Bylo další ospalé ráno, při kterém se černovlasá žena rozvalovala na gauči, kde znuděně pozorovala opadávající omítku stropu, zatímco její spolubydlící otráveně pozorovala novinové články, které byli přibodnuty na stěnu. 
"Já se nudííím!" zaskučelo černovlasé strašidlo na gauči, zatímco se protáhlo. Na hlavě jí přistály noviny. 
"Poskládej si letadlo." řekla malá hnědovláska, která stále neuhnula pohledem od fotek a článků. Její spolubydlící otráveně noviny odhodila na zem, kam dopadly otevřené na jednom článku. 
"Já je neumím!" zakňučela osoba na gauči jako malé dítě, zatímco se přesunula do sedu a znova si prohlédla noviny, na kterých byla fotka jejich nového souseda, který se na fotce tvářil tak vážně, že by ani na pohřbu neudělal ostudu. Pohledem rychle přejela článek, jehož nadpis hlásal: "Detektiv skočil z mostu a nalezl odcizený démant znásilněné ženy!" Černovlásce okolo ramene prolétlo papírové letadélko, které se zastavilo až o rámeček se stránkou z Hobita, jež hrdě nesla podpis samotného autora. Papírek se pomalu snesl do pelíšku, kde zrovna poklidně oddechovala chlupatá kulička, které se papírek rozplácl na hlavě. Adolf, aka pes neznámé rasy, zmučeně nadzvedl hlavu a pohlédl na své dvě paničky, zatímco zívl. 
"Máš dneska něco v plánu?" zeptal se hobit své spolubydlící, zatímco si tvořila flotilu letadélek. Černovláska odhodila noviny na stůl, i když na ní Holmesovo fotka stále nevrle koukala. 
"Maximálně zubožit život nějaké nebohé duši... Ale netu-" chvilkově se zarazila při pohledu na fotku jejího souseda. "Tuším," rychle se opravila. "kdo by to mohl být." zazubila se při pohledu na fotku v novinách. 
"Z něj toho moc nedostaneš." zavrhla okamžitě její nápad. "Pokud vím, tak má další případ." poslední větu pronesla tónem, který prozrazoval, že díky němu OPĚT přišla o práci. 
"Kdo tvrdí, že z něj chci něco dostat?" zeptala se se spikleneckým úsměvem. "Vsaď se o pade, že se k tobě nahrnou klienti." v očkách jí zajiskřilo několik jiskřiček, zatímco její spolubydlící na ní zaujatě koukla. 
"Co bych musela dělat, pokud to vyjde?" zeptala se a osoba naproti ní se ušklíbla. 
"Dáš mi pade a budeš venčit Adolfa každé ráno a večer." Pokrčila rameny a její spolubydlící nesouhlasně zavrtěla hlavou.
"To už většinu času dělám." podotkla menší z žen a svraštila obočí. 
"No a?! Chci mít dobrej pocit, že to na tobě nenechávám, ale že to děláš za trest!"  zaprotestovala černovláska na gauči, zatímco druhá osoba v tom neviděla skoro žádný rozdíl, ale nakonec s povzdechem souhlasila. 
"Kdy teda začneme?" zeptala se, zatímco po pokoji hodila další letadélko. 
"Já můžu kdykoliv," pokrčila rameny. "stačí, když počkáš tady a necháš vše na mně!" dodala hrdě, zatímco vyskočila na nohy. 
"Asi mi nic jiného nezbude." řekla hobitka, zatímco pozorovala letadélko, které se zaseklo v rámečku. 
"...Máme nějaké nanuky?" zeptala se po chvíli její spolubydlící, zatímco se protahovala z dlouhého polehávání. 
"Samozřejmě." ušklíbla se hnědovláska a ukazováčkem ukázala k oknu. "Támhle přes ulici jsou všechny naše." Když černovláska vykoukla z okna, tak zjistila, že kousek od přechodu stál stánek se zmrzlinou, který obsluhoval postarší pán v klobouku a v docela draze vyhlížejícím oblečení, což je u prodavače zmrzlin vskutku nezvyk, jelikož tak vydělávající byznys to rozhodně není. Žena beze slova popadla svojí starou, rozpadající se peněženku a vyběhla ke dveřím, ještě než stihla kompletně zmizet, tak za ní její spolubydlící křikla ještě: "Wynri! Nezapomeň říct, že tě posílám já!" Jmenovaná strčila hlavu zpátky mezi dveře. 
"A to by mělo nějaký význam?" zeptala se lehce vyjeveně. 
"Uvidíš." na tváři se jí rozlil tajemný úsměv, který neznačil nic dobrého a na rozloučenou hodila ještě jedno letadélko.
"Tak zatím!" rychle zabouchla dveře, než letadélko stihlo opustit byt. Její spolubydlící po té slyšela už pouhý dusot utíkajících nohou a několik nadávek od domácí, která byla zásadně proti běhání v její budově.

Obchodník si s divným pohledem změřil ženu, která za tu dobu, co k němu přes silnici běžela, skoro skončila přejetá autem, málem zakopla o obrubník a k tomu všemu skoro nestihla zastavit, takže se skoro rozplácla o stánek. Všechny pohledy lidí ignorovala, zatímco rychlím pohledem si změřila prodavače, který radši nemyslel na to, jak se tenhle člověk mohl dožít takového věku, bez toho aniž by si rozbil hlavu o první schody. Wynri rychle vybrala dva nanuky od dvou nejmenovaných značek výrobců. 
"Chtěla bych tyhle dva." oznámila muži tónem, který zněl jakoby někdo chtěl parodovat Batmana, co dealuje drogy dětem na hřišti. Postrčila k němu dva nanuky, naklonila se k muži, který se té osoby docela bál a tichým hlasem dodala: "A posílá mě Jinecra." řekla tichým hlasem, ignorujíc to, že narušovala mužovo osobní prostor, zatímco si držela svůj profesionální, dealovací obličej a zavrtěla obočím. Prodavač pouze kývl, ustoupil dva kroky od ženy a zatímco mu Wynri darovala peníze za nanuky, tak jí přidal malí lísteček. 
"Děkuji za nákup, přijďte zas, ale příště to radši vezměte po přechodu." ukázal na přechod, pouhý metr od něj. 
"Ehh... Moc zdlouhavé." žena mávla rukou, popadla svůj nákup i lísteček, který brala jako účtenku, a rozběhla se zpátky domů. 

Jakmile otevřela dveře od bytu, tak jí uvítalo letadélko, které vylétlo na chodbu, kde zrovna domácí prováděla smrtonosné tango se smetákem. 
"Dal ti něco?" zeptala se okamžitě Jin., zatímco Wynri zavřela dveře, než letadélko dosáhlo svého cíle.
"Tohle." vrazila jí do rukou papírek. Hobit jej vzal, zatímco se pohodlněji usadil na gauči a dal se do čtení. Poklidné ticho přerušil řev domácí, jelikož letadlo přistálo a chystal se tajfun. Ten se přiřítil rovnou ke dveřím těchto dvou osob, novinářka jen tak tak zvládla zandat nanuky do lednice, než se do bytu přiřítila hromada tuku. Díky tomu začalo snad půl hodinové kázání o zákazu házení letadélek po chodbách. Tento řev odlákal většinu obyvatel domu. Jakmile se tato věc odkutálela po kázání, za které by se nemusel stydět kdejaký kněz, tak Wynri z lednice popadla nanuk a vydala se ke dveřím. Hobit jí popřál hodně štěstí a pevné nervy, bohužel, žádné letadélko již na rozloučenou neletělo, jelikož všechna ležela roztrhána na zemi. Žena i s nanukem dorazila ke dveřím jejího nevrlého, slavného a nelaskavého detektiva. Dveře do jeho království otevřel jeho věrný přítel, a možná i sluha, Watson. Chvíli překvapeně koukal na sousedku, která z pokoje mohla slyšet, že duo má návštěvu. Byla to vcelku normálně vyhlížející, hnědovlasá dáma v světle modré mikině a riflích, ale z neznámého důvodu se lehce klepala. 

Wynri se na mě lehce křivě usmála a zamávala na pozdrav, zatímco po očku koukala za mě, kde byl Sherlockovo klient. 
"Můžu na návštěvu?" Zeptala se a lehce nervózně se zazubila. "Potřebuji se někde schovat..." dodala po chvilce mého mlčení. Ustoupil jsem stranou od dveří, zatímco jsem prohodil: "Hlavně se chovej slušně." jsem jí pustil dovnitř. 
"Slušnost je mé druhé jméno!" odpověděla s úšklebkem, než vešla dovnitř. O tomhle jsem v duchu pochyboval, jelikož když jsem jí viděl poprvé, tak nadávala, že by se i dlaždič propadl hanbou. Zavřel jsem za ní dveře a oba usedli na gauč, který byl za křeslem, na kterém seděla Holmesovo klientka. Sherlock si pohledem měřil ženu před ním a nebo nově příchozí, to bylo vcelku složité na určení. Žena zatím ze sebe pomalu dostávala svojí příhodu z dnešního rána. 
"Š-šla jsem do ložnice a... A... A tam jsem našla m-mého manžela s... S m-mým milencem v jedné p-posteli." vykoktala vyjeveně, zatímco já uvažoval, zda se Sherlock tak moc nudí, nebo chce naší sousedce vzít veškerou práci. Černovláska se ke mně naklonila. 
"Vsaď se o pade, že ho kompletně vyvedu z míry." špitla s úšklebkem a natáhla ke mně pravačku. 
"To se ti nepodaří." zamumlal jsem, ale i tak jsem její ruku stiskl na potvrzení sázky. Jí se v ruce objevil rozbalený nanuk, který měla akorát v ruce a chvíli čekala. Když si byla plně jista, že na ní Sherlock koukal, tak nanuka strčila do pusy, i když se k němu chovala lehce opačněji, než jak by se člověk měl chovat k nanuku. Když jsem se zadíval na Sherlockovo výraz, tak na Wynri upíral svůj pohled, který byl pln zděšení, ale měl jsem pocit, že jsem tam viděl i jistou načervenalost. Holmesovo klientka toto brala jako pokyn k pokračování líčení a bez koktání se dala do dalšího vyprávění. 
"Po té, co jsem mého manžela probudila, tak celí vyděšen vyskočil z okna a zlomil si vaz." Jestli chtěla najít vraha, tak mám podezření, že toho jsem právě odhalil i já. Vedle sebe jsem slyšel dávivé zvuky, když jsem koukl na černovlásku, tak bylo vidět, jak se snaží nerozesmát na celé kolo, zatímco v hubě stále držela svého nanuka a zřejmě neztrácela odhodlání vyvést Sherlocka z míry. Na Sherlockovo tváři byla vidět jasná snaha udržet svůj pohled pouze na dámě, která stále vyprávěla. Bohužel, teď již mluvila o jejích vnoučatech, stále jsem nebyl schopen pochopit, jak někdo tak mladý může mít vnoučata, která jedla dort holýma rukama a závodila s jejím pudlem. Očko mu bohužel stále sklouzávalo k duu za ženou. Já jsem tam seděl s nejschopnějším poker facem, na který jsem se zmohl, zatímco Wynri vedle mě kvrdlala všemožně nanukem v puse. Žena naproti Sherlockovi se postavila a z kapsy vytáhla fotky jejích vnoučat. Sherlock, dle jeho výrazu usuzuji, že ty fotky vážně uvítal, jelikož nemusel pozorovat to vystoupení s nanukem. 

Ovšem, když se mezi fotkami objevila i tato žena v latexu, jak mlátí bičíkem svázaného muže přes jeho obnažené pozadí, zatímco měl okolo krku psí obojek, tak to bylo moc i na Sherlocka, který radši znova pohlédl na mě a mojí společnici, která stále cumlala nanuka, zatímco já se na něj lehce přitrouble usmál. Žena, kompletně rudá, panicky zandala fotku do kabelky, ale při své roztržitosti jí omylem z kabelky vypadl těžký řetěz, jenž byl zakončen psím obojkem. Všem v místnosti bylo jasné, že tahle věc rozhodně nebyla pro jejího pudla. Já s Wynri jsme na sebe lehce vyděšeně pohlédli a v duchu se jednoznačně dohodli, že o tomhle raději nikomu vyprávět nebudeme, zatímco Holmesovo obličej začínal nabírat červenější odstín. Vodítko rychle zmizelo v útrobách kabelky a od majitelky se začaly ozývat omluvy. 
"P-promiňte, já úplně zapomněla, že to tam je a ..." naklonila hlavu lehce na stranu a změřila si Sherlocka pohledem. "Je vám něco, pane Holmesi?"
"Dle mě je na tom nejlépe za poslední dva roky." ozval jsem se z gauče a svatouškovsky se usmál, zatímco Sherlock nevypadal, že by se měl k odpovědi. Žena kývla hlavou a opět se usadila do křesílka, které zmoženě zavrzalo, jakoby prosilo o pomoc. 
"Ale, proč Vám tohle vše vlastně vykládám, pane Holmesi, je ten důvod, že když jsem z okna vyděšeně koukala na svého manžela se zlomeným vazem, tak můj milenec -ten hajzl pouze předstíral, že spal!- vyskočil na nohy, ukradl mi z nočního stolku snubák a k tomu ze země popadl mé oblíbené krajkové kalhotky!" vyjekla žena a vypadala na zhroucení. "Prosím, najděte mi ty kalhotky, mám k nim citový vztah!" dodala svojí žádost, zatímco se jí v koutcích očí objevily slzy. Bohužel, Sherlock její prosbu neslyšel, jelikož se úpěnlivě snažil zapomenout na dnešek. Žena to, bohužel, nevěděla a tak dál opakovala svojí prosbu do té doby, než jsem se zvedl z gauče a s úsměvem jí ujistil, že ty ukradené kalhotky určitě najdeme a zatímco já vedl klientku ke dveřím, tak Wynri na gauči si dál hrála s nanukem, jakoby se zde nedělo vůbec nic. Zatímco já trpěl fotky vnoučat, při cestě ke dveřím, tak Sherlock věnoval další pohled naší sousedce. Zrovna jsem zavřel dveře za ženou, když jsem zaslechl nějaký kňučivý zvuk, který vyšel s Holmesovo hrdla. 
"Můžeš to proboha vyndat z huby?! Nemůžu se soustředit!" vyjekl o oktávu výše Sherlock, než jaký byl jeho klasický hlas a já s Wynri jsme si prohodili pohledy. Ona poslušně vyndala nanuka z pusy a zbytek, co jí zbyl, dojedla jako normální člověk, zatímco já z peněženky vyndal padesátku, kterou jsem jí daroval, zatímco Sherlock se zabalil do malého klubíčka na křesle.