holmes mlčky šel přede mnou a Adolf poskakoval okolo něj. Takto jsme došli až na roh ulice, která byla obehnána policejní páskou. Sherlock zaujatě pohlédl na celou scenérii, zatímco jeho ruka lehce povolila sevření, čehož využil Adolf, který se detektivovi opět vyškubl a rozběhl se rovnou pod žlutou páskou. Můj spolubydlící se rozběhl za ním. To už ale Adolf tahal ruku jedné z mrtvol ležících pod igelitem. Hrdě svůj úlovek přinesl k nohám svého dočasného pána a vyplázl jazyk. Sherlock, zřejmě ještě lehce zbledl, když si uvědomil, že jeho mazlík právě unesl část mrtvoly policistům přímo pod nosem a oni si toho ani nevšimli. V tento okamžik jsem se cítil lehce povýšeně. Přeci jen, tohle bych já nikdy neudělal. Jenže Adolf tam spokojeně seděl a čumákem strkal ruku k detektivovi, čehož si už jeden z aktivních (Původně zde bylo: 'atraktivních' Volba je na Vás) policistů všiml, že nějaký civil je za páskou a proto se vydal za ním.
"Hej! Tady nemáte co dělat!" napomenul jej blonďák, co si to šel k němu a rukou naznačoval, že má odejít. Sherlock jej probodl pohledem a já už věděl, co mělo následovat.
"Jsem Sherlock Holmes. Detek-" policista jej rázně přerušil.
"Mně je jedno, kdo kurva jste. Táhněte za pásku, nebo Vás zatknu za maření policejní činnosti." Musím se Vám přiznat, zrovna tento přístup jsem neočekával. Nu co dodat... Jiný kraj, jiný mrav. Nicméně též jsem neočekával, že si nevšiml té urvané ruky na zemi.

Sherlock proto popadl svého nového parťáka i s tou rukou a vydal se za pásku. Až mi přišlo podezřelé, že to vzal, bez boje.
 "Kdo ukradl tý mrtvole ruku?! Chlapy, tohle není žádná prdel! Jestli se ta ruka tady neobjeví do dvou minut, tak vám všem zajistím aby jste nedostali premie!" Zařval blonďák, div z polorozpadlé budovy, do které narazil kamion, nespadal i zbytek omítky. Já Sherlockovi věnoval jeden nechápavý pohled, jelikož v podpaží nesl jako kabelku psa a v druhé nesl jako mávátko pahýl, který tak 'hrdinně' odcizil policistům přímo před ksichtem. Jeden muž z policejního sboru, který nechtěl přijít o prémie, se hrdě vrhl před Sherlocka a zatarasil mu cestu svým tělem.
"Okamžitě vraťte tu ruku! Je to majetek policie a státu!"

Sherlock si jej změřil pohledem od hlavy až k patě, než nasadil ten slavný Sherly-Bitch Face a pohlédl na odcizenou končetinu, už už se nadechoval k odpovědi, jenže v tu chvíli se kabelka v jeho podpaží začala vrtět a po menším souboji vyskočila z Holmesovo náruče, dopadla na všechny čtyři a rozběhla se pryč. Já na nic nečekal a rozběhl se opět za tou neposednou zvěří, bohužel... On má čtyry nohy a já dvě, které sotva stačí mému spolubydlícímu. Jak bych asi měl dohnat psa, který by se klidně mohl účastnit elitních závodů, vzhledem k tomu, jaké mety v ten okamžik nasadil? Díky všem bohům se pes po pár metrech zastavil a, s radostí dítěte u vánočního stromečku, skákal na nohy Jin., kterou přilákal nový případ. Než ale stihla tato známá té  otravné novinářky vzít svého psa, tak se u ní zjevil Holmes. Už bez končetiny, tu tak mile přenechal policistovi a přivlastnil si Adolfa. Se svým novým kamarádem se rozběhl pryč přímo přes místo činu.

"Sherlocku!" zavolal jsem za mým spolubydlícím, nechápajíc, proč se detektiv téhle chlupaté pohromy nezbavil, když měl příležitost. Volaný se jako zázrakem otočil. Jakmile tak udělal, přehlédl ležící kus stěny a natáhl se, jak široký tak dlouhý, do sutin. Adolf mu vypadl z náručí a dopadl vedle něj. Toho samozřejmě ta čtyřnohá bestie zneužila a dala se na útěk pryč. Když jsem se opětovně rozběhl za zvířetem, tentokráte doprovázen i sousedkou, našel jsem Adolfa na, mně až moc podvědomém, místě. Na mostě, ze kterého Sherlock před nedávnem skočil.Všude byly davy lidí a psík stál na podstavci jedné z několika soch a spokojeně ji očichal. Akorát zvedal nohu aby mohl vykonat potřebu, když v tom se přiřítil jako velká voda Holmes celý od omítky. A s vyjeknutím, které by nemělo patřit žádnému člověku, natož mužské osobě, se vrhl za psíkem, který to celé bral jako hru a rozběhl se dále po mostě. Já to pouze sledoval, neschopen pochopit, co se to s Holmesem proboha dělo, zatímco můj spolubydlící běžel za psíkem, který nyní běžel ke krabicím poskládaných do menších schůdků, po kterých zvířátko vyskákalo jakoby nic a nyní shlíželo dolů na vodu. Ozvalo se spokojené štěknutí a psík hupsnul z krabic přímo do vody. Okolo mě proběhla Jin., a za křiku ať tam Sherlock pro Jamese neskáče, se vydala mého spolubydlícho zastavit. Ale to už Holmes stál na okraji schodů z krabic a rozhlížel se dolů na řeku, kde zvířátko nemohl najít.

Odhodil na zem svůj kabát a s menším rozběhem, který mu dovolila krabice, skočil dolů šipku.Já mezitím na to šel o něco chytřeji a po chvíli jsem našel místečko, kudy se dalo sejít až na břeh řeky a zatímco můj spolubydlící se stále snažil psa vylovit, tak jmenovaná pohroma již plavala ke břehu, čehož si můj přítel ani nevšiml, jak byl zabrán do hledání psa pod vodou. Z vody se vynořila ponorka, neboli Adolf, a proběhl mi okolo nohy. Za mými zády se otřepal, čímž na mě poslal soukromý déšť. Vedle mě se zjevila Jin., s Sherlockovo kabátem v náručích, a s úsměvem hleděla na řeku, kde se stále snažil můj spolubydlící nalézt Adolfa. Já rychle popadl tu zvěř, ze které ještě kapala voda, do náruče a uvažoval, zda mám počkat na Sherlocka či se již vydat domů, jelikož tohle bylo dle mého dostatečné venčení.Nakonec jsem se rozhodl, že chci vidět Sherlocka jak vyleze z vody, a tak jsem našel prázdnou lavičku na břehu a spokojeně i s Adolfem v náručích jsem se kochal výhledem na Sherlocka jež plaval v řece kolečka. Zvíře se mi na klíně schoulilo do klubíčka a poklidně oddechovalo, zatímco já jej sušil lemem trika, aby nebyl tak promoklí. Jin. zatím postávala kousek vedle mě a pozorovala Holmese. Můj pohled opět klesl na klidného psa na mém klíně. Takhle byl i v celku roztomilí. 

Z myšlenek mi vytrhl Sherlockovo hlas, který úpěnlivě volal Adolfa. Jakožto lékař se ve mně probudila ta zodpovědná stránka, pak i ta která vidí možnou budoucnost, a došlo mi, že by Sherlock mohl nastydnout, což neznačilo nic dobrého jak pro mě, tak i pro mé okolí.
"Hej, Sherlocku!" zavolal jsem ze břehu na plavajícího detektiva.On se naštěstí rozhodl vylézt z vody a dostavit se ke mně, jakmile se mu podařilo z dále rozpoznat to, co mi leželo na klíně. Když kompletně promočený na kost vylezl z vody, tak ignoroval jeho bílou košili, co s mu lepila na tělo, stejnak jako jeho kalhoty. Jeho pohled jako první padl na spící zvířátko v mém klíně. Přímo milovaně se rozběhl mým směrem a natáhl ruce k mému klínu. Kdyby tam nebyl ten pes, tak bych se asi bál, co má můj spolubydlící v plánu, ale v tento moment Sherlock přímo milovaně psíka obejmul a vyrušil jeho spánek.  Sherlock po té pohlédl na Jin., která mu beze slov podala jeho suchý kabát, který přes sebe jednou rukou přehodil. 
"Mám ještě práci." řekla hnědovláska, jakmile si Holmes upravil kabát a vydala se pryč. Teprve až teď Sherlock pohlédl na mě. Upřímně jsem ani netušil, co sem si měl myslet, či jak se zachovat, jelikož tohle chování bylo pro mě záhadou.
"Měl by ses obléct." řekl jsem o něco ostřeji než jsem měl v plánu.Sherlock si mě změřil pohledem a zastavil se u mých bot. a řekl s pohledem upřeným na moje nohy řekl: "Paní Nováková nám už neudělá ani sušenky ani čaj." Při pohledu na mé nohy jsem si uvědomil, že jsem ve spěchu vyběhl z bytu v pantoflích růžové barvy s králíčky, které patřily naší nové domácí. 
"Moc toho nelituji." odvětil jsem při pohledu na zabahněné pantofle, na kterých s těží byla poznat původní barva. "Kdy hodláš vrátit toho psa?" radši jsem změnil téma a pohlédl na kuličku v Holmesovo podpaží. Zvířátko nadšeně štěklo, zatímco Holmes vykročil dopředu. 
"Nevrátím."