V jednu chvíli si člověk říká, jak se má vlastně krásně, jak ptáčci zpívají a všechny karty hrajou jen pro něj. Jak má dokonalou narozeninovou oslavu, dokonalý kamarády a všechno je nejvíc fajn. A pak se najednou všechno zhroutí.

Jedno velké BUM.

Prostě vám najednou Váš (ex) přítel slastí vzdychá do ucha, aniž by jste vy byla ta, kterou uspokoje.

A řekněme, že to byl moment, který z malé totální citlivky udělal někoho, kým za celý svůj život nebyla. Někoho, komu jsou najednou problémy všech ukradené.

Někoho, komu je všechno ukradené.

Sama nechápu, jak jsem dokázala takhle vypnout, ale jsem přesvědčená, že je to to nejlepší, co se mi mohlo stát a "tajně" doufám, že tak ještě nějakou dobu zůstanu. Už je tomu tak měsíc.

Nechci si tímhle nějak stěžovat na to, jaká jsem vlastně chudinka, jen nějak nechápu sama sebe.

Jsem neskutečně naivní člověk. Někdo, kdo byl dřív schopný o lásce mlít hodiny a hodiny, aniž by jí vlastně pořádně poznal.

"Nechápu, jak můžeš být takhle v klidu. Milovala jsi vůbec?" A já tam stála, s pusou otevřenou dokořán a nechápala, jak tohle mohl říct jeden z mých kamarádů.

Jo, jasně. Všichni čekali, jak se zhroutím. Jak budu celé dny brečet. Jak nebudu schopná fungovat. A popravdě, já si to myslela taky. Vždycky mi stačila nějaká pitomost k tomu, abych se zhroutila, zavřela do pokoje a nešťastně řvala, jak je svět nespravedlivý.

A najednou, když jsem k tomu měla důvod, jsem to neudělala. Ze začátku jsem si myslela, že mi to třeba nedochází. Že to jednou příjde.

Na druhou stranu nemůžu říct, že jsem celou tu dobu silná, nebrečící holka. Jenže tou sem nebyla nikdy.

Jsou chvíle, kdy vám to prostě všechno projede hlavou. Takový ty malý hezký chvilky. Ty chvíle, kdy vás jeden člověk dokázal přesvědčit o tom, že váš život má nějaký smysl.

Říkala jsem si, jak jsem v "bezpečí" od všech těch písniček, které jsme spolu poslouchali, protože v práci celé dny hraje jen Blaník a doma jsem si na to, co poslouchám začala dávat pozor. Jenže z nějakého nepochopitelného důvodu na Blaníku minimálně jednou týdnu hrajou Let itgo.

Frozen.

Jeden zatracenejanimák. Zatracenejanimák, na kterej jsme koukali pořád dokola. Já zpívala bulharsky, on anglicky a byla nám jedno, v jakém jazyce ona písnička zrovna byla.

Není tedy nic krásnějšího, než když sedíte za kasou, máte všeho plné kecky, kafe si dát kvůli stresu nemůžete a když se vám nahromadí obří fronta, začne hrát právě ona osudová písnička.

A přesně v tu nejvíc potřebnou chvíli se vám vybaví, jak jste seděli na gauči a skládali zebří puzzle. A on tenkrát řekl něco v tom smyslu, že tohle je přesně pro mě. Činnost, u který se může mlčet a není to hloupé. A já si říkala, jaká jsem šťatná holka, že ho mám. Že o někoho, jako jsem já vlastně stojí. Protože, kdo by chtěl hodit s někým kdo

1)moc nemluví,

2)když už, tak o stejných věcech pořád dokola a

3)je radši doma ve svém pokoji, než se svoji "drahou polovičkou".

Nejhorší na tom všem vlastně je, že dost lidí vědělo o tom, že jsme spolu. Oba jsme byli toho názoru, že dávat se do vztahu na facebooku je nesmysl, takže jsme se po těch 9 měsících alespoň vyhnuli tomu, jak by to všem "kamarádům" bylo děsně líto. Jenže i mimo sociální sítě se tyhle věci šíří rychle.

Je vlastně jedno, jak vám je, protože pokud se máte fajn, tak vás neustálá starost od ostatních přesvědčí o opaku. Najednou se o vás zajímá takových lidí. Jenže, oni se nezajímají o vás. Většina z nich chce jen slyšet váš příběh. Co vlastně tak hroznýho udělal, že jsem se s ním rozešla a když jim to říct nechcete tak prohodí něco v tom smyslu: "jak tě tak znám, tak je to jen nějaká blbost, určitě se k sobě zase vrátíte."

Ha.Ha.

Jenže ve finále je pro mě největší výhra, to, co ze mě tahle celá situace udělala. Že najednou nejsem ta holka, co brečí, když na ní někdo v práci křičí. Ta holka, co se snaží všem vyhovět a je jí jedno, jak ona sama dopadne.

Možná je ze mě poprvé v mém životě tak trochu ...sobec.

-

Um, asi je tahle část o trochu osobnější, než ty ostatní...ale vzhledem k tomu, že to nejspíš nečtě nikdo, kdo by mě znal osobně, tak to tuším nevadí ....