První část tohoto deníku je také první část našeho příběhu. Už je to déle a já si přesně nepamatuji všechny detaily, proto se jedná o tak strohý popis událostí, které se udály na našem skromném začátku. Ačkoliv se toho jistě stalo mnohem více, řekli jsme si toho více, cítili jsme toho více, byla jsem schopna sepsat pouze tolik. Přesto věřím, že je v tomto úryvku ukryto kouzlo startu našeho skutečného příběhu.

_ _ _ _

Při našem prvním setkání, které bylo mimochodem velmi zmatečné a neumožnilo mi ani poznat tvé jméno, bylo již něco po půlnoci. Měla jsem tenkrát úplně jiné starosti, například snažení se o sbalení mého spolužáka, který se mi líbil od začátku školního roku.

Bylo to na maturitním plese oktávy, třídy z gymnázia, jehož jsme oba studenty. Opilost z tebe byla cítit na kilometry daleko. Pamatuji tě jen sedícího u stejného stolu jako my, podepíral sis hlavu rukama a cosi jsi žvatlal. Chvílemi ses pokoušel říct něco o lyžařském kurzu, jehož se měly obě naše třídy zúčastnit v únoru onoho roku. Byl tam i jeden z tvých hlavních kumpánů – Filip, samozřejmě také opojený alkoholem.

Z toho dne si toho ohledně vás již moc nepamatuji, nevím ani, kdy jsme se rozdělili. Hádám, že jsem zkrátka se svými kamarády odešla od stolu, protože si nemyslím, že jsi byl tou dobou schopný postavit se na nohy.

Jediný z mého okolí, kdo tě tou dobou aspoň trochu lépe znal, byla Šárka. Je ale taky možné, že tě poznala dříve ten večer, nikdy jsem se vlastně neptala. Díky ní dokonce vím, jak přesně jsi ten den vypadal, protože tě nejmíň dvakrát vyfotila na svůj mobil v okamžicích diskuze týkající se absence fotek na tvém Facebooku. Měl jsi na sobě černý oblek, bílou košili. Vypadal jsi vlastně jako většina přítomných mužského pohlaví ten večer. Krátké špinavě blond vlasy ses snažil občasným prohrábnutím udržet ve společensky přijatelném stavu.

Po tom večeru jsem tě docela dlouho neviděla. Tedy, tenkrát jsem neměla ani ponětí ze kterého přesně jsi ročníku. Byl jsi pro mě nějaký náhodný opilý kluk z maturitního plesu, nedokázala jsem si ani vybavit, jak jsi vypadal. Ostatně si myslím, že ani ty jsi netušil, že někdo jako já existuje. Možná jsme se potkávali, aniž bychom to vůbec tušili.

Jednoho dne mi někdo řekl, jak se jmenuješ a ukázal na tebe. Od té chvíle, kdykoliv jsem tě zahlédla, musela jsem se zasmát při vzpomínce na ony neslavné momenty, kdy tě ovládal alkohol. Nikdy jsme spolu neprohodili jediné slovo, stále jsme se neznali. Myslím si, že jsi mě párkrát zahlédl se na tebe usmívat, avšak byly to velmi krátké okamžiky. Není žádná šance, že kdokoliv z nás by v té době mohl cítit k tomu druhému něco víc. Stále zaslepena mým spolužákem Tomášem jsem ani nevnímala, že bys kdy mohl být můj potenciální partner. Nevšímala jsem si tvého vzhledu, nijak blíže jsem tě neznala.

Dny plynuly, lyžařský kurz se neodvratně blížil. Byla jsem jedna ze tří studentek, které se rozhodly jet, ač na lyžích nikdy nestály. Během výcviku pro nás bylo vytvořeno družstvo s číslem 4, takže jsem s tebou dost času nebyla ani v kontaktu.

V průběhu téhle akce jsem také poprvé byla schopná vidět jiné milostné kořisti. Tomáš se tahal s partou, k níž jsem měla velmi daleko. Vlastně ani nevím, s kým jsi volný čas trávil ty, ale předpokládám, že se svými dvěma oblíbenými spolužáky Filipem a Danem. Času odpočinku, kdy se nic nedělo, nebylo mnoho. Když nějaký byl, trávila jsem co nejvíc času s Petrem. Zdál se být fajn, byla s ním sranda, nevypadal špatně. Navíc, namísto tahání se s divnými seskupeními trávil dost chvil s námi. A taky býval s Katkou, což je mimochodem jeho současná přítelkyně.

Petr ale nebyl jediný, kdo se mi pozdával. Byl tu ještě Dominik, nepřitahoval mě tolik, ale bylo na něm něco zvláštního. Navíc, zdál se být přátelský, zval mě mezi něj a jeho partu. Moje velmi čerstvé city k němu byly rozdupány dříve, než vůbec rozkvetly. Měl již delší dobu přítelkyni. Upřímně, zrovna on byl stejně jen krátké pobláznění, bylo jasné, že k sobě nepatříme.

Aniž bych tenkrát brala tebe, Dana a Filipa za jednu partu, podařilo se mi ve volném čase seznámit se s každým z vás zvlášť. Nevybavuje se mi přesně, kdy poprvé jsem na tebe promluvila. Vlastně nevím, jak přesně jsem se seznámila s kterýmkoliv z vás.

Nějakou náhodou jsme vždy jedli ve stejné místnosti, ty a tvoje parta u vedlejšího stolu. Neb měl být lyžařský kurz natočen pro školní televizi, pro kterou Dan často tvořil videa, nebylo po pár jídlech nic zvláštního, že měl většinou v ruce kameru. Seděl naproti mně. Jeho oblíbená činnost bylo přibližování mého obličeje, zatímco jsem se rvala vším jedlým na stole.

Každopádně, na ničem z toho tolik nezáleží, jako záleží na našem společném příběhu. Moji kamarádi, kteří se mimochodem akce neúčastnili, měli skupinu. Párkrát jsem tam natočila video s Petrem. Zdál se jim nevídaně pohledný, takže je nesmírně nadchl. Zřejmě by nás rádi viděli jako pár. V mé hlavě byl avšak stále číslem jedna Tomáš, ne ty, ne Petr.

Pořád jsem se nedostala k našim společným chvílím. Tedy, aspoň k těm, které si pamatuji.

Nevím, kdy přesně jsem na tebe poprvé promluvila, nevím, co jsem ti řekla, ale cosi mi říká, že jsem ti připomněla onen maturitní ples. Proč si nedokážu vybavit, o čem jsme spolu mluvili? Kdy přesně jsme spolu mluvili?

Zapomněla jsem toho až příliš. Inu, tenkrát jsi pro mě nebyl středem zájmu. Řekneme-li to natvrdo, neměla jsem o tebe sebemenší zájem. V hlavě mi uvízla jen chvíle, kdy jsem se tě zeptala: „Co ty? Taky posloucháš metal?"

„Jo," uculil ses. Zeptala jsem se kvůli spolužákovi, který oním hudebním stylem žije. Byl také přítomný v místnosti, zrovna jsme si z něj dělali srandu, takže když jsem se na to zeptala tebe, cítila jsem se trochu trapně a zaskočeně. Nečekala jsem takovou odpověď.

Nemám pocit, že bychom se tenkrát bavili nějak víc, ale i přesto se moji kamarádi nějak dozvěděli o našich pár malých promluvách. Dokonce se jeden prohlásil za fanouška našeho páru, to bylo poprvé, kdy jsem ti přiznala pohledný vzhled.

Dalo by se říct, že jsme se v té době svým způsobem aspoň povrchně poznali. Dost na to, abychom si pamatovali svoje jména, pozdravili se při setkání na chodbě v budově školy.

Byl konečně čas vrátit se do domů. Stále jsme spolu nestrávili mnoho chvil, stále jsme si nebyli blízcí. Nadešla chvíli odtržení a spoustu dalších týdnů jsme nebyli v žádném kontaktu. Během té doby jsme spolu promluvili zřejmě jen dvakrát, pokud se nemýlím. Jednou jsem si k tobě přisedla na oběd, vtipkovala o všem možném. Bylo překvapivě zábavné bavit se s tebou, trávit s tebou čas.

Podruhé to bylo trochu jiné. Tou dobou se věci s Tomášem dávaly do pohybu, proto zřejmě také začínal těžce nést moje promluvy s ostatními kluky, ač jsme nebyli v žádném vážném vztahu. Dělalo mi to spíš radost, měla jsem pocit, že to dokazuje jeho zájem o mě.

Ten den jsem měla Tomáše po škole doprovodit domů. Já, on a Kryštof, jeden z mých spolužáků, i ty jsme stáli ve frontě na oběd. Vypadalo to, že kluci měli vlastní téma. O něčem nekonečně žvatlali. Já stála zhruba metr a půl před nimi, kousek od tebe. Po chvilce jsem ti poklepala na rameno. S úsměvem jsem tě pozdravila. Rozvinula se mezi námi zábavná diskuze o všem, o ničem. Současně jsem se stihla otáčet na Kryštofa, chvílemi i na jiné známé tváře v okolí.

Když jsme se konečně všichni probojovali na konec fronty, usedli jsme já, Kryštof, Tomáš s ještě jedním dalším spolužákem, ke stolu. Ukazovala jsem vám různé obrázky na mobilu, jedli jsme, mluvili, ale něco nesedělo. Tomáš se občasně usmál, ale byl podezřele potichu, pak najednou chytl svůj tác, zvedl se a odešel. Ani nevím, jestli se s námi rozloučil. Věděla jsem, že je něco špatně, avšak pocit viny mě netížil, nebylo by to poprvé, co Tomáš dělal scénu, ač se nic nestalo. Nebyla jsem si ani jistá, zda se to týkalo mě. Navíc, jak jsme zmínila, nebyli jsme žádné hrdličky, náš vztah víceméně nezačal. I přesto, že jsme se stali bližšími. Kryštof se na mě podíval s otázkou: „Co jste si udělali?"

„Nic, já mu nic neudělala," vypudila jsem ze sebe zaskočeně. Zamyslela jsem se. Při první takové scéně mě Tomáš obvinil, že mluvím víc s Kryštofem, než s ním. Že měl snad dokonce pocit, že se s ním nechci bavit, proto jsem myslela, že byl naštvaný za mé diskuze s ním, které proběhly onen den.

Nevěděla jsem, kam zmizel, ale pořád jsem věděla, že jsem s ním měla jít domů. Počkala jsem, až všichni dojíme. Doufala jsem, že čeká v šatně. Omyl, v šatně nikdo nebyl. Zamyslela jsem se.

Po chvíli jsem mu napsala SMS, odepisoval na moje zprávy bez zájmu, většinou jedním slovem. Když mi konečně řekl, kde je, rozhodla jsem se jít za ním. Byla jsem nervózní, nevěděla jsem, co přesně mám čekat. Navíc, neznám město tak dobře jako on, takže jsem při cestě na určené místo bloudila.

Konečně jsem došla k lavičce na kraji města, kde už na mě čekala známá tvář. I přes scény, které Tomáš nekonečně vytvářel, jsem k němu něco cítila. Odhodila jsem svoji hrdost. Nahradila jsem ji ochotou přijmout vinu, omluvit se mu. Nevadilo mi to, přišlo mi to jako dobrý nápad. Nebyl tu žádný důvod vytvářet problémy.

Přisedla jsem si k Tomášovi. Nekonečně mě ignoroval, odmítal mi říct, co s ním je. Nakonec jsem se zmateně zeptala: „Stalo se něco?"

„Jako vážně?" odsekl.

„Co jako vážně?" zeptala jsem se, aniž bych tušila, co přesně se děje.

„No, ty bys to měla vědět ze všech nejlíp, ne? Můžeš hádat," prohlásil naštvaně.

Stále jsem se cítila ztracená, bylo mi trapně. Nevěděla jsem, co mám dělat. Přišlo mi to jako scéna z přehnaně dramatického seriálu. Na to nemám žaludek. To se někdo tímhle baví? Tomáš mi najednou připomínal hysterku. Ale pořád se nic nevyřešilo.

„Kryštof?" zeptala jsem se po chvíli.

„Ne," odpověděl stroze.

S tebou jsem mluvila opravdu jen několik pár chvil, proto mě nenapadlo, že bys mohl být příčina. Snažila jsem se přemýšlet, ale nevěděla jsem, co jiného se mohlo stát.

„Tak řekneš mi to?" zeptala jsem se. Dodnes nevím, jak přesně Tomášova hlava funguje, zřejmě si někdy během té scény uvědomil, že vlastně nemá důvod žárlit, proto se uchýlil k malým úpravám v příběhu.

„Myslíš si, že jsem slepej?" prohodil najednou.

„Proč bych si to myslela?" pokračovala jsem.

„Tobě není blbý, že stojím kousek za tebou a ty přede mnou chytíš za ruku jinýho?" vypadlo z něj konečně. Nechápala jsem. Po chvilce diskuze z toho vyšlo, že žárlil na tebe, avšak jsem si zcela jistá, že bych tě tak náhodně za ruku uprostřed chodby nechytla. Tomáš mi najednou přišel jako malý kluk, který se snažil vymluvit z průšvihu. Neustále trval na tom, že to takhle viděl, ač připustil, že se mu to možná jenom zdálo. Neměla jsem slov, tou dobou mu muselo být aspoň šestnáct, přesto se choval na deset.

Při zpětném pohledu Tomáš nikdy nebyl nic pro mě. Je to hodný kluk, nikdy to se mnou nemyslel špatně, jen jsme byli až příliš odlišní. Nevyžívám se ve zbytečných dramatech, scénách, ale to mě tehdy ještě neodradilo. Vyříkali jsme si to a já o něj zájem neztratila. 

Čas zase plynul, aniž bychom na sebe já a ty naráželi. Stále zaslepena Tomem jsem na tebe ani nepomyslela. Pořád jsi byl jen ten starší vysoký kluk, se kterým jsem párkrát něco prohodila.

Kdo by tenkrát řekl, že náš příběh ještě neskončil? Co víc, ani pořádně nezačal? Avšak taková byla realita, protože pro nás byla připravena ještě další mnohá náhodná setkání, která nás nezvratně sblížila a změnila náš příběh. Tyhle chvíle do nás měly zasáhnout, pomoci nám se poznat, aniž bychom tušili, co se děje. Nedokážu přesně popsat, jak příběh probíhal z tvého pohledu, proto mi nezbývá než ho psát o tobě, byť bez tebe, s nadějí, že na nás oba čekají šťastné konce.