„Bude to v pohodě, tak si najdeš jinýho, no!"

„Buď ráda že jsi sama, aspoň si můžeš užívat."

Ani nevím, kterou z těchto věcí jsem za ty dva měsíce slyšela častěji. Zatraceně. Oni jsou to vážně zítra dva měsíce. Proč to vlastně řeším. Vždyť mě to netrápí.

Nemůžu říct, že jsem to neobrečela, to bych vážně lhala. Ale stejně jsem od sebe očekávala tak nějak větší hysterii.

Je mi vlastně samotné tak nějak. Líp. Nejspíš jsem vážně tak moc ráda sama. Zalezlá ve svém malém útulném pokojíku, kde nemusím s nikým mluvit. Zajímalo by mě, jestli mě tohle někdy přejde. Jestli vážně budu schopná s někým žít. Povídat si s ním, až příjdu z práce. Vařit mu. Být skvělá žena.

Nejspíš těžko.

Budu osamělá žena s tisícem koček. Možná kočky vyměním za psy a budu se mít božsky. Jediné, co mi psi nikdy nedodají je sebevědomí. Bylo zvláštní se mít těch pár měsíců zase ráda. Nikdy mě nikdo nedokázal přesvědčit o věcech tak, jako on. Možná to bylo tím, že mi prostě nelhal.

„Nejsi hubená. Ale kdybys byla hubená, tak už bych tě nikdy nenašel," a já se smála jako pitomec, protože mi to přišlo milý.

A všechno tohle „je mi fuk, jak vlastně vypadám" bylo zase zatraceně rychle pryč. To nadšení ze života bylo proč.

Proč mám vůbec chodit do práce, přijít domů, jít spát a pak zase jít do práce, když je to všechno jen stres? Nemám v plánu zakládat rodinu. Hodně lidí říká, že to přijde, že jsem mladá.

Je mi 22, nemyslím si, že jsem mladá na to, aby se mi líbily děti. Nemám je ráda, nepřijdou mi roztomilý a už vůbec mi nepřijdou hezký.

„Ježiši marja to je ale krásný miminko!"

Nechápu, proč to lidi říkají. To se mi vážně líbí? Nemyslím si. Nejspíš jsem vážně divná.

Možná celý tenhle můj „nesmysl života" je založený na tom, že nemám žádný cíl, kterého bych chtěla dosáhnout. Jasně, chtěla jsem farmu a koně a mít se krásně a nemuset dělat nic jiného, než se od ráda do večera starat o koně.

Jenže, co si budeme nalhávat. Tenhle sen je v dnešní době tak trochu, nesplnitelný.

Vždy jsem si myslela, že až tohohle dosáhnu, tak vážně budu šťastná.

A tak jsem si prostě jednoho dne řekla, že si pořídím koně. Že mi pak bude jedno, že musím chodit do práce. Budu mít proč tam chodit. Asi jsem si vážně myslela, že se mi pak můj život přebarví narůžovo. Přála jsem si to přeci takovou dobu.

Je krásná a Jmenuje se Connie.

Jenže já jako bych prostě přestala vnímat kladné věci. Jako bych si je nedokázala připustit. Seděla jsem v autě s člověkem, co mi jí vezl do Prahy, a snažila si uvědomit, že si vážně vezu domu vlastního koně. Že bude doopravdy moje. Že už mi ji nikdo neprodá. Nikdo se s ní jen tak neodstěhuje.

Kéž bych dokázala ten pitomý knoflík v hlavě přehodit. Být šťastná. Brečet štěstím, protože teď mám proč. Jenže já to prostě nedokážu.

Pořád mi všechno přijde...zbytečné.